Dubaj – příběh ve stínu betonu

1267
Pohled shora na Dubaj | photopiano/123RF.com
Pohled shora na Dubaj | photopiano/123RF.com
Jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících světových měst se stalo mezi mnohými Evropany či Američany módním. Je jaksi samozřejmé, že lidé, kteří jsou „v centru dění“, tuto oázu neuvěřitelného v poušti musí aspoň jednou navštívit a na vlastní kůži poznat její jedinečnost. Mnozí jeho obyvatelé, z nichž jen 17 % má emirátskou státní příslušnost, však mají na Dubaj úplně jiný pohled.

Město a lidé

Projet v pronajatém autě osmiproudovou magistrálu E11, pojmenovanou na svém dubajském úseku podle Šejka Zayeda, uvidět zblízka proslavený hotel Burž al-Arab, vychutnat si v něm luxusní večeři, či lyžovat na umělém sněhu v krytém „lyžařském středisku“ – to je jen letmý dotyk města, přesně takový, k jakému nás zvou dubajské reklamní prospekty. Jeho ulice se však po většinu dní vznášejí v oparu a zdaleka ne všichni obyvatelé téměř dvoumiliónového města v něm žijí svůj vysněný příběh. A přestože zdejším hradbám domů a prostorům, které jakoby pocházely z jiné planety, nelze upřít jedinečný šarm, je třeba zapomenout na ideální křivky a linie na pozadí modré oblohy z agenturních fotografi í. Můžeme postavit stavby vyšší než nejvyšší, ale nic tím nezměníme ve svém nitru. Tam, kde byla poušť, zůstane poušť, zatímco na místě maličké, tiché oázy buší kdesi hluboko pod zemí srdce života.

Jazyků je v Dubaji slyšet tolik, kolika barvami září jeho mrakodrapy. Ale zaslechnout v monotónním hukotu civilizovaného večera nedaleko Palmy Džumeira srbštinu je závan domova.

Goran, inženýr z Bělehradu, si vychutnává vzácnou chvilku klidu s manželkou a malou dcerkou na jedné z pláží. Otevřenost, lidem z Balkánu tak vlastní, neztratil ani tady, po letech života strávených v Emirátech.

„Před deseti lety tady bylo ještě celkem dobře. Dnes je to už jen zvyk a město je stále rychlejší. Stavím ty nejvyšší domy, ale ušetřit se tu nedá nic. Pronájem je tak drahý, že nám zůstává jen na život. Určitě ne špatný, ale ani přepychový. Žijeme tady, moje i ženina rodina. Vždyť co už bych dělal v Bělehradě!“ říká sympatický třicátník. Se ženou se seznámili v Emirátech, kde se narodila i jejich dcera Milica.

Pozvání domů je milou samozřejmostí a večer v Dubaji najednou ožívá obyčejným lidským teplem. Životní optimismus Dragomira, Goranova otce, by mu mohli i mnozí domácí jen tiše závidět. Jeho dům atmosférou připomíná večery kdesi při Dunaji v Novém Sadu a o svém druhém, arabském domově, se vyjadřuje s odstupem: „Všechny ty nablýskané mrakodrapy se staví za špinavé peníze. Často v nich mají podíl například Rusové, umíš si představit jací… A nejhůř jsou na tom stavební dělníci. Pracují v horku dvanáct hodin denně za sto eur měsíčně. Zatímco emirátský celní úředník si za třicetinásobek znuděně hraje patnáct minut s jediným pasem a do sousedního okénka volá z mobilu. To není nic jiného než novodobé otrokářství!“

Záliv, který změnil Dubaj

Čtrnáctikilometrový přírodní záliv, nazývaný „Dubai Creek“ nebo „Chúr Dubayy“, je srdcem moderního velkoměsta. Na jeho březích kotví lodě, které neustále nakládají a vykládají dělníci z Východní Asie, nábřeží zase lemují restaurace, hotely a banky. Jeho slané vody, oddělující městské části Búr Dubayy a Deira, směřují do vnitrozemí, až k přírodní rezervaci Ra‘s al-Chúr, která je domovem mnohých druhů ryb, migrujících ptáků i přibližně pěti stovek plameňáků.

V minulosti byl záliv jediným místem vhodným pro kotvení lodí ve městě a důležitou roli sehrál i během období, kdy byl jedním z hlavním ekonomických odvětví města lov perel a obchod s nimi. Prohloubení zálivu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století umožnilo vplouvat do něj lodím s hmotností do pět set tun, což se stalo jedním z hlavních motorů rozvoje Dubaje. Právě prohloubení Chúr Dubayy spustilo rozvoj obchodu v Dubaji, který zažívá největší rozmach v posledních necelých dvaceti letech. Přes záliv dnes vede čtveřice mostů a pod jeho vodami projíždějí auta i tunelem al-Šindagha. Nejrychlejší a nejzajímavější cestou na druhý břeh i přesto zůstávají paluby dřevěných lodí nazývaných „abra“. Ty neúnavně pendlují z jedné strany na druhou a za jediný riál přepravují přibližně dvacítku cestujících.

Zítra už bylo

Vlhký mořský vzduch nedovolí dýchat ani k večeru. Dusno zmírňují jen malé fontány a klimatizace v bytech. Z balkónu jednoho z nich se na „svoje“ město dívá Rezá, mladý Íránec, který tu má obchod.

„Peníze jsou tu prvořadé a věř mi, lidem z Emirátů je úplně jedno, s kým obchodují, pokud to přináší zisk.“ Dozvídám se jednoduchou pravdu o jedné z důležitých stránek dubajského života.

Rezá však žije skromně, jako většina lidí, kteří přišli do Dubaje žít. Jednoduchost v jeho případě ale neznamená odpírání si radostí života. Přímo ve vytržení připravuje chutná iránská jídla, zatímco na obrazovce televizního přijímače zpívají a tancují exilové iránské divy. To, co doma revoluce zakázala, valí se nyní zpět jako kulturní protest ze všech stran.

Světla a zvuky nočního města na jeho obyvatele doléhají odevšud a utéct se nedá nikam. Místa, která byla před nemnoha lety pouští, jsou dnes centry rušných ulic. Nad tím vším shonem svítí malé tečky něčeho, co připomíná kosmickou loď. Burž Dubayy, už téměř dostavěná nejvyšší stavba světa, posunula hranice architektury zase o kus dopředu. „Monument, diamant, ikona!“ hlásá její ofi ciální webová stránka a dodává: „Bude se nazývat mnoha jmény. Ale jen privilegovaná skupina lidí ji bude nazývat domovem.“

Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.

Předchozí článekPavlína Brzáková: „Modřínová žena“
Další článekCesta přes hřebeny Jizerek