Pavlína Brzáková: „Modřínová žena“

719

Mezi českými cestovateli nezná Pavlínu Brzákovou asi málokdo. Její vyprávění o tom, jak asistovala na Sibiři při kastraci sobů zubama anebo jak zachránila topící se lovce, patří k zlatému fondu českých cestovatelských historek z přelomu století. Kniha evenckých pohádek i další cestopisy ze Sibiře rovněž. Nyní k nim přidává další. Jmenuje se Modřínová duše a shrnuje její zážitky ze všech sibiřských cest. Její zájem o Sibiř není jen povrchní, ale podložený studiem etnografie. Odborníci ji uznávají. Svědčí o tom také fakt, že v současné době je šéfredaktorkou časopisu ReGeNe- Race.

Máte spočítáno, kolik času jste dohromady strávila na Sibiři?

Spočítáno to nemám. Cest bylo celkem osm a každá zhruba sedm měsíců. Ale člověk stráví nějaký čas na Sibiři a zbytek je vyplněn sháněním peněz a načítáním věcí, zpracováváním materiálů, takže Sibiří žije permanentně. V podstatě jsem Sibiří strávila čtrnáct let.

Je možné, že by vás Sibiř přestala bavit a vydala jste se třeba do Peru?

To už jsem zkoušela. V roce 1998 jsem navštívila Peru. Cítila jsem, že mám na Sibiři velkou závislost, a chtěla jsem cestou jinam odvyknout, ale v podstatě se ten vztah jenom upevnil. Jihoamerická krajina ke mně tolik nepromlouvá – anebo jinak: sibiřský hlas je prostě silnější.

Takže na Sibiř ještě pár let budete jezdit?

To nevím. Faktem je, že jsem se naučila jistým komunikačním technikám a znám tamní prostředí. Lidé se mi dříve otevřou a můžu jim i ukázat knížku, která tam vyšla, takže je všechno rychlejší. Nemám už chuť prožívat určité situace, nechce se mi riskovat život a vím, že když se někde začne pít, tak mám odejít, protože to k ničemu dobrému nepovede. A v některých vesnicích se pije opravdu hrozně.

Když mluvíte o tom pití, říká se, že Sibiř dneska je něco, jako byl dříve Divoký západ. Žijí tam v divoké přírodě poslední zbytky původních obyvatel, kteří podlehli „ohnivé vodě“, lidé berou zákon do vlastních rukou a podobně.

Mám z toho tentýž dojem, ale Západ jsem nezažila, takže nemohu srovnávat dvě zkušenosti. Vodka se tam pije možná od třicátých let, kdy se v celém Sovětském svazu začal budovat nový společenský řád. Chtěli Evenky a jiné kočovníky přinutit k usedlému způsobu života, ale pak zjistili, že to není zas až tak dobře možné, protože sob potřebuje putovat krajinou. Způsob kolonizace Američany a Rusy je jiný, ale výsledky se podobají. V Americe má však nyní člověk přece jen větší šanci se vyvíjet, pracovat, je tam naděje a americký sen, i když to může být jen mýtus. Přestože v SSSR byla také představa „sovětského člověka“, který byl rovněž jakousi etnickou nadstavbou, pádem socialistického systému se mýtus zhroutil. Nyní je v Rusku cítit více nacionalismus, který dříve spíš podřimoval…

Když jsem četl vaši knihu, zdálo se mi, že se na Sibiři neuvěřitelně často lidé zabíjejí a prochází jim to. Nikdo to nevyřeší, prostě se jakoby ztratí v lese.

Říká se to, ale nemusí to být jen v tajze a tundře. Loni jsem navštívila republiku Tuva, to je republika pokrytá horami, a i v lokalitách blízko hlavního města se často lidé ztratí. Je tam snaha to vyšetřit, ale pak to odmávnou. Tam, kde je pití na denním pořádku, to ani jinak nejde. Na severu, který je velmi chudý, by ve vězení musel sedět téměř každý muž. A kdo by živil rodiny? Nakonec by bylo výhodnější jít do vězení a nemuset se o sebe starat. Záleží na okolnostech, ale často se jde za vraždu jen na dva roky sedět. Někdy pustí provinilce za pár měsíců, protože živí pět dětí.

Píšete také, že se vám na Sibiři domov přenesl do prostoru, vnímala jste ho stejně jako kočovníci?

Pro kočovníky je stan místo na přespání a jinak se vaří i žije venku. V létě, kdy jsou všude komáři, se sedí ve stanu, ale většina dne se tráví venku. Pro ně je domovem krajina. Když kočují, berou si s sebou minimální množství věcí a mají po cestě zásobárny, kde je někde v ohybu řeky schovaný čajník a v dřevěných domcích na vysokých kůlech mouka, oblečení a zimní kožešiny.

Nezůstává vám tenhle pocit rozprostřeného domova i po návratu do Prahy?

Asi ano, ale není to nic, na čem bych si zakládala. Mám dojem, že to vzniklo z nutnosti. Na vysoké škole jsem dostávala kolej až v listopadu, takže do té doby jsem to musela řešit. A později, když jsem odjížděla na čtyři měsíce na Sibiř, jsem se pak často neměla kam vrátit. Nechtěně jsem vedla kočovný život. Teď se usazuji. Možná je to také tím, že do třiceti jsem chtěla víc cestovat a poznávat, teď mám větší potřebu zažité zpracovat a vyzkoušet si, co se se získanými zkušenostmi dá dělat tady.

Myslíte, že Evenkové měli vyvinutou intuici pro vnímání zvěře a přírody, kterou jim civilizace bere?

Ve třicátých letech Evenkům odebrali děti do jeslí, které fungovaly 24 hodin denně. Děti byly od rodičů a neznaly pořádně ani rodný jazyk, ani své tradice. Tato generace je dnes dospělá. Stává se, že v lese, kde byli jejich rodiče doma, zabloudí. Vesnice pro ně vytváří uzavřený prostor a všechno, co je za jejími hranicemi, tajga a tundra, je nebezpečné. Předtím byl pro ně medvěd soused a teď je to nebezpečné zvíře.

Evencká medicína prý léčí jakýmsi práškem. To je sušená pryskyřice?

To je produkt lýkožroutů. Co lýkožrout sežere a projde jeho tělem, tím oni léčí. Doktor mi říkal, že to má antiseptické účinky. Není na to důkaz, ale funguje to. Poranila jsem se před lety na Sibiři sekyrou, rozštípla jsem si palec u nohy. Sypala jsem si do toho penicilinový prášek a jen se to zanítilo. Když mi ránu vypálili nožem, zasypali to tímto práškem a zalili pryskyřicí, tak se to najednou přirozeně začalo hojit. To vše vznikalo pozorováním. Staří Evenkové kdysi zjistili, že když je medvěd nemocný, vyhledává jistý kořen a po něm se uzdraví. Tak se léčilo „medvědím“ kořenem. Takové znalosti se předávaly z generace na generaci, ale dnes už je zná málokdo.

Většinou panuje přesvědčení, že přírodní lidé jsou „přírodně ušlechtilí“. Vy ale popisujete dramatickou příhodu, kdy se v zimě převrhl člun a vy i s dvěma rybáři jste se topili. Nakonec jste vy zachraňovala je. Ti místní lovci se nezachovali moc dobře.

To je generace, která prošla internáty. A navíc si myslím, že ušlechtilí divoši jsou romantická představa, ale když jde do tuhého, projeví se člověk, jaký opravdu je. Kromě toho Evenkové jsou sice rybáři, ale neumí plavat.

Byla jste první, kdo sbíral evencké pohádky?

To ne, ruská etnografie je podle mého názoru jedna z nejlepších na světě. Oni na jedné straně kolektivizovali majetek, zasahovali do kultury, ale na druhé straně tu původní kulturu dokumentovali. Mě zajímaly příběhy, které tam byly živé. Vypravěč si s látkou hraje a improvizuje, stejně jako když improvizovaně zpívá nějakou píseň podle své momentální nálady.

Na první cestu jste se vydala hledat šamany. Zajímají vás pořád?

Myslím, že zajímavé, hluboké věci jsem zažila s obyčejnými lidmi, kteří žádní šamani nebyli. V loňském roce jsem pobývala v Tuvě mezi šamany a nepřesvědčilo mě to, že by autenticita tohoto prožitku byla větší, než jakou jsem zažila u kočovníků.

Byla jste svědkem nějakého „zázraku“?

U Tuvinců? Je otázka, co považujeme za zázrak. Spousta obřadů je pohřebních. Mají cyklus 49 dnů, kdy šaman rozmlouvá s duchem zemřelého. Většinou v dosahu není žádný lékař, který by to posoudil, takže šaman supluje medicínu. Možná je v zásadě jedno, jakým způsobem se ozdravný pocit nastartuje. Kdyby tamní lidé měli možnost volit mezi šamanem a lékařem, tak by si možná vybrali lékaře. Bílý plášť na ně působí magičtěji než šamanský oblek. Já si myslím, že šaman je důležitý k tomu, aby lidé měli pocit, že jsou spjati se svou zemí. Když vstoupíme do jakékoli jurty, najdeme v koutku figurky duchů, ochránce domů, které jim tam dal šaman. Každý zázrak je návrat k přirozenosti. Když je člověk nemocný, je zázrak, že se uzdraví, vrátí do „normálu“. Nemoc je brána jako vykolejení z přirozenosti, jako zásah zlých sil.

Jak se člověk stane šamanem?

Já si myslím, že nikdo nemůže být vyučen šamanem. Učitel může otevřít dveře, ale těmi musí projít žák sám. Zažila jsem situaci, kdy přišel za šamanem mladík, který se chtěl stát šamanem. Šaman jej nijak neučil. Mladík u něj prostě pracoval a musel si na všechno přijít sám. Za každodenní dřinu nedostával nic, jen dřel. Nakonec se rozzlobil, že ho učitel neučí, okradl ho a utekl. Mladík měl představu, že jako šaman zbohatne. Ale šamanství bylo vždycky darem od duchů a pro jeho nositele těžkým břemenem. Vždyť šaman je v podstatě vyléčený blázen, a právě proto může rozumět lidem a léčit.

Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.

Předchozí článekŠatovský most – železný obr nad Dyjí
Další článekDubaj – příběh ve stínu betonu