Cesta přes hřebeny Jizerek

820
Vesnice Jizerka | phbcz/123RF.com
Vesnice Jizerka | phbcz/123RF.com

Říci: „Jedu do Jizerek,“ to nepotřebuje příliš velké komentáře ani hlubší objasňování přesného cíle cesty. Jet do Jizerek znamená pro zasvěcené projet, projít či proběhnout kus hor a nasát při tom poklidnou atmosféru, pověstné malé jizerské ticho.

Na kole, pěšky i na běžkách

Za ranního rozbřesku nakládám své kolo do auta, abych se vyhnula dlouhému a náročnému stoupání, a „mastňácky“ se vyvážím až do samého srdce hor na Šámalovu chatu na Nové louce. Tady už panuje čilý ruch. Pěšáci se tu občerstvují na dlouhé cestě, cyklisté vykládají svého miláčka z auta a připravují se na sportovní výkon v nejsevernějším pohoří Česka.

Pokochám se pohledem na dřevěný panský dům, který tu jako jediný zůstal po bývalé sklářské huti z 18. století a ve století následujícím byl přestavěn na lovecký zámeček. A ani současnost mu na půvabu neubrala. Restaurace a penzion mají široko daleko skvělou pověst a zastavit se na Šámalce, jak se také zámečku říká po kancléři P. Šámalovi, který sem jezdil na lov, patří k bontonu jizerskohorských turistů. Je odtud výhled i na dvě ze třinácti jizerskohorských tisícovek – Holubník a Černou horu.

Už je ale čas opřít se do pedálů a vydat se po úzké asfaltce lehkým stoupáním směrem na Hřebínek, návrší s významnou křižovatkou a kioskem. Vyhlídka na Ptačí kupy – další ze zdejších vrcholů překračujících magickou výšku 1000 metrů nad mořem – poskytuje dobrou záminku k zastavení a vydechnutí. A stojí to za to. Jizerská prsa, jak říkám Ptačím kupám pro jejich typický tvar, patří mezi nejkrásnější vrcholy Jizerek. Letos se na jejich jižních svazích urodilo opravdu hodně borůvek…

Krkonoše a Jizerské hory v České republice | kelifamily/123RF.com
Krkonoše a Jizerské hory v České republice | kelifamily/123RF.com

Temná krása rašeliniště

Vrstevnicová silnička mě dovede až k prudkému stoupání Štolpišské silnice, chloubě jizerskohorského cestovního stavitelství 90. let 19. století. Alpská silnice, jak se jí přezdívalo, vedla z Ferdinandova u Hejnic údolím Velkého Štolpichu až k rašeliništím Na Čihadle. Povodeň v roce 1958 strhla nejen část silnice, ale i její důmyslný odvodňovací systém. Čas a bujná vegetace završily dílo zkázy, a tak ve spodních partiích už silnici připomíná jen kamenné lože vytesané do skály.

Příjemná asfaltka se na Štolpišské cestě mění v brutální panelku, kde je nezbytné mít odpružené kolo. V rytmu tudum, tudum dojíždím až k temnému rašeliništi Na Čihadle, pojmenovanému podle čihařů, kteří zde chytali ptáky a zásobovali jimi okolní kuchyně. Na rozdíl od ostatních jizerskohorských rašelinišť v čele s největší Velkou jizerskou loukou, tvořící hranici s Polskem, zde neroste kleč, ale zakrslý smrk, který dodává temným jezírkům jedinečnou atmosféru.

Drahokamy, dřevaři a skláři na Jizerce

Z kopce do kopce šlapu Jizerskou silnicí dál, přes drsnou krajinu rašeliniště Jizerky, z které se jakoby nic vyloupne nádherná, nejvýše položená osada českých hor, Jizerka. Koruna Jizerských hor. Nikdy se pohled na obrovskou náhorní plošinu s roztroušenými roubenými chalupami neomrzí. Z dálky se zdá, jakoby tu ani nikdo nebyl, ale zpod čedičového Bukovce, který z Jizerky trčí jako homole cukru, znějí zvuky dosvědčující přítomnost lidí. A že jich tu při bližším pohledu je!

Už v 15. století si tu postavili první chalupu ptáčníci, k nimž se přidávali dřevaři a pastevci. Lovili ryby, pálili dřevěné uhlí a chytali ptáky. Do jejich poklidných životů však zasáhl hraniční spor mezi německou a českou šlechtou. Frýdlantský pán Bibrstein se dokonce uchýlil k tomu, že nechal nuzné chýše vypálit, ale při nakonec prohrál.

Nešlo jen o obyčejné územní tahanice, ale i o drahokamy, které se na Jizerce objevily. Vždyť safíry a rubíny, které lidé vytěžili z náplavů Safírového potoka, patří k nejkrásnějším v Čechách. Iseriny, ametysty, zirkony a další drahé kameny učinily Jizerky jedním z nejcitovanějších nalezišť střední Evropy v mineralogické literatuře.

Zlatý věk nastal pro Jizerku až v 19. století. A to díky sklářství. Po velkých větrných polomech roku 1828 tu nechal F. Riedl postavit huť, aby zužitkoval padlé stromy. Z dřevorubců se stali skláři a sklářští dělníci. V té době vyrostlo na Jizerce téměř padesát chalup. Obec měla svou pilu, pekárnu i školu. Sklářskou slávu dodnes připomíná kamenná pyramida ve středu Jizerky.

S příchodem nového století odchází sklářský věk. Ze sklářů se znovu stali dřevaři, kteří čím dál častěji pronajímali své chalupy letním i zimním hostům. Ti si brzo oblíbili točené pivo v hospodě U Pyramidy, která funguje dodnes, a kromě ní pět dalších hospůdek. Dnes tu žijí tři oficiálně registrovaní obyvatelé, lidí tu však je v každém ročním období mnohonásobně více. Nejznámější postavou Jizerky ale donedávna byl Gustav Ginzel, cestovatel, dobrodruh a podivín, který žil v pověstném Hnojovém domě, vonícím dřevem a česnekem. Ten mu bohužel v roce 1995 vyhořel. Nezdolnému Ginzlovi se ještě podařilo během jednoho roku postavit jeho repliku, ale původní kouzlo a atmosféru se chalupě vrátit nepodařilo.

Hlasy utichají, Slunce se sklání nad hřebeny hor, a tak musím Jizerku opustit. Její krásu si vychutnám zase v zimě, až budou střechy chalup vykukovat ze sněhové pokrývky a ostře vyříznutá lyžařská stopa povede mé běžky napříč Jizerkami.

Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.

Předchozí článekDubaj – příběh ve stínu betonu
Další článekCo je to Alpabfahrt?