Albánie – poslední bílé místo na mapě Evropy

1363
Horská krajina v Albánských Alpách | jahmaica/123RF.com
Horská krajina v Albánských Alpách | jahmaica/123RF.com

Těžko říct, která tvář je pro albánský národ normální. Jestli vstřícnost a pohostinnost, kterou jsou nadšeni všichni, kdo v Albánii byli, nebo ta, co ukázali po stavení komunistů začátkem 90. let.

Před začátkem aneb horká krev Albánie

Tenkrát, začátkem devadesátých let, ze samého štěstí, že vypukla „tadlencta“ svoboda a demokracie, bourali a ničili. Prvně sochy svérázného vládce Envera Hodži (na jejím místě v hlavním  městě Tiraně teď stojí socha nejušlechtilejší Albánky – matky Terezy), pak kina a kulťasy, které nesly jeho jméno, školy, kde se šířila jeho ideologie, a jak byli v ráži, demolovali fabriky, nemocnice, školky, rozbíjeli skleníky, zařízení zemědělských družstev, podřezávali stromy… rozštípat nábytek a vyházet zavřenými okny… vzhůru k demokracii! Takhle kuriózní průběh nemělo svrhávání totality nikde v Evropě. Albánci jsou prostě takoví.

Už jejich pohádky dost napoví. Často se tam dočtete, že junákova nejmilejší družka byla dlouhá flinta s pažbou pobitou stříbrnými hřebíčky. A že se nudil, protože sousední rod, se  kterým měl krevní mstu, už byl vyhuben, a zrovna nebyla žádná válka. Albánie je jediná evropská země, která se v druhé světové válce osvobodila od fašistů sama partyzánským bojem, bez pomoci Rudé armády nebo spojenců.
Každopádně lidé to ničení nemysleli zle. Albánie se otevřela světu. Nadšeně vítala turisty a ti se tam jen hrnuli. Jenže koncem roku 96 chytil Albánce znovu fantas, kvůli celostátnímu krachu pyramidových her. Jela v nich prakticky celá země. Prostí občané, ožebračení o celoživotní úspory (koho by to nerozladilo), povstali. Nepokoje a drancování přerostly v celostátní anarchii. Tisíce lidí útočily na banky, věznice, muzea, vládní budovy i skladiště zbraní a kradly a ničily, pokud bylo co. Z 1200 armádních skladů bylo tenkrát ukradeno 652 000 střelných zbraní a 3600 tun výbušnin. Ba jo. Byla to slavná doba. Zatím bylo vráceno 25 000 kvérů.
Desetiletí kluci si z útočných pušek AK-47, familierně nazývaných Kalašnikov, uřezávali pažby, aby je mohli svýma krátkýma rukama líp ovládat. Kalašnikov se prodával na tržišti za 5 až 20 USD. Tanky se používaly k boření zdí bank a odtažení sejfu do lesa.
První odvážní turisti vyrazili znovu do Albánie zhruba před čtyřmi lety. Byli mezi nimi i ti tři, do dneška nezvěstní studenti. Ztratili se kdesi v horách na severovýchodě – u hranic s Kosovem. Domorodci si myslí, že zkřížili cestu pašerákům zbraní, a ti je odklidili, protože viděli, co neměli. Albánie, donedávna zcela izolovaná od zbytku světa, se prostě nedá ignorovat. Nejchudší stát v Evropě. Když tam kamarádi po mnoha letech naplánovali vandr, neubránil jsem se a vyrazil s nimi. Máme se rádi, tak se končinám blízko hranic s Kosovem vyhneme. Ale stejně, sepsat závěť bude docela na místě.

Křesťanství nebo islám? Kapitalismus nebo socialismus?

Vlastně máme štěstí, že Enver Hodža (piš Hoxha) je od roku 85 po smrti. Za jeho vlády se Albánie uzavřela pro celý svět. „Proradný kapitalista může zaútočit každým dnem,“ strašil Enver. Po celé zemi nechal zbudovat na 800 000 betonových bunkrů, takže jeden připadá na tři Albánce. Mnoho z nich je skryto v třímetrové kukuřici. Jsou v horách, mezi paneláky na sídlištích, ozvláštňují mořské pláže… často jsou namířené střílnami proti sobě, protože se počítalo i s třídním nepřítelem.
Není divu, že Albánci nikomu nevěřili. Jejich zemi odjakživa někdo okupoval. Řekové, Římani (po nich tu zbyly významné zříceniny. Ty nejvýznamější se jmenují Butrint. Podle Vergiliovy Aeneidy založil toto město Helenus, syn Priamův, když sem dovedl uprchlíky z dobyté a zničené Tróje, tedy 1200 let př. n. l.), Byzantinci, Benátčani, od 15. století až do první světové Turci. Ti zavedli v zemi islám.

Enver Hodža, když ustavil „první ateistickou republiku na světě“, boural jen křesťanské kostely. Mešity ne. Byl totiž muslim. Alláh sice neexistuje, ale přesto nezaškodí mít u něj dobrý voko… Takže v zemi je spousta starobylých islámských staveb. Každopádně Albánci nejsou žádní fundamentalisti. V klidu si pošmáknou na vepřovém a dají si štamprli rakije. Jen je potřeba vypít ji pod stolem, aby to Alláh neviděl.
Po druhé světové válce se Albánie stala definitivně nezávislou. Kamarádila postupně s Jugoslávií, pak se Stalinovým Sovětským svazem (s ním, a celou Varšavskou smlouvou se definitivně rozešla po napadení Československa v roce 1968) a nakonec s Čínou. Když umřel Mao a proradní šikmoocí se začali paktovat s imperialisty, skončilo i toto svérázné přátelství.
„Proč otevírat dveře cizincům a dělat z naší země zájezdní hostinec pro revizionistické svině? Raději budeme jíst trávu, než bychom si podali ruku s imperialisty,“ prohlásil Enver. Tenkrát byl západními diplomaty přirovnáván k Winstonu Churchillovi, šmrncnutému Charlesem de Gaullem…

Na cestě…

Od Brna k albánské celnici jsme naším autokarem úspěšně natočili 1400 km. Vybrat pasy, postavit se k okýnku… celník nás po jednom vyvolává a legračně komolí naše jména, ale my se nesmějeme, abychom ho nerozladili. Mohl by pak začít trucovat amy máme zájem pokračovat do vnitrozemí co nejdřív. Vstupní poplatek, oficiálně nazývaný vízum, byl zřejmě zrušen. Teď a tady by bylo hodně hloupé se zajímat, jak to s ním je.
Zrovna kvetou granátová jablka. Atěch mercedesů, co tu jezdí. Taková koncentrace snad není ani v „Dojčlandu“. Tato značka je v zemi oblíbená kvůli kvalitnímu pérování, vhodnému pro místní cesty. Peníze směníte v krámě v první vsi jménem Bajza (pokud jedete z Černé hory po východním břehu Skadarského jezera.) Domoroci raději eura, než dolary. Ve větších městech bývá zvykem směňovat u veksláků. V Albánii jsou naprosto seriózní a poctiví.
Města vypadají jaksi rozestavěně. Všude jsou hromady stavební sutě, hlíny, odpadků; kde neroste bejlí ani kopřivy, jsou závěje jemného prachu. Mezi tím mají trhovci na dekách rozložené svoje zboží. Halenky, záclony, džíny, boty a tak.
Na procházky po sluncem rozžhavených městech nemám kondičku a kromě toho mě to nebaví. A že těch měst nebylo v programu málo. Nad každým trčí na pokud možno špičatém kopci středověká pevnost v různých stadiích nahlodanosti zubem času. Za návštěvu stojí starobylá malebná města Berat (pevnost nad ním je spíš opevněná vesnička, v jejímž areálu je 42 kostelíků) a Gjirokaster. Po celé zemi je příjemně hustě hospůdek. Často jsou to jediná stinná místa. Svalíme se ke stolku ,abychom dali někdo pivo (přijde na 25 kaček a je pitné), já radši opravdickou tureckou kávu (za desetikačku), uvařenou v džezvě. Hustou a sladkou kávu ti servírují v minihrníčku – náprstku a k němu sklenici vody. Mezi námi – připravovat kafe tak, že je jen spařím horkou vodou, je vynález moderního spěchajícího člověka. Kávu je potřeba převařit. Jinak není hodna jména „Turek“.

Suvenýry, koše a ekologie

Nevyplatí se vynechat ani městečko Kruja, s hradem národního hrdiny – úspěšného bojovníka proti Turkům Skanderbega. Nikde jinde nekoupíte starobylejší a rukodělnější suvenýry. Žádné napodobeniny, nýbrž ozajstné originály.
Metropoli Tiranu nemůžeme minout bez povšimnutí, protože silnice vedoucí jinudy jsou pro karosu nesjízdné. Nejzajímavější mně na ní připadá, že se dřív jmenovala Teheran. Stojí tu nejvyšší budova Albánie – patnáctipatrový hotel na náměstí. Závěje odpadků jsou hlavně pod chodníky na krajnici vozovky. Tomu, že tu nejsou odpadkové koše, se nedivíme. Doba je moderní a terorismus je globální problém. I v pražském metru odstranili odpaďáky kvůli nebezpečí, že do nich bude uložena bomba.

Po týdnu na cestě jsme už v polovině této tajuplné země, a musíme konstatovat, že zatím všechno klape. Večer nás zastihl na břehu Ohridského jezera – nejhlubšího v Evropě. Je to jedno z největších krasových jezer na světě. Vzniklo na místě, kde se propadl strop obrovských jeskyní. Aspoň geologové to říkají. Místní endemit – pstruh koran – je tak chutný, že jej vozili až na stůl anglické královny. Momentálně je na vyhynutí a v Makedonii, které patří východní polovina jezera, se nesmí lovit. Albánci ovšem kašlou na nějakou ekologii. Každý večer vyjíždí na lov 300 člunů!

Fotbal a místní gentlemani

Zrovna probíhá mistrovství Evropy ve fotbalu. Naši borci jdou od vítězství k vítězství, tak jsme hvězdy a všichni se chtějí s námi skamarádit. Policajti nás zastavují, aby nám blahopřáli k vítězství nad Němci. A propos policie: chová se nečekaně seriózně. Po zkušenostech ze Společenství nezávislých států (= bývalý SSSR) by jeden předpokládal opak. O to je tahle zkušenost příjemnější.

Dva týdny jsem teda se zájezdem obrážel tzv. „pamětihodnosti“… načež autokar s turisty zamířil k severu – k domovu, a nechal nás (mě s kamarádkou Patricií) na pospas domorodcům. Večer předtím jsme se trochu dramaticky setkávali… ona se totiž už nevešla do zájezdu, a tak připlula do přístavu Drač na vlastní pěst trajektem z italského Terstu. SMSky na štěstí fungují perfektně, takže všechno bylo v naprosté pohodě. Kdyby se to rande nějak zadrhlo… pro Albánce by sama
ženská na ulici bylo něco nepochopitelného a balil by ji tak agresivně, aby ji ochránil před ostatními, že by asi dlouho nepřežila. Dobře naladěni jsme na svých věrných bicyklech svištěli od Drače k jihovýchodu směrem na Berat po nejlepší silnici Albánie – zánovní čtyřproudové asfaltce.
Slunce peklo jako čert. Pořád bylo 35°. Uhýbali jsme z hlavních cest do hor. Plahočili jsme se po příšerných kamenitých cestách, kde projede akorát osel. Klikaté cesty traverzují kamenité vyprahlé svahy, řídce porostlé nízkými keři. O stínu jsme si mohli nechat zdát. Kvůli potu, štípajícímu v očích, jsem jezdil bez černých brýlí.

Lesy a silnice…

Les byl v Albánii ničen už od antiky, stejně jako všude ve Středomoří. I teď se kácí, aniž by se sázelo. V 90 % domácností se topí dřevem. Příchod motorové pily byl pro místní lesy dalším neštěstím. Ale snahy o obnovu lesa přece jen existují. Dřevorubci nechávají stát tzv. „mateční strom“, který se vysemení, čímž se les jakž takž obnoví. Musejí potom dát pozor, aby mladé stromky neožraly kozy. Kanálky a stružky, rozvádějící vodu do vsí, jsou hodny obdivu. Místy se pohybujeme v blátě a dobytčích výkalech, a o metr dál v závěji prachu.
Rozhledy z takové typické albánské horské silnice jsou bez nadsázky úžasné. Počítám, že jsme tam byli první cizinci. Offroadoví a enduroví nadšenci tyhle končiny ještě neobjevili a pěšky je to daleko. Dokonce ani děcka tam nežebrají. Poznali jsme nádherně romantická divoká místa.
Ty hory jsou většinou z vápence, takže je v nich málo vody. Ale nikdy se nestalo, že bychom měli nedostatek. Naopak. Většinou jsme kempovali u potoka nebo studánky. To se na cyklistickém vandru málokdypodaří.
V instrukcích k zájezdu se píše, že drobné krádeže patří ke koloritu těchto zemí, tak bacha na věci. Někdy jsme stanovali blízko vesnice. Venkovani o nás věděli. Dali jsme ešusy tak, aby chrastily, kdyby něco, a ještě to všechno přikryli šustivým igelitem. Kola jsme na noc spoutali zámkem s alarmem… nebyla v něm baterie, ale vypadal, že by mohl leckoho odradit. Nikdy se tahle opatření neukázala jako opodstatněná.

Autor: Jan Vlasák – časopis Cestopisy.

Předchozí článekCesta do italského Caorle
Další článekPozůstatky koloniální doby aneb česká stopa v Peru