Již při první cestě jsem měl pocit, že jsem tu byl. Tak přesné byly zápisky mého dědečka a jeho vyprávění z 1. světové války. Sám měl zajímavou „válečnou“ filosofii. Vojenskou míru vojáka Rakouska převyšoval o pouhý centimetr, za celou válku nevystřelil na člověka, a proto, jak sám tvrdil, ani jeho nikdo netrefil. Vždyť by to nebylo spravedlivé! A co je na válkách spravedlivé?! I smutným vyprávěním toulavých dědečků jsou země krásné. Itálie je zemí, kam nechci, já tam prostě musím.
Vyjíždím dvě hodiny po půlnoci z Brna, Mikulov. Projel a prošel jsem desítky celnic a kontrol v Asii, Africe a Střední Americe, mnohokrát v Evropě, jen v Mikulově a britském Doveru jsem měl „štěstí“ na nesympatické celníky.
Vídeň, Graz, Villacher, se svítáním hory na obzoru, zašedlé tunely navozující stísněnost a ohrožení. „Za kopcem“ je značka UDINE.
V duchu posílám pozdrav Mirkovi. Mirko je malíř, emigrant z jugoslávských válek. Bydlí v Udine a celé léto tráví v Caorle. Znám jej od roku 1990, od své první cesty Itálií. Posledního června toho roku jsem rozdělal lešení na domě, vyčesal z vlasů maltu a v jednu po půlnoci jsem vyjel smanželkou apětiletou nejmladší dcerkou ve staré Mirafiori přes Itálii na Gibraltar.
Tři nádrže v sérii po padesáti litrech devítikorunového benzínu v systému: spotřebovat – zavřít ventil – vyhodit. Zástěrky brousily silnici. Tlumiče na doraz. Poslední prázdnou nádrž jsem vyhodil za Barcelonou. To bylo!
Dnes jedu jinak, méně věcí, menší finanční rezervu a dárky pro přátele. A nejedu do ciziny. Jedu do Itálie. Změna kolem nás podmínila i změny v nás. Na dálnici míjím odbočky na Terst a směřuji do Caorle. Vím, že nezbohatnu ze svého celoživotního povolání učitele, nevěřím, že mi nakladatelé začnou platit dobře a v termínu za knížky, ale kdyby? Bude to Caorle, kde bych chtěl být každou zimu, psát, třídit nálezy, snít a žít. Už to není o poznání, ale o pocitech. PORTOGUARO, jen dvě křižovatky a první značka – Caorle. Stará část, kostel zachráněných námořníků, šikmá věž. No, která věž není v Itálii šikmá?! A sjíždím podél kanálu k budově informační centrály pro turistiku, kotviště lodí do centra.
Mořští vlci
Sídlo na pobřeží Jadranu si zachovává ráz rybářské osady. Městečko s jedenácti tisíci obyvatel se navečer se mění v moderní město naší doby. Čas stejně odměřují rybáři. O půl čtvrté ráno jsem čekal minule na skupinu mořských vlků. Dali si espreso, probrali politiku a fotbal, starší směrem k mladším pronesli pikantní poznámku o zanedbaných manželkách, které nejvíce touží nad ránem…! Italky se nedají ošidit ani odstrčit.
Vyplouváme. Moje italština má mezery, jež jsou větší než souvislé znalosti, proto archeologové pod vedením profesora Luigi (Aloise) Berbeniho mne mají za kolegu. Nejsem schopen jim vysvětlit, že jím nejsem. To mne jen koníček pohltil. Znalosti nějaké, snad, možná, italština ne. Jsou skvělí. Ti Taliáni! A pijí! Skupina lodí, přímo flotila pescherecci se vrací odpoledne. Jsme hladoví, spálení sluncem a klidní. Pohoda. Vykládáme ryby, dražba, zástupci restaurací smlouvají. (Hádají se tak , že bych jim „nabi huby“, jak říká kamarád ze Slovácka. Řvou a perou se o pořadí.) To je obyčejné smlouvání o cenu. Potom se vše utiší a ceny jsou pošeptány vedoucímu, dražiteli. Tak pomalu odcházím se svými úvahami a foto vybavením k moři.
Caorle – ostrovní město
Caorle má 18 kilometrů pláží, od bažin po Santa Margheritu. Přístav a loděnici. Podívejme se do centra. Starý přístav a románská katedrála s dřevěným stropem pocházejí z doby daleko před rokem 1000 n. l. Před chrámem je campaniola – kulatá věž a samozřejmě šikmá. Stojí na základech římských. Tedy dva tisíce let a více! V zahradě kostela je fara s muzeem. Skvost pro archeologické labužníky i „papežníky“, tedy ty věřící, pro které je papež symbolem svatosti.
V muzeu jsem potkal archeologa a přítele Luigiho, i díky jemu jsem poznal dávnou historii městečka a papeže odsud pocházejícího na obraze. Je mu věnována celá jedna část muzea.
Ono městečko Caorle je vlastně ostrov. Pro mne překvapení. Obešel jsem větší část města a jeho pozemky, jen poznatek, že jsem chodil po ostrově, mi zůstal zprvu utajený. Jako oblast bažin a ostrov byla část země označena již před dvěma tisíciletími.
Základy kostela jsou stejně staré, jako Hagia Sophia v Istanbulu, tehdy současník Byzantionu. Další den si plánuji výlet. Kapitán Alessandro s nápadně velkým a příliš červeným nosem je ve stavu, kdy by mu byly kanály malé, úzké a proti plovoucí plavidla by se nechtíc stala ponorkami… Nemá službu, a tak sedí u svého oblíbeného stolečku nedaleko centra a „má svůj den!“. Dokonce narozeniny. Už má tak úzkou slovní zásobu, že mu stačím odpovídat. Zítra bude opět fit, jako rybička…
Na lodi…
Slunce je již dost vysoko, tak půl desáté. Sedím na nástavbě přídě, vyplouváme. Půl hodiny nabírá kličkováním mezi stovkami rybářských lodí směr, v nejužším místě se mistrně otáčí k mostu. Unikátnímu mostu. Výška lodí přesahuje vozovku na mostě, technický unikát se lidskou silou otáčí pomocí kliky do směru plavby a zase zpátky pro motoristy. Celá změna polohy netrvá více než pět minut. Upocený silák ukládá kliku od dokonale vyváženého mostu. Pomalu plujeme k severu, do vnitrozemí.
Kanál se rozšiřuje na dvacet metrů, poprvé byl hloubený ještě žoldáky antického Říma! Uprostřed stojí směrovky jako na obyčejné silnici. VENEZIA vlevo, TRIESTE doprava, CONCORDIA S. šikmo doprava. Moc se mi zde líbí. Pocit volnosti a dálek. Malý domeček na levé straně je slavný tím, že právě zde psal jednu knihu Jack London. Nedivím se mu. Voda, rákosí a město s davy lidí až za vodou. Zastávka půl hodiny má poučit o starých rybářských praktikách, o životě rodin v rákosových domech, v souladu s přírodou. Z dálky to tak vypadá. Romantika, polorozpadlé čluny, látání sítí, vůně pečení na ohništi. Jenže?! Jdu dál do pole a ejhle – tady vede elektrický kabel do rákosím skryté chladničky a mrazicího boxu. Co asi mají ti zaručeně „středověcí“ rybáři v místě, kde se zastavil čas na pár století? Nahlížím – pivo, cola,… Takže hledám dál. V zátočině parkují motorové lodě pod přístřeškem rohoží. Jen past na turisty. Nastupuji spokojený, oni mají radost, že nevím, a já, že vím a nedávám najevo. Kapitán se lišácky usmívá, viděl mne pátrat. Dostává za zastávku v osadě odměny, a tak chrání svoje zdroje.
Již vyplouváme a v další odbočce se stáčíme na východ. Na břehu chybí rekreanti i rybáři, je to zemědělská část při městečku. Kukuřice, vinohrad, zelenina, těžko identifikovatelný nepořádek obsahující vše, opět vinice a louka. Slunce připaluje, poledne. Vzdálený zvon ohlašuje čas. Představuji si, jaké to bylo před turisty. Dva tisíce stálých obyvatel a náhodný pocestný nebo námořník vyvržený mořem (ti mají i svůj kostelík na výběžku Panny Marie zachráněných námořníků), dnes má centrum šest tisíc obyvatel, celé Caorle jedenáct a půl tisíce obyvatel (třicet tisíc návštěvníků). Poutní místo pro lenošení.
Naše loď zatáčí k jihu, vidíme postupně Caorle z východní strany. Tady není pláž tak blízko, není tak čistá a moře je kalnější. V ústí kanálu se obracíme zpět. Pár snímků proti slunci je jen poznámkami. Díky, kapitáne! Vracím se za přítelem malířem, jdeme na skvělé červené. Jen dvě deci, je až příliš horko, sejdeme se večer ještě jednou.
Konec mariňáckého ráje
Podél promenády je živo, stroje a nářadí. To sochaři soutěží se svými díly o ceny i zájem turistů. Do obrovitých balvanů vysekávají za použití techniky představy, legendy a sny. Jen pár metrů je vinárna námořníků. Vinárna, střed světa i muzeum moře. To vše v nenápadné budově. Znám ji léta a vždy jsem se stavil za starým přítelem s malým dárkem. Za jeho vlastnictví to bylo ještě středisko těch správných chlapů. Všichni při popíjení stáli, hovořili velmi tiše, pokud někdo pití přehnal, kamarádi jej vynesli a milosrdně položili do stínu, prospal se a pokračoval. Nikdo neseděl, ani osmdesátiletí, ono nebylo na čem. „Tak pijí námořníci, chlap stojí, nebo padne,“ říkal majitel, když jsem si chtěl po dvou hodinách někam sednout. A nesměly tam ženy! Byl jsem zde několikrát s manželkou, všemi (třemi) dcerami: musely zůstat venku. Žádná výjimka! Krásný zvyk. Ale poslední zastávka v oblíbené oáze mne loni vyděsila. Mravy upadly. Jiný majitel, uprostřed sedí dvě tlusté ženy, hlasitě se přou a cpou se salátem! Fuj! Mariňácký ráj za jediný rok zdegeneroval na obyčejnou hospodu. Jen vzpomínky a fotografie. A tak zaniká tradice! Škoda, tam už nic nepoznám, žádnou legendu z moří nezapíši. Večer si o tom povídám s Mirko Marjanacem, malířem. Jen krčí rameny a spíše sám pro sebe říká: „Pohodlnost majitele, zisk… nevím.“ Ještě platím džbáneček na brzké shledání a přání všeho nej. Já si přeji v duchu, abychom i my měli u vína radost a nemuseli si uvědomit, že každé dvě deci jsou doma náš hodinový plat. Potom méně chutná.
Domů?
Ráno odjíždím směrem na severovýchod. Zdraví mne jen pekař a šplouchání moře. Cílem je Aquilea, archeologický skvost a místo stálých překvapení. Městečko bylo za císaře Augusta významným přístavem. Trochu se potěšit tisíciletou historií, nahlédnout do muzea, co nového bylo vykopáno, objeveno a rozluštěno. Večer domů…
Míjím odbočku Terst, po chvíli Udine, dívám se přes volant na tmavnoucí siluetu hor a vím, že musím brzy zpátky do Terstu, Caorle, možná opět do turisticky okupovaných Benátek, Milána či Alessandrie. Za zlatníkem Antoniem, babičkou vlastnící pension, devadesátiletou Antonií s vitalitou dorostenky, Luigim i Mirkem. K přátelům. Tak vidím Itálii. Tak ji cítím.
Caorle, stejně jako celá Itálie, má své kouzlo. Neváhejte se tedy za těmito italskými kouzly vydat.
Autor: Alois Bradáč – časopis Cestopisy.
