Spiš: město podobné spíše Švýcarsku než Slovensku

0
564
Spišský hrad | tomas1111/123RF.com
Spišský hrad | tomas1111/123RF.com
Bývalou slovenskou župu Spiš přirovnávají mnozí díky přírodním krásám a množství památek ke Švýcarsku. Není divu. Vesnice a města s výstavními kostely skrývající světové unikáty jsou na obzoru ohraničeny bělostnými a strmými štíty hor. Mně ale Spiš připomíná také Oregon nebo Montanu: prérijní pláně porostlé vysokou travou a na horizontu Skalnaté hory…

Přirovnání Spiše k americkým státům nebo zemi pod Alpami není tak přitažené za vlasy, jak se na první pohled může zdát. Stejně jako tam i na Slovensku se kdysi jednotlivé regiony od sebe navzájem značně lišily. Rozdíly i třeba jen „přes údolí“ byly často výrazné, ať se to týkalo náboženství, povahy lidí, nářečí a kulturních zvyků, daných jejich původem a vzdělaností nebo lidovou tvořivostí. I v těchto ohledech se Spiš vymyká většině slovenských krajů, navíc je od nich ze všech stran oddělena horami, takže je to vlastně i takové slovenské Sedmihradsko – Země za horami. Zatímco od jihu odděluje Spiš od horkého Podunají Slovenské Rudohoří a hlavně fantastické kaňony Slovenského ráje, severní hranici Spiše a zároveň celého Slovenska tvoří majestátní Tatry, hluboký kaňon Dunajce a vápencová bradla Pienin a také málo známé Levočské vrchy.

O pestrosti a kráse spišské přírody svědčí i to, že se na jejím teritoriu nacházejí hned tři národní parky – Tatranský, Pieninský a Slovenský ráj.

Památky na každém kroku

Spiš je ale výjimečná nejen svými přírodními krásami, ale – a to zejména – svým kulturním bohatstvím, spočívajícím v obdivuhodně vysoké hustotě památek, ať již kostelů, klášterů, zámků a hradů, mnohdy chráněných samotnou OSN.

Těch je na Spiši tolik, že kdybyste je chtěli navštívit všechny, musíte počítat s trasou delší než 130 km. A to přesto, že území Spiše samo o sobě není nějak zvlášť rozlehlé. Mezi spišské památky zapsané na seznam UNESCO patří Spišský hrad, Spišská kapitula, Spišské Podhradie a kostelík v obci Žehra s unikátně zachovalým interiérem se vzácnými freskami ze 13. století.

Prakticky v každé vesnici ale najdeme i nějaký ten starý kostel, faru nebo sochu. Dokonce se tu nacházejí, podobně jako v rumunském Sedmihradsku, i opevněné kostely. Pravda, ve značně menším rozsahu i co se důkladnosti opevnění týče. Tyto stavby si budovali osadníci žijící v těžko ubránitelných osadách v rovinatém terénu hlavně v dobách tatarských vpádů nebo jiných nájezdů v nebezpečných obdobích 12.–15. století. Mnohdy takový kostel zdálky vypadá spíše jako hrad.

Mezi další významné národní památky patří zámek ve Strážkách, spojený s kostelem sv. Anny a gotickou zvonicí v jeden urbanistický celek, kežmarské lyceum a kostel a muzeum v Krompachoch. Téměř polovina ze všech slovenských městských památkových rezervací se nachází právě na Spiši.

Byla by však škoda, kdybychom kvůli výtvorům lidských rukou, byť velmi umných, zapomněli i na přírodní skvosty. I ty jsou totiž na Spiši zákonem chráněné a není jich málo.

K přírodním raritám patří například obrovská, až 50 metrů vysoká travertinová kopa Dreveník nedaleko Spišského hradu, která patří mezi vůbec nejstarší chráněná území na Slovensku – pamatuje ještě prezidenta Masaryka.

Zdejší vzduch je díky absenci většího průmyslu průzračně čistý, stejně jako řada místních řek a říček, které jsou velmi ceněny tichými blázny – pokračovateli cechu sv. Petra.

Největší gotický oltář světa

Levoča je jakousi pokladnicí uměleckých a kulturních památek Spiše. Kdysi to bývalo bohaté „horní“ město, ležící na křižovatce důležitých obchodních stezek, které svým významem a bohatstvím válcovalo i Bratislavu a Ostřihom a konkurovalo Budapešti. O významu a bohatství Levoče svědčí na první i jeho centrální náměstí, uprostřed něhož se pyšně tyčí chrám sv. Jakuba. Je totiž obrovské. Kolem něj stojí navíc další honosné stavby, prozrazující výjimečnost města – radnice, kde je dnes muzeum, a druhý kostel, evangelický. Ovšem i další domy na náměstí mají dodnes dobře patrné středověké jádro. V restauracích, ukrytých v přízemích, dělají dobré halušky se zelím a uzeným…

Ovšem to nejcennější, co je v Levoči k vidění, je vnitřek více než 700 let starého chrámu sv. Jakuba. Jeho interiér skrývá jedenáct překrásných oltářů z 15. a 16. století a vzácné nástěnné malby ze 14. a 15. století. To, co sem ale láká tisíce poutníků z celého světa, je oltář č. 12, dílo Mistra Pavla z Levoče. Měří 18 metrů a 62 centimetrů a je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako největší gotický oltář na světě. Výroba oltáře trvala na počátku 16. století asi osm let a hojně ho pozlatil Jane Szilassy. Zlatník oltář také vyzdobil drahokamy a českými granáty. Je vlastně zázrak, že oltáře v dobrém stavu přežily nejen staletí nesmyslných náboženských sporů mezi katolíky a protestanty, ale i mnohé ničivé požáry, které Levoču během její dlouhé historie postihly. Během toho zatím posledního v roce 1923 přitom shořela celá střecha chrámu.

Nejmohutnější z mohutných – Spišský hrad

Monumentální hrad, stojící na vápencové skále ve výšce 634 metrů nad mořem, je svojí rozlohou 41 426 m2, která jej řadí na přední místo v Evropě, skutečně majestátní. Patří také mezi nejstarší hrady široko daleko, jeho kruhová obytná věž se zde tyčila už v 11. století. Kopec a skála, na které hrad stojí, však přitahovaly lidi odjakživa, jak o tom svědčí keltské nálezy umístěné v palácovém muzeu.

Hrad jako jeden z mála obstál při neslavně proslulém tatarském vpádu ve 13. století, který jinak prakticky rozvrátil celé Slovensko a dnešní Maďarsko. Proto byl v následujících stoletích rozšiřován. Dnešní podobu mu ale začal dávat teprve husitský hejtman Jan Jiskra z Brandýsa v roce 1443, který Spišský hrad podstatně rozšířil o velké předhradí, jež bylo schopno pojmout v zimě tábořící polní vojska bratříků. Ti zdejší kraj ovládli na téměř jednu generaci. Po husitech se do dějin hradu významně zapsaly i rody Zápolských (ti si ho dokonce zvolili za své sídlo, narodil se zde i poslední uherský král před Habsburky, Jan Zápolský), Turzovců a Czákyovců, kterým patřil až do roku 1945, kdy připadl státu. Naposledy jej ale obývala už jen vojenská posádka, a to v roce 1780.

Mišmaš kulturní a národnostní

Nevšední rozmanitost památek všech možných období a krása Spiše jsou do značné míry dány její pohnutou historií a multikulturním rázem. Slováci tu sice žili odjakživa, ovšem s výjimkou posledních šedesáti let prakticky vždy v podřadném postavení. Spiš totiž osídlila již ve 12. století významná skupina Němců, které sem povolali jako kolonizátory a horníky uherští králové. Kromě nich zde samozřejmě žili jako vládnoucí třída Maďaři. Severní část župy zase po více jak 360 let patřila vinou císaře Zikmunda do zástavy polského království. Aby toho nebylo málo, v horách na severu Spiše se navíc usadili Rusíni a Valaši, pro které se časem našlo společné pojmenování „goralé“. Všem těmto obyvatelům říkali dohromady ostatní obyvatelé Slovenska stručně „Spišiaci“.

Vlivem tohoto národnostního guláše tak na Spiši kvetlo nejen katolické náboženství (Maďaři a Slováci), ale i protestantské (Němci) a dokonce pravoslaví a řeckokatolický církevní rituál (Rusíni, Valaši). Svým dílem do tohoto mišmaše přispěli i Židé, kteří žili hlavně ve velkých městech, která měla statut svobodných královských držav a patřila ve své době k nejvýznamnějším sídlům uherského království.


Určitě nevynechejte

• hornické město Gelnica a okolí včetně Volovských vrchů
• město Stará Ľubovňa v údolí řeky Poprad, s hradem a skanzenem
• termální prameny ve Vrbové a léčivé ve Vyšných Ružbachoch
• „prielom“ Hornádu ve Slovenském ráji a „prielom“ Dunajce v Pieninách

Autor: Petr Blahuš – časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here