Černomořský přístav Oděsa se počtem obyvatel vyrovná Praze. Žijí tady příslušníci desítek národů, mezi nimi i Češi, a město je proslulé svou tolerancí vůči všem.
Oficiálně existuje pouhých 212 let, ale na jeho místě lze najít vykopávky z doby bronzové, jsou tu stopy antického osídlení ze 7. století před n. l., dále řecké osady, v 15. století byl region součástí Litevského knížectví, poté celé století patřil krymskému chanátu a v 18. století tu byla vybudována turecká pevnost Yeni Dünya (čti jeny dýnja). Po vítězství v rusko-turecké válce začala výstavba pevnosti ruské. Dnes Oděsa leží na území Ukrajiny.
Geniální plán
Město je postaveno podle geniálního plánu – základnou je mořské pobřeží s přístavem, od něhož vede známé Potěmkinovo schodiště na horní plošinu. Schodiště, proslulé díky Ejzenštejnovu filmu Křižník Potěmkin, má výšku 27 m, délku přes 136 metrů a téměř dvě stě schodů. Monumentálnost zesiluje rozdílná šířka dole (21,6 m) a v horní části (12,5 m), díky čemuž se opticky šířka zdá být stejná bez ohledu na perspektivu. Díváte-li se shora, pak vidíte jen plošiny, zatímco zdola pouze schody. Nad schodištěm stojí pomník francouzského vévody de Richelieu, který vedl Rusy v boji proti Turkům a poté byl carevnou pověřen řízením města. Socha hrdiny v římské tóze ukazuje pravou rukou k moři a v levé ruce drží svitek. Ten autor umístil – možná i zlomyslně – tak, že při pohledu ze strany ční pod úrovní pasu. Po tomto zdomácnělém cizinci je pojmenována i jedna z ulic v historickém centru – Rišelievskaja.
V horní části začíná Přímořský bulvár dlouhý půl kilometru s řadou vil a paláců sloužících jako veřejné budovy: klasicistní palác někdejšího gubernátora Novorosijského kraje hraběte Voroncova či budova bývalé burzy, dnes sídlo magistrátu. Orloj na ní odbíjí každou půlhodinu a v celé hodiny hraje populární oděskou melodii. Hodiny jsou umístěny mezi skulpturami žen symbolizujícími noc a den. Ještě nedávno na této obyvateli města oblíbené ulici byla restaurace Zlatá Praha, potom však atraktivní místo přeplatila banka, takže někdejším návštěvníkům zůstaly jen vzpomínky.
Pro Oděsu je typické šachovnicovité uspořádání ulic – jedny jsou rovnoběžné s Přímořským bulvárem a další na ně příčné. Většina názvů je zvolena podle národů obývajících město: Řecká, Židovská, Polská… Město je i dnes svou atmosférou přitažlivé pro mnohé cizince, třeba četní Kypřané si ho zvolili za místo trvalého pobytu. Zahraniční firmy tady investují, moderní nákupní a administrativní komplex postavili Řekové – jmenuje se, jak jinak, Afiny (Athény). V přízemí je zvěčněna památka ukrajinských a řeckých stavbařů, kteří zahynuli při havárii ukrajinského letadla, když letěli do Řecka připravovat projekt stavby. V kavárnách a restauracích hypermarketu najde návštěvník vynikající jídla za přístupné ceny. Levně a chutně posnídat můžete i v samoobslužných „kafé“ – tedy kavárnách – ve městě.
Svérázné památníky
Vraťme se ale do ulic: jeden z prestižních širokých bulvárů – Deribasovskaja (španělský generál José de Ribas má zásluhy o rozvoj města) – je vlastně parkem s četnými originálními sochami. Jednou z nich je prázdná bronzová židle – odezva na román proslulých oděských rodáků Ilfa a Petrova „Dvanáct křesel“. Podnikavý občan vám ochotně nabídne za příslušný poplatek zapůjčení dobového kostýmu, abyste se mohli vsedě vyfotografovat. Další četné historické i moderní plastiky doplňují kolorit města. V 50. letech byla postavena v centru monumentální budova ředitelství velrybářské flotily, která měla stovku lodí. „Díky“ privatizaci nemá už ani jednu – ostatně, stejně by nesměly dnes lovit.
V blízkosti bývalého Anglického klubu, dnes Muzea námořnictva, je (místní tvrdí, že jediný na světě) „památník úplatku“ v podobě velkého bronzového pomeranče, či možná spíš mandarinky. K němu se vztahuje historka o tom, jak místní Řekové v 18. století přechytračili cara. Kateřina Veliká totiž Oděsanům fandila a zachovávala jim nižší daně i různé výhody. Její syn Pavel ale po nástupu na trůn daně zvýšil. Obyvatelé mu proto poslali svérázný „úplatek“ – několik tun pomerančů. Cara to „rozhodilo“ natolik, že jim daně zase snížil.
Kostely a tolerance
Oděsa je městem muzeí a galerií. V Muzeu západního a východního umění můžeme uvidět kromě dalších pokladů například cenné Carravaggiovo plátno Zatčení Krista. Chloubou města je budova opery z 80. let 19. století ve slohu vídeňského baroka, jejíž autoři Fellner a Helmer stavěli také v Praze a Karlových Varech. Město má i řadu skvělých sakrálních budov, například Uspenskou katedrálu (Nanebevstoupení Páně) či pravoslavný chrám v klášteře sv. Pantelejmona. Preobraženská katedrála z konce 18. století byla za sovětské vlády zničena, ale v posledních letech byla na stejném místě vybudována replika. O vstřícnosti obyvatel svědčí existence katolického kostela Nanebevzetí Panny Marie, řeckokatolického kostela Nejsvětější trojice, chrámu arménské církve, synagogy, luteránského kostela, či dokonce celého moderního centra arabské kultury.
Než vyjedete…
> Nejlepší spojení do Oděsy je letadlem – přímý let z Prahy trvá 2 hodiny. Vlakem lze cestovat se dvěma přestupy – vzdálenost 1767 km překonají vlaky za 33 hodin, cesta s jedním přestupem ve Lvově je sice kratší – „pouhých“ 1532 km, ale časově o 5 hodin delší a spoje navíc nejedou každý den. Autobusy z Prahy jezdí dvakrát týdně a na cestě strávíte 30 a půl hodiny.
> Občané České republiky, stejně jako dalších zemí EU, nepotřebují na Ukrajinu k turistickému pobytu víza.
> Ukrajinštinou se mluví nejvíce na západě země, průmyslové oblasti na východě (Donbas) jsou spíše ruskojazyčné, v hlavním městě i například v Oděse jsou zastoupeny oba jazyky. Díky množství obyvatel Ukrajiny pracujících u nás se lze mnohdy domluvit i česky. Češtinu ovládají i četní starší občané Zakarpatské Ukrajiny, která byla ve 20. a 30. letech minulého století jako Podkarpatská Rus součástí ČSR.
> Městské pláže, např. Arkadija, jsou sice populární, ale kdo si chce užít opravdu čistého moře, jede raději dál od přístavu.
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.
