Psal se rok 1975, když jsem v Peru poprvé přijížděl k jezeru Titicaca. Přede mnou se rozkládala rozsáhlá náhorní planina ve výšce kolem čtyř tisíc metrů, obklopená ze všech stran vysokohorskými štíty And, jejichž zasněžené vrcholky se ztrácely v mracích. Přepadlo mě až mystické rozechvění.
Řídký a průzračný vysokohorský vzduch, jasná a čistá obloha nade mnou a ostře řezající sluneční paprsky vykonaly své. Jezerní hladina zářila jako drahokam zasazený mezi horské velikány a odlesky hladiny vyvolávaly dojem fata morgany. Vzácný soulad neskutečně drsné krajiny a až mystického okouzlení a souznění duše člověka s přírodou vytvářel obraz nadpozemské krásy. Místo jako stvořené pro sídlo bohů. Jezero Titicaca je považováno za jedno z nejkrásnějších, ale také nejtajuplnějších jezer na světě. Každý návštěvník podlehne jeho esoterické a mystické přitažlivosti. S nadmořskou výškou 3810 metrů je to také nejvýše položené splavné jezero na světě. Protože jeho voda je sladká, je zároveň největším sladkovodním jezerem v Latinské Americe.
Vodní plocha pokrývá 8300 kilometrů čtverečních, ve směru severozápad-jihovýchod dosahuje délky 190 km, v nejširším místě má až 80 km. Objem vody v jezeře je úctyhodný. Dosahuje až 900 miliard m3 a jeho obvod je dlouhý 915 km. Největší dosud známá hloubka jezera byla změřena poblíž ostrova Soto a dosahovala 283 metrů. Více než 25 řek přitéká do jezera. Z nich největší je řeka Ramis, která drénuje na severozápadě asi 20 % povodí. Jediná řeka, která z jezera vytéká, je na jižní straně a jmenuje se Desaguadero. Tato řeka vtékající do níže položeného jezera Poopó v Bolívii mu však mnoho vody nepřináší, jen asi 5 % té, která buď naprší, nebo přiteče do jezera Titicaca. Vysoká intenzita slunečního záření ve vysokohorském řídkém vzduchu a silné a časté větry jsou příčinou, že až 95 % vody, která se dostane do jezera, se vypaří. Každou vteřinu až 600 m3. Vysoký odpar vody je příčinou zvýšených srážek, které umožnily a umožňují rozvoj zemědělství a dobytkářství v přilehlých oblastech jezera a podmínily rozvoj vysoce civilizovaných kultur v minulosti. Výšková úroveň hladiny jezera oscilovala v průběhu posledních desetiletí v rozmezí asi pěti metrů, v závislosti na obdobích dlouhého sucha či vlhka a na ročním období. Štěrkové terasy vysoko nad hladinou jezera jsou však dokladem, že někdy v dávné minulosti jeho vody dosahovaly výškové úrovně až o několik desítek metrů vyšší. Poslední studie dokazují, že tato oblast vysokohorského Altiplana ne vždy byla tak suchá, jako je tomu v současnosti.Když asi před 25 000 lety poslední zalednění pokrývalo značnou část světa, tato část Jižní Ameriky byla značně vlhkou oblastí. Předpokládá se, že vodní srážky byly až o 20 % vyšší a umožnily existenci i dalších jezer, která se dnes přeměnila v solná jezera nebo suché deprese. I ke konci posledního zalednění před více než deseti tisíci let zde panovaly příznivější klimatické podmínky a staly se jednou z příčin počínajícího osídlení. Během dalšího vývoje však prošlo jezero drastickými změnami. Asi před 6 000 lety došlo k radikálnímu snížení hladiny o několik desítek metrů. Důvody poklesu dosud nebyly úspěšně objasněny. Rovněž není jednotný názor na fakt, že přibližně v tisíciletém intervalu se zde střídají období výrazně suchá s vlhkými, s čímž potom souvisí i výrazné výškové změny hladiny.
Intenzivní rozvoj turismu v posledních desetiletích a s tím spojený bouřlivý rozvoj osídlení břehů jezera spolu s enormním nárůstem průmyslových exhalací však přinášejí svoji daň. Až 30 cm mocná zelená pokrývka jezera vodními řasami v příbřežních oblastech místy zcela přebíjí azurovou modř vodní hladiny. Jejich souvislá vrstva nedovolí slunečním paprskům, aby pronikaly pod hladinu, a tak zabraňuje buď zcela, nebo částečně životu ryb a jiných vodních živočichů. Jak výrazný nárůst vrstvy vodních řas, tak neblahé důsledky hornické a průmyslové činnosti způsobily, že početní stavy ryb, ptactva a jiných živočichů poklesly na minimum. A právě na nich byli vždy obyvatelé ostrovů a pobřežních vesnic či měst závislí. Co k tomu dodat? Bez stoprocentního čištění odpadních vod, a to nejen těch, které jsou vypouštěny do jezera, ale i užitkových vod používaných k závlahám a bez kontroly hornické a průmyslové činnosti, se tento stav bude stále jen zhoršovat. Totální narušení místního ekosystému bude potom jen velmi těžko napravitelné. Závěrem možno konstatovat, že expedice TITICACA 2004 byla úspěšná. Byl získán velmi bohatý materiál, s nímž bude postupně odborná i laická veřejnost seznámena formou článků, přednášek a výstav. Díky profesionalitě členů expedice byly navázány i odborné kontakty s výzkumnou a projektovou organizací PELT, která se zabývá studiem jezera již více než dvě desetiletí. Je předpoklad, že tyto vztahy vyústí i ve spolupráci na komerční bázi.
Autor: Otto Horský – časopis Cestopisy.
