Schválně volím lehce kýčovitý nadpis – přesně totiž vystihuje ostrov, který je tak krásný, zajímavý a lákavý, že stačí jen málo a změní se v kýč. Pokud se však vyhnete místům, která se již změnila v „cestovatelské supermarkety“, Island vás skutečně obdaří gejzírem zážitků. A některé si ve zdejší drsné přírodě připravíte sami sobě…
Hory – nehory
Kolem celé země vede vlastně jenom jedna silnice. Okružní, skutečná jednička, většinou sfaltová. Lze po ní projet kolem všech hlavních turistických atrakcí, ale my chceme víc… Na mapě se do středu ostrova vinou jen tenké vlásečnice, které vypadají jako stezky pro pěší. Některé těžko dostupné kouty země tedy chceme okouknout alespoň ze vzduchu. Ale ono se řekne – vyhlídkový let! Letiště u města Skaftafell tvoří jen startovací a přistávací dráha vysypaná drcenou lávou. Odbavovací halou je malá dřevěná bouda, kde žije rodina s malým dítětem. Hlavou rodiny je tatínek- – pilot. Přemýšlíme, jestli vůbec máme nastoupit do letadla – vypadá totiž, že si ho ten člověk musel z bůhvíkde nalezených součástek sestavit sám. Na přemýšlení máme dost času, čekáme totiž na to správné „vyhlídkové“ počasí. Nejdřív máme letět za hodinu, potom za dvě, pak nám pilot oznámí, že poletí jen někam, protože dál už je zase špatné počasí.
Když poprvé zahlédneme Island z výšky, jsme z toho… vyřízení. Vidíme paletu nejneuvěřitelnějších barev a jejich kombinací. Na svědomí je mají sopky, které vykukují z černé krajiny, každá v jiném odstínu. Je jich tak patnáct, v červené, modré, žluté… Asi 30 km dlouhé islandské horské pásmo vzniklo sopečnou činností a výsledkem této činnosti jsou hory, které jako hory vůbec nevypadají.
Zhruba třetinu ostrova zabírá největší islandský ledovec Vatnajökull. Uprostřed něho došlo v roce 1996 k ničivé erupci. Pod ledovcem vybuchla sopka a začalo se vytvářet ledovcové jezero. Všichni obyvatelé věděli, že jak led taje a jak se jezero zvětšuje, dochází k pnutí mas ledu. Někde nakonec musí ledovec prasknout, všechna voda průrvou vyteče a zničí vesnice a pobřežní komunikace. Po měsíci se to opravdu stalo. Bahno a ledové kry zavalily asi 13 kilometrů pobřežní silnice i s vesnicemi. Díváme se na rozvaliny opuštěných domů, poničené traktory a další trosky. Zdejší lidé jsou však nezdolní optimisté. Na okraji kráteru už zase stojí tři velké domy. Z leteckého výletu se vracíme s rozhodnutím, že ačkoli jsme původně do hor nechtěli, neodjedeme z Islandu, aniž bychom se na tu nádheru nedojeli zblízka podívat. Cestou necestou.
Řeka není „all-road“
Naším ořem se stal „all-road“ půjčený od kamaráda. Bohužel, není to úplně nejlepší volba. Island je upřímná země, kde platí „buď – anebo“, nic mezi tím. Proto zde řidiči osedlávají buď ryze silniční autíčka, s kterými si troufnou jen na asfaltovou „jedničku“, nebo auta ryze terénní. Na silnicích označených trojmístným číslem totiž není žádnou vzácností narazit na brod. Na jednom z nich se nám naše auto „ani ryba, ani rak“ málem stane osudným.
Vracíme se z Lakagígaru zpět k okružní silnici. Nejprve se objeví žluté cedule, které připomínají označení atomové elektrárny. Text obsahuje varování „Pozor, blížíte se!“. Pod ním je menšími písmeny napsáno něco v tom smyslu, že místo, které je označeno jako brod, ani brodem být nemusí, protože stejně jako život i zdejší cesty se průběžně podle počasí mění. Opatrně tedy dojedeme na dohled, z auta se podíváme, usoudíme, že to je v pohodě, a jedeme dál. Projedeme tak tři brody, u čtvrtého je to jinak.
V polovině poměrně prudké řeky se najednou auto zhoupne a začne divně hučet. Předními koly dosahujeme už téměř na břeh, když nastane děsivé ticho. Zadní kola ve vodě, začíná se stmívat.
Na Islandu jste na takové trase opravdu sami – široko daleko není civilizace, telefonní signál, vůbec nic. A řeka si hledá cestu, kudy chce, ráno jinudy než večer. Všechno jídlo je v kufru, který se noří do řeky. Jestli nepřestane pršet, bude řeka stoupat, strhne nás po proudu a povleče korytem.
Vystoupím z auta do řeky a otevřu kapotu. Vylije se voda a z obnaženého motoru se začne kouřit. Máme jít hledat pěšky pomoc? K silnici č. 1 je ještě 40 kilometrů. Oba už máme vybité mobily. Bezradně sedíme v autě. Déšť sílí.
Řeky na Islandu mají zvláštní barvu, jsou šedé až černé. Jako naše myšlenky… Bezmyšlenkovitě otočím startovním klíčkem. Motor naskočil. Jsme o zkušenost bohatší. U každého dalšího brodu, a že jsme jich absolvovali opravdu hodně, pokorně zastavíme před řekou. Zuji boty, vyhrnu kalhoty a nejdříve přebrodím sám, abych zjistil hloubku. Při teplotě kolem deseti stupňů, někdy ve větru a v dešti. Od té doby ale žádný další problém s autobroděním nemáme.
Špatně strávený žralok
Islanďané mají gurmánskou specialitu: sušené žraločí maso. Postup je asi takový, že se žralok rozseká na pětikilové až desetikilové kousky, které se zahrabou do země a nechají šest měsíců zamřít. Tím se dostanou do stavu, o kterém se říká, že jsou schopny samy se vyhrabat a rozběhnout po zemi. Když se opravdu vyjmou z přírodní spíže, příšerně zapáchají. Proto se vyvěsí na obrovské dřevěné trámy a dalších šest týdnů suší. Potom se nakrájí na malé kousky a opravdu se jí. Protože je místní delikatesa oskutečně jen pro silné žaludky, podává se k němu jako dezinfekce místní pálenka.
Chceme maso vyzkoušet. Doporučí nám jednu farmu v horách. Cesta je tradičně komplikovaná a navíc se – jak jinak – zhoršuje počasí. Na farmu dorazíme asi v osm večer, ale majitel nás pustí i po zavírací době a dá nám uleženou žraločí mrtvolu ochutnat. Můj kolega si přivoní a pokus o nevšední gastronomický zážitek vzdá. Já ne. Když jím, je vše úplně v pohodě. Ovšem po zavíračce dojde kořalka…
Brzy se zatáhne a zaduje vítr. Jedeme po štěrkové cestě, sotva se na ní udržíme. Najednou se ozve rána a praskne pneumatika. Tak tak otevřu dveře, vítr se do nich opírá a vylamuje je. Ale jak se dostat k heveru pod zadní sedačky, když celý kufr je nacpaný bagáží? Postupně přenosíme celý obsah kufru. Věci, které mají dvě tři kila, létají povětřím jako peříčko. Jenže jinam, než chceme. Společnými silami se pouštíme do opravy. Přemáhám se, dokud kolo nevyměníme. Začal se mi totiž v žaludku obracet žralok. Odbíhám do ústraní a po větru zvracím. Zkouším odpornou, vracející se chuť žraloka v ústech přehlušit rohlíkem, žvýkačkami… vydrží mi to tři dny.
Na rezervě dojedeme do většího města. Ráno pozorujeme z hotelu chlapíka, který se motá kolem našeho auta – obdivuje gumy, na kterých jsme přijeli. Podle rady místních se musí vyměnit. Bojíme se, že to bude strašně drahé a že je možná ani neseženeme. Ale na Islandu je asi defektů spousta, a tak je tahle oprava o dost levnější než v České republice. Na každém kroku je servis a pracují v nich na počkání.
Horké prameny a gejzíry
Všechno je permanentně mokré, je strašná zima a věci odnáší vítr. Člověk dlouho přivyká tomu, že je navlečen do patnácti vrstev oblečení, má uprostřed léta čepici, šálu, rukavice a venku prší. Najednou se má ze všeho svléknout? Jistě, když se chce pořádně vykoupat.
Kdo se na Islandu nevykoupal v některém z horských pramenů, jako by tam ani nebyl. A islandské přírodní prameny nás naučily odvaze i umění hledat – místo, kde se horká a ledová voda mísí v tom nejlepším poměru. Celý pobyt ve vodě strávíme popolézáním z místa na místo a hledáme si tu „svou“ teplotu. Pokud se nechcete spoléhat na svoje umění vodního prospektora, můžete využít služeb Modré laguny, vyhlášeného koupaliště nedaleko hlavního města, které je plněno vodou vytékající z útrob elektrárny. Žádný strach: voda je stále ve stejné kvalitě, pouze se využilo její teplo. Turisticky vyhlášená oblast gejzírů v lokalitě Haukadalur je zahlcena auty a autobusy. Poblíž vřídel jsou nákupní centra s tisíci dárkovými předměty. Každý do výšky několika metrů tryskající gejzír je obklopen párou a ohraničen provazy. Lidé z celého světa kolem něj chodí po cestičkách. Od zdejšího tzv. Velkého gejzíru (Stóri geysir) pochází mezinárodně užívané slovo gejzír. Ten už netryská, ale všude kolem ještě pořád vyvěrají menší či větší prameny. Za gejzíry se raději vydáme do hor, do oblasti Landmannalaugar. Divíme se, proč mají v kempu všichni táborníci na okrajích stanových celt těžké kameny. Když se během chvilky změní počasí a zvedne se vichřice podobná uragánu, pochopíme. Všechny stany, které jsou dobře upevněny, takřka leží ve směru větru. Ostatní už nejsou součástí kempu.
Voda v horských gejzírech je výrazně čistší a tryská zhruba jen do výšky jednoho metru. Zato v krásné přírodě, kde se skoro žádní turisté nepohybují. A právě tady pro nás „vytrysknou“ ty nejhezčí islandské zážitky…
Autor: Pavel Vácha – časopis Cestopisy.
