Dějiny Španělska začínají před úctyhodnými 35 tisíci lety, kdy se na Iberském poloostrově rozšířili první osadníci. Osídlování poloostrova probíhalo ve vlnách, s nezbytnými spory a válkami. Zejména pozdější španělské výboje v Americe velmi ovlivnily celý vývoj Evropy. Národnostní a územní spory však přetrvávají dodnes.
První osídlení
První paleolitické osídlení dokládají kresby ve světově proslulé jeskyni Altamira v Kalábrii. Za první osadníky se považují neolitičtí Iberové, kteří začali zemi osidlovat okolo roku 3000 př. n. l., jejich původ je však nejasný. Poté přišli o téměř 2000 let později Féničané a jejich kolonie se stala nejstarším městem Evropy – dnes jej známe pod názvem Cádiz. Přibližně 700 let př. n. l. založili první obchodní kolonii i Řekové a na poloostrov dorazili tajemní Kelti.
Římská Hispania
Ve třetím století př. n. l. začali na ostrově budovat svou trvalou základnu Kartaginci, kteří založili Nové Kartágo – dnešní Cartagenu. Následovaly války s Římany a přestože Kartaginci prohráli, původní obyvatelé poloostrova zaměstnali Římany na dalších 200 let. Kromě severských oblastí ovládl Řím většinu území, které bylo intenzivně romanizováno. Byla vystavěna řada měst a vojenských táborů, které byly propojeny kvalitními cestami a Hispánie tak měla velmi vyspělou infrastrukturu. Od 1. století se zde začalo šířit křesťanství, které je dodnes pro Španělsko typické. V 5. století již byla Římská říše ve značném rozkladu a Hispánie byla silně poničena nájezdy germánských kmenů, které se však udržely pouze krátce. V 5. až 7. století ovládli Pyrenejský poloostrov Vizigóti, kteří byli nejprve spojencem Říma a později se osamostatnili.
Vláda Maurů
Na počátku 8. století se přes Gibraltar dostali Arabové a Berbeři (označovaní také souhrnně Maurové). Obratem zlikvidovali Vizigóty i většinu dalších odpůrců a během několika let ovládli poloostrov až po Pyreneje. Po konsolidaci a upevnění moci zaútočili na území Francie, postup byl zastaven až ve známé bitvě u Poitiers roku 732. Maurové se sice stáhli zpět na Iberský poloostrov, rozhodně však nebyli nijak vážně oslabeni. Naopak jejich říše vzkvétala a měla vojensky i kulturně výraznou převahu. Největším evropským městem a kulturním centrem byla Cordóba. Rozkvět panoval až do 12. století, kdy také skončila tolerance křesťanských komunit a začal se prosazovat Islám. Vnitřní rozbroje a odpor křesťanského obyvatelstva vedly k postupným úspěchům výbojných křesťanských království. Maurská říše oficiálně padla 2. ledna 1492 kapitulací posledního sultána Granady. Tím definitivně zanikla v té době nejvyspělejší kultura v evropském i arabském světě.
Reconquista
Postupné dobytí Pyrenejského poloostrova zpět z područí Maurů se nazývá reconquista. Přes všeobecné mínění nešlo o soustavný či organizovaný proces. Jednotlivá křesťanská království na severu válčila i mezi sebou a spíše využívala oslabení Maurů či podpory domácího obyvatelstva k uchvácení dalšího území. Reconquistu údajně zahájil roku 722 první král Asturie Pelayo, jeho zeť potom získal další rozsáhlá území. V 10. a později 11. století došlo postupně k expanzi několika křesťanských království po celém severu Španělska a ve stejném období dobyl Valencii legendární El Cid. Koncem 11. století však došlo k povolání Armorávidů z Afriky a to byla na delší dobu pro křesťany pohroma. S jejich nástupem však začal také útlak obyvatel a násilné prosazování Islámu. K dalším větším expanzím křesťanů došlo až za vlády Ferdinanda III., který zvládl obsadit celé území kromě Granady. Později aragonští králové ovládli také Neapol, Sicílii a Sardínii.
Počátky světové říše
Na počátku Španělska v roli světové velmoci stály dvě poměrně drobné události. Tou první byla svatba Isabely Kastilské a Ferdinanda II. roku 1469, což vedlo k ekonomickému i politickému sjednocení většiny země. Roku 1480 byla založena inkvizice, která se stala mocnou zbraní proti odpůrcům i šlechtě a umožnila větší centralizaci moci. Tou druhou událostí byla podpora Kryštofa Kolumba na jeho objevné cestě roku 1492, kdy přistál na Bahamách.
Období Habsburků – vzestup a krach
Starší dcera Isabely Kastilské a Ferdinanda II. byla Jana Kastilská, která si vzala habsburského prince Filipa I. Sličného. Tím se dostali na trůn ve Španělsku Habsburkové. Počátek 16. století byl pro Španělsko výborný z hlediska obrovských územních zisků v jižní Americe, zejména díky výpravám legendárních dobyvatelů Cortéze a Pizzara. Příliv bohatství byl vykoupen masakrováním místních obyvatel a drancováním koloniálních zdrojů. Španělsko také donutilo Židy a později zbylé Maury ke křtu, zbytek byl vyhnán či rovnou zmasakrován. Karel V. se stal vládcem všech kolonií i habsburských držav, přenechal však vládu nad Rakouskem svému bratranci a tak došlo k oddělení španělských a rakouských Habsburků. Během následujících desetiletí vedlo Španělsko řadu nerozhodných válek s Francií i Osmanskou říší, k většímu úspěchu došlo až roku 1581 připojením Portugalska. Rekatolizace však vedla k odboji držav v Nizozemí a zároveň došlo na koloniální spory a Anglií podporované pirátství. Roku 1588 došlo na vyslání loďstva Armada k Anglii, následná drtivá porážka byla nepříjemnou ranou do španělského hospodářství. Kolonie zpočátku přinesly Španělsku blahobyt, příliv zlata a stříbra však také způsobil obrovskou inflaci. Pokladnu vyčerpaly i desetiletí válek a na konci 16. století bylo Španělsko v úpadku. Po Vestfálském míru roku 1648 přišlo Španělsko o většinu Nizozemí, později díky Francii o řadu dalších hraničních území. Tento neveselý stav pokračoval po celé 17. století, kdy došlo prakticky na úplný rozklad říše.
Nástup Bourbonů
Roku 1700 nastoupil na trůn vnuk francouzského krále Filip V., protože však hrozilo spojení Španělska a Francie, vzápětí se snažil rakouský císař dosadit na trůn syna Karla. Došlo na války o dědictví španělské. Filip V. nakonec zůstal na trůně, ovšem za cenu značných politických i územních ztrát a pod podmínkou zákazu spojení s Francií. V průběhu 18. století došlo na řadu reforem a přechod od despotizmu k francouzskému absolutizmu. Španělsko na tom sice bylo nadále nedobře, hospodářsky i společensky se však výrazně zmohlo.
Napoleonské války
Na konci 18. století se k moci dostal Manuel Godoy, milenec královny Marie Luisy Parmské. Veškeré reformy přišly během pár let vniveč, kdy došlo na rozvrat státních financí a neúspěšné války proti Francii a později Anglii. Španělsko přišlo o poslední loďstvo a tím i o většinu vlivu v koloniích. Následný vpád revoluční Francie a lidové povstání vyústilo v tahanice o trůn, který byl nakonec postoupen Josefu Bonapartovi, bratru Napoleona. Obyvatelé zahájili první guerillovou válku, navíc přes Portugalsko útočila Anglie. Přes střídavé neúspěchy došlo nakonec ke svržení francouzské nadvlády díky porážce Napoleona v Rusku roku 1813.
Revoluce a ztráty kolonií
Po porážce Napoleona sice nastoupil na trůn další absolutistický vládce, země se však vzápětí ocitla prakticky v permanentní revoluci, střídané zásahy z Francie. Pokračovaly i tahanice o trůn a revoluce vypukly také v koloniích. Trestající španělská armáda utrpěla drtivou porážku od Simona Bolívara a San Martína a o kolonie definitivně přišla. Roku 1868 došlo na vznik konstituční monarchie a roku 1873 dokonce republiky. Následný chaos však skončil pučem a nástupem Alfonsa XII. na trůn. Roku 1895 zažehlo povstání na Kubě válku proti USA, která skončila pro Španělsko ztrátou Kuby, Portorika a Filipín. Země sice hospodářsky pozvolna rostla, zejména díky neutralitě v období I. světové války, ovšem prudká inflace a potlačování řady názorových uskupení vedly k protestům a následným masakrům.
Revoluce, republika a diktatura
Po drtivé porážce v Maroku došlo k nástupu generála Primo de Rivery na post diktátora, byť se souhlasem krále. Pokračující potlačování názorů i obrovské ekonomické problémy vyústily v řadu povstání a nástup druhé republiky od 14. dubna 1931. Vzápětí však došlo na zásadní spory ohledně sociálních a majetkových reforem a různým povstáním i jednotlivým bojům. Situace se stala neudržitelnou po vzpouře marocké armády v roce 1936, vedené nacionalistickým generálem Francem. Následná občanská válka s republikány byla na jedné straně podporována nacisty a fašisty, na druhé straně Sovětským svazem. Obě strany nesou vinu na pustošení země a masakrech, celkem bylo zabito přes půl milionu lidí. Dalších přibližně 150 tisíc republikánů nechal Franco popravit po konci války v dubnu 1938.
Klerofašistické a nacionalistické Španělsko se díky diktatuře ocitlo v téměř úplné izolaci, přestože se neúčastnilo ani II. světové války. Špatná hospodářská situace však vedla Franca k ustavení Národního hnutí a obnově dynastie v referendu roku 1948. Díky podpoře většiny se Franco udržel u moci a od roku 1953 nastala velká podpora ze strany západních mocností, které nutně potřebovaly pomoc proti Sovětskému svazu. Za umístění vojenských základen byla Španělsku poskytnuta rozsáhlá hospodářská pomoc a od roku 1955 se stalo součástí OSN. Španělsko se vzdalo severního Maroka a později přišlo o Rovníkovou Guineu a Západní Saharu. Franco zemřel roku 1975 a vlády se ujal král Juan Carlos I.
Demokracie
Juan Carlos I. je naštěstí pro Španělsko osvíceným panovníkem a neprodleně zahájil demokratizaci země. Došlo na zrušení řady represivních opatření, potlačení násilí a postupnou hospodářskou obnovu. Roku 1982 vstoupilo Španělsko do NATO a roku 1986 do Evropského společenství. Od roku 1999 zavedlo Španělsko Euro, což zřejmě nebyl příliš dobrý krok. Hospodářství sice díky řadě půjček a pomoci v 80. a 90. letech rostlo, s nástupem finanční krize se však opět propadlo do hluboké recese. V současnosti ohrožují astronomické dluhy a vysoká nezaměstnanost stabilitu celé eurozóny.
