Cesta z Keni do Ugandy za poznáním Goril

0
535
Gorilí rodina v přírodě v Ugandě | ksumano/123RF.com
Gorilí rodina v přírodě v Ugandě | ksumano/123RF.com
Naší mnohaletou touhou bylo pozorovat horské gorily v jejich přirozeném prostředí. Když jsme tedy plánovali naši velkou africkou cestu, zvolili jsme tento cíl jako nejvyšší prioritu. Věděli jsme, že ke gorilám se lze dostat buď Ugandě nebo v Kongu, případně ve Rwandě. Záleží na okolnostech a v neposlední řadě také na momentální politické situaci v daných zemích, takže nám bylo hned zpočátku jasné, že nás čeká zajímavé dobrodružství. A také tomu tak naštěstí bylo.

Místy velmi úzká cesta

Celá trasa za gorilami z Keni do Ugandy byla velmi nádherná a v Ugandě vedla převážně přes hory. Dnešek v Ugandě trávíme opět jízdou směr Kabale. V tomto městečku jsme udělali přestávku, a jelikož nebude kvůli nedostatku času oběd, kupujeme si v komunálu crackery. K tomu si sypeme do hlavy suché müsli a vše zapíjíme obvyklými litry balené vody…

Pralesy mezi posledními pásy pohoří byly plné bambusu, všude jsem si tam již představovala gorily. Cesta byla navíc také hodně dobrodružná. Silnice – dá-li se to tak nazvat – byla místy velmi úzká, protijedoucí vozidla jsme míjeli občas pěkně těsně, pod námi nekompromisně příkré strže. Když jsem to viděla, hned se mi vybavovaly články z novin o padajících autobusech. Protijedoucí vozidla (i když jich nebylo moc, ale stačilo to) byla většinou veliká auta mezinárodní pomoci UNCHR. A nebo, ještě hůře, daleko větší cisternové vozy. Společnost podél cesty nám tradičně dělali veselí občané a občánci Ugandy. Čím více jsme se prokousávali do vnitrozemí, tím více jsem si uvědomovala, že stále zřetelnější bída se na lidech zaplaťbůh neprojevuje.

Navečer dorážíme do kempu v Kisoro jménem Virunga, což v místním jazyce moshi znamená gorila.

Přes noc pršelo. Při večerním psaní deníku se mi vybavil další žertovný nápis z cesty sem, tentokrát na autobusu. Vpředu bylo napsáno „Expres“ a vzadu „Extra krátký život“. Mělo to asi spíš evokovat zjednodušení života či ukrácení cestování, ale slogan se jaksi zvrtnul…

(Zuzana)

Cesta přes pohoří byla opravdu zážitek, moc jsme si to užili. Já hory miluji, ale tohle bylo něco zcela jiného. A nestačili jsme se divit, jak je opravdu každý kousek země v Ugandě obdělán, některé hory jsou jedno políčko vedle druhého až po vrchol. Scenerie je naprosto úžasná. Vidíme-li domorodce, vždy při práci. Drtivá většina z nich se ale narovná a zamává nám. Děti často závodí s truckem, běží podél nás, dokud to jde, mávají a halekají, pusy od ucha k uchu. Uganda nám ihned učarovala a těšíme se, co bude dál. Cílové Kisoro v národním parku Mgahinga leží poblíž hranic s Kongem a Rwandou, a ve které zemi budeme gorily „stopovat“, je stále ještě otázka. Vše bude záležet na povolení ke vstupu do oblasti, momentální situaci v Kongu, která je právě napjatá, no a v neposlední řadě také na hlášení o pohybu goril. Na území těchto tří zemí jich žije v okolí vulkánu Muhavura pouze kolem šesti set a není vyloučeno, že bude velmi těžké je vypátrat. Muhavuru jsme měli ke konci cesty sem možnost pozorovat a je to hora vskutku impozantní, přestože měří „pouhých“ 4127 metrů. S největší pravděpodobností se na tento vulkán budeme džunglí sápat a toho se již nemohu dočkat.

(Luboš)

Gorilí „nářez“

Nadešel den „D“, nebo spíše den „G“! Ráno je nádherné a prozatím žádné vedro. Čekáme na jeep, který nás má odvézt pod vulkán Muhavura. Nacházíme se přesně v trojúhelníku na hraničním pomezí zemí Uganda, Kongo a Rwanda, kde je zaznamenán největší výskyt horských goril. Příroda je tu úžasná – pralesy, pralesy, pralesy. Přijíždíme pod vulkán a vyrážíme s průvodcem po svých až do výšky 2400 m nad mořem. Vstupujeme do samotného národního parku a tam nás jeho strážci a průvodci školí o chování goril a o tom, jak bychom se měli chovat my. Proškoleni a poučeni vyrážíme ještě výš. Na místo, kde byly naposledy spatřeny gorily a odkud máme postupovat po jejich stopách, dokud na ně nenarazíme. V případě, že se nám to nepovede, máme prostě smůlu.

Při výstupu jsem sotva popadala dech, srdce mi bilo na poplach, ale vydržela jsem. Asi po další třičtvrtěhodině jsme narazili na „King Konga“. Chlupy se mi ježily ostošest. Stříbrošedý gorilí samec nebyl asi na náš příchod dostatečně připraven, a jako by nechtěl být tak „na ráně“, snažil se stydlivě schovat pod strom, který nad sebou zlomil. Strom byl silnější než stehno a on jej zlomil jednou rukou jako sirku. Ozvala se hromová rána a všichni se lekli. Brzy si však vůdce tlupy na naši přítomnost zvykl a byl v pohodě. Stejně tak jeho družky a potomci, celkem jich tam všech bylo šest. Alespoň šest jsme jich pozorovali. A to často ze vzdálenosti pouhých tří čtyř metrů. Prostě něco naprosto nepopsatelného. Druhým spatřeným tvorem byla samice, která se válela na zádech a vydávala spokojené mručivé zvuky. Naši ugandští průvodci jí odpovídali podobně a navazovali tak kontakt. Potom se objevily další samice. Jedna z nich svým vstupem na scénu (spadla z výšky na samce) udělala menší zmatek. Byla úžasná, a jaký měla kukuč! Začala se válet po zemi a bila se v prsa, což nám bylo vysvětleno již před tím coby pozdrav. Evidentně nás vítala ve své říši. Gorily předváděly další úžasné kousky a mezitím se pilně cpaly vegetací. Po necelé půlhodině se, vedeni stříbrošedým, přesunuly na jiné místo, poohlížeje se tak po čerstvých rostlinách. Byli jsme jim v patách a fascinovaně hltali každý jejich pohyb. Rozepisovat se již nebudu, prostě máme další životní zážitek. Máme v duších klid a večer usínáme s gorilími pohledy na mysli.

(Zuzana)

Jo, jo, to bylo tedy něco… Opravdu se to popsat nedá, člověk jenom ohromeně stojí a zírá a je dojatý. Naprosto odlišné od zoo! Nevím, jestli do zoo ještě někdy vůbec půjdu, ty mříže a omezený prostor pro zvířata mi budou určitě vadit ještě mnohem víc než dříve. Vidět ohrožená zvířata v jejich přirozeném prostředí a sdílet je na chvíli s nimi je zážitek dosud nepředstavitelný – ačkoliv jsem to již zažil jinde, ale nikdy takto z bezprostřední blízkosti.

Samozřejmě jsou gorily na občasnou přítomnost lidí již zvyklé, ale je třeba maximální opatrnosti a také se vyvarovat náhlých rychlých pohybů a hluku, aby se necítily být v ohrožení. To by mohlo mít fatální následky, protože bránit rodinu patří k jejich prvotním instinktům a silou disponují neuvěřitelnou. Když je však člověk v klidu a přibližuje se pomalu a s respektem v přítomnosti průvodce, kterého již dobře znají, nechají ho doslova nahlédnout do svého soukromí.

Gorily už naštěstí požívají lepší pověsti než v minulosti, ale stále dost lidí z nich má díky nejrůznějším – většinou hloupým – mýtům hrůzu. Jsou to však neuvěřitelně něžná, klidná a mírumilovná zvířata. Vše se jim to zračí v očích, čehož jsme si díky té minimální vzdálenosti užívali. Nestane se to příliš často, ale když se střetne pohled člověka s pohledem gorily, dějí se věci…

Při výstupu na vulkán jsem se bál o Z. Srdce jí fakt tlouklo, bylo již horko a dýchali jsme všichni s jazyky na vestě, kvůli moskytům a hustému porostu jsme museli navíc mít dlouhé rukávy a nohavice. Začínal jsem se trochu bát, že ty vysněné gorily Z. nezvládne. Ale dopadlo to dobře. Naštěstí tu hlavní krizi zažehnala během školení v základním táboře, které trvalo dost dlouho na to, aby se dostatečně vydýchala, a také začal pozitivně působit adrenalin. A potom jsme měli štěstí, že gorily nebyly příliš daleko. Ale náročné to bylo. Mou výhodou byl dobrý trénink z hor na Aljašce.

Cestou zpět jsme si prohlíželi také gorilí „hnízda“, která si budují na noc. Mohou je mít i na stromech, výška umístění se řídí hlavně váhou konkrétních jedinců, my jsme však nalezli hnízda pouze na zemi. Byli jsme v euforii a nevěřili, kolik dní afrického dobrodružství máme ještě před sebou. Dosavadních zážitků bylo dosud tolik, že jsme měli pocit, že už jsme v Africe více než měsíc. Přitom jsme zde teprve devět dní! Říkali jsme si, jestli ten nářez bude ještě pokračovat. No, pokračoval…

(Luboš)

Přečtěte si:


Kapitoly ze života gorily horské

> Kriticky ohrožený druh žijící pouze ve střední Africe žije ve skupinách – taková skupina se skládá zpravidla z jednoho dominantního stříbrohřbetého samce, samic a mláďat. Každá samice sdílí hnízdo se svým současným mládětem, o které se stará až do dalšího porodu asi po čtyřech letech. Stříbrohřbetý samec je otcem většiny nebo všech mláďat. Někdy se ovšem vytvoří také skupinka výhradně samčí.

> Hlavní potravou horských goril jsou listy, výhonky, ovoce, kořeny, měkká kůra a houby. Příležitostně gorily sbírají mravence, které rychle spolknou, aby je nestačili štípnout. Za soumraku se skupina uloží ke spánku – staří samci na zem, samice a mláďata někdy do hnízd na stromech. Zima jim ani ve vysokých nadmořských výškách není, mají totiž dlouhou a huňatou srst. Lysé jsou pouze obličej, ruce a nohy a prsa samce – to aby se do nich mohl výhružně bít a zastrašovat útočníky. Holá kůže totiž zesiluje zvuk, který v té chvíli samec vydává.

Horské gorily dorůstají téměř do dvou metrů a vážit mohou až 210 kg!

Autor: Zuzana a Lukáš Hnátovi – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here