Mýty o Tibetu – jaká je pravda?

2309
Tibet se zátiším nejposvátnější hory Kailas | lihana/123RF.com
Tibet se zátiším nejposvátnější hory Kailas | lihana/123RF.com

Čínský jihozápad okolo města Lijiangu je podivuhodný kus země. Z malebné a hustě osídlené krajiny nejlidnatější země světa se zvedá Himálaj, jenž mění zabydlený svět v pustinu, kterou navíc neobývají etničtí Číňané, ale směsice různých národů. Když se přes celou oblast přehnal komunistický uragán, nezůstal tu kámen na kameni. Nyní se situace stabilizuje, ale i tak sem moc bílých turistů nejezdí. Právě proto je tu prostor pro vznik legend a mýtů. Vyvracení těch falešných je téma na článek, do kterého se můžete pustit, snad jen když máte k Tibetu tak kladný vztah, že si troufnete raději  znepokojovat syrovou pravdou než dál šířit zaběhnuté mediální stereotypy.

Mýtus první

Dočteme se o něm často v materiálech, kterými Čína zdůvodňuje svou anexi. Ve skutečnosti samozřejmě není pravda, jak tvrdí Číňané, že Tibet byl vždy součástí jejich říše. Letmým pohledem do dějin tohoto území zjistíte, že mezi sedmým a devátým stoletím naopak ovládalo Tibetské království Čínu a roku 763 dokonce i čínské hlavní město. Tibet tehdy kontroloval obrovské území o rozloze dva a půl milionu čtverečních kilometrů mezi Indií a Čínou. Roku 1207 sice ovládlo Tibet Mongolsko, ale došlo zde k jedné v dějinách unikátní dělbě moci: nejmocnějším mužem světa sice byl vůdce mongolských hord Kublajchán (mimo jiné i vládce nad Čínou), ale jakýmsi duchovním vůdcem Kublajchána byl mladý tibetský láma Phagpa. Kublajchán se mu dokonce musel poklonit až k zemi, kdykoliv se potkali – ovšemže jen v soukromí, aby neztratil autoritu před svou armádou. Tento vztah mezi mongolskými vládci a tibetskými lámy pak fungoval po celá staletí a skončil teprve za vlády čínské dynastie Mandžuů. Byli to právě Mandžuové, kteří se v roce 1910 pokusili zbavit třináctého dalajlámu vlády. O rok později byli poraženi a zbaveni moci. V této chaotické době vyhlásil třináctý dalajláma 14. února 1913 tibetskou nezávislost. Měl možnost plně rozhodovat o všech vnitřních i zahraničních záležitostech, o vlastní vládě, poštovním systému, jazyku a náboženství. Tento stav však, jak je všeobecně známo, netrval dlouho.

Mýtus druhý
Bohabojní Tibeťané

Není pravda, že Tibeťané byli vždy mírumilovný národ, trávící své dny v modlitbách k dalajlámovi. Obvyklá představa o Tibetu, že země má homogenní populaci, s lidmi stejně oblečenými, se stejnými zvyky a náboženstvím, je mylná. Tibet byl dříve rozdělený do mnoha kmenů a klanů na malá království či vévodství založená na feudálním řádu, přičemž věrnost k ústřední vládě se prokazovala jen daněmi a dary dalajlámovi. Divoký charakter země s jeho vysokými horami,  neproniknutelnými panenskými lesy a divokými řekami představoval také ideální úkryt pro bandity. A organizované lupičství byla v Tibetu starodávná profese, vymezená pro členy jistých kmenů nebo klany.
Severozápadně od města Lijiang, na starodávné hranici mezi Tibetem a Čínou, leží osamělá hora Konkkaling. Sestává ze tří vrcholů, které byly shromaždištěm těch nejdivočejších tibetských banditů v širokém okolí. Směrem na západ ležela území známá jako Hsiangchen a Tongwa, která byla osídlena dvěma tibetskými kmeny profesionálních zlodějů a hrdlořezů. Karavany tudy samozřejmě putovaly těžce vyzbrojené, a pokud jich bylo dostatečné množství, tibetští bandité si netroufli. V opačném případě bylo heslem tibetských darebáků „mrtví lidé nevyprávějí žádné příběhy“. Nejprve stříleli a pak se teprve podívali, jestli je co loupit. Vypráví se i příběh o tom, jak jeden Tongwa střílel na muže v dálce, a poté zjistil, že to byl jeho otec.
Ukradené zboží se pak znovu zabalilo a šéf gangu, známý v Lijiangu jako poctivý obchodník, je opět prodal. Samozřejmě se šířily různé řeči, ale řeči jsou řeči a důkazy jsou důkazy. „Ctihodný“ obchodník věděl, že lidé vědí, ale všechno dál pokračovalo, jako by se nic nestalo, a šéf gangu dával dál bohaté dary místní lamaserii. Ctihodní Tibeťané měli tedy i svou méně přívětivou tvář.

Mýtus třetí
Zdecimované obyvatelstvo

Nástup komunistické moci velkého Maa znamenal počátek konce Tibetu jako nezávislého státu. Po prohrané válce dalajláma uprchl přes horské průsmyky Himálaje do Indie a nastala doba útisku. Od vpádu Mao Ce-tungovy armády v roce 1950 bylo zničeno 6000 buddhistických klášterů. Ve věznicích, pracovních táborech nebo na následky hladomoru zemřel více než milion Tibeťanů. Podle různých organizací, které se Tibetem zabývají, útisk trvá dodnes. Tibeťané mohou být uvězněni za vyvěšování tibetské vlajky, nepoddajnost při styku s čínskou mocí, požadování svobody pro Tibet, oslavování dalajlámy, vystavování jeho fotografií nebo nahrávání tibetských písní a básní. Drastická opatření jsou navíc provázena asimilačním tlakem. Do Tibetu se přesidlují desetitisíce Číňanů, takže zatímco Tibeťanů je nyní asi 6 milionů, Číňanů v Tibetu je již přes 7,5 milionu.
Tolik fakta. Romantická aura himálajského království a kontrastní komunistická brutalita Číny vytvářejí dohromady mýtus, který sjednocuje v odporu lidi po celém světě. Většina z nich nejen že nebyla v Tibetu, ale neopustila nejspíš ani hranice Evropy. Nechci popírat násilí, kterého se Číňané na Tibeťanech dopustili, ale nemohu nepopsat překvapení, které mi pobyt v čínské oblasti obývané tibetskou menšinou připravil. Podle všech pramenů jsem očekával zdecimované a živořící obyvatelstvo, ale našel jsem vcelku prosperující tibetské vesnice. Snad tedy mohu oproti všeobecně přijímané vizi pomalu vymírajícího národa postavit vlastní očité svědectví. Oproti čínským vesnicím vypadaly tibetské po všech stránkách blahobytněji a honosněji. Zatímco čínské domácnosti jsou čtyři holé, většinou betonové stěny, domy Tibeťanů zde připomínají důmyslné, barevné, rozlehlé a oku lahodící paláce. Při krátké návštěvě jsme zahlédli na dvorku uvnitř stavení stádo jaků, v obytné části kuchyňský kout plný měděného nádobí, po obou stranách vyřezávaná dřevěná stěna, uklizeno a čisto. V domě o rozměru patnáct krát dvanáct metrů bydlelo celkem šest lidí. Samozřejmě že z krátké návštěvy uv celku plachých Tibeťanů nelze zobecňovat celkové postavení tohoto národa,
ale na druhou stranu se nemohu tvářit, že jsem nic neviděl. Také čínská politika se při vší strnulosti možná nenápadně, ale přece jen mění, takže Tibeťané mohli provozovat své náboženství bez zákazů, čehož jsme byli na vlastní oči svědky v klášteře Zhongdiang. Jen ta snaha o národní samostatnost je Číňanům pořád trnem v oku.

Mýtus čtvrtý
Izolace před světem

Autonomní oblast Tibet, opředená mnoha mýty a legendami, byla ještě v polovině minulého století velkou neznámou. Po čínském obsazení se toho mnoho nezměnilo – do oblasti se dalo dostat jen za velké peníze letecky anebo úmornou cestou džípem, a navíc na speciální povolení čínské vlády. Od loňského roku je to trochu jinak.

Až do samotného srdce Tibetu – Lhasy – vede napříč horami železnice, která nemá v historii železniční dopravy obdoby. Stavba začala už v roce 2001. Dělníci bojovali s chladem a nedostatkem kyslíku, a přesto dokázali položit 1125 kilometrů kolejnic, zapustit piloty do věčně zmrzlé půdy a prorazit tunely napříč horskými hřebeny. Téměř devadesát procent trasy leží výš než 4000 metrů nad mořem, sedlo v průsmyku Tanggula leží ve výšce 5072 metrů – jde o nejvýš položenou železnici na světě. Mamutí projekt, srovnatelný s Velkou čínskou zdí, prozrazuje, že i přes okázalý flegmatismus Číny k protestům zbytku světa ve věci tibetské otázky se Peking snaží s tím něco dělat. Ovšem čínsky. Budovatelské úsilí dělníků, mezi něž se Tibeťané dostali až po mezinárodních protestech, je něco, co nám připomínají už jenom staré filmy o brigádách socialistické práce. Když během stavby například klesly nečekaně teploty na minus deset, zabalili dělníci čerstvě vybetonované pilíře vlastními přikrývkami. Bydleli v primitivních ubikacích a namísto cigaret a alkoholu holdovali kyslíku, který spolu s aspirinem pomáhal zmírnit jejich bolesti hlavy, způsobené nadmořskou výškou. A tak po nezměrném úsilí 1. června loňského roku, právě když Komunistická strana Číny slavila 85 let své existence, vyjela první vlaková souprava do Tibetu. Čínská média přinesla obrazy nadšených Tibeťanů, jásajících nad výdobytkem civilizace.
Netřeba však vysvětlovat, že vlakové spojení přinese prospěch Číňanům. Ročně by měla tato železnice přepravit asi milion lidí a dva a půl milionu tun nákladu. Nerostné suroviny z Tibetu se nyní mohou těžit ve velkém a asimilace Číňanů v Tibetu dostane nový mocný impulz – když za dva dny jízdy můžete být z Lhasy v Pekingu. Tibet se zkrátka otevřel světu podobně revolučně, jako když kdysi v Severní Americe proťala prérii první železnice. Nezbývá než doufat, že Tibeťané, se svou pověstnou houževnatostí, z toho dokáží vytěžit něco pozitivního.

Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.

Předchozí článekYukon – oblast, ve které proběhla zlatá horečka
Další článekCesta do italského Caorle