Čerti ze Srí Lanky

0
663
Krajina na Srí Lance | kamchatka/123RF.com
Krajina na Srí Lance | kamchatka/123RF.com

Na chvíli jsem se zastavil, abych si rozložil stativ a připravil fotoaparát pro další snímek. Pot z nás lije proudem a už nemáme sílu ho stírat z čela. Když se po několika vteřinách kouknu pod nohy, vidím snad desítku pralesních pijavic, kterak rychlým, píďalkovitým pohybem pospíchají k mým botám. Naše ponožky už jsou sakramentsky prosáklé potem a krví a pijavice to cítí. Náš domorodý průvodce vytahuje mačetu: „Nehýbej se,“ říká a jako skalpelem mi lehkým máchnutím paže sundavá další nacucanou pijavici přímo z krku. Vlhko, vedro, pach tlejícího dřeva. A po „čertech“ stále ani stopy.

Čert první – ještěr s nosorožím rohem

Ještěr Ceratophora stoddartii na Srí Lance | feathercollector/123RF.com
Ještěr Ceratophora stoddartii na Srí Lance | feathercollector/123RF.com

Nuwara Eliya leží v samém srdci Srí Lanky, obklopená ze všech stran vysokými horskými masivy. Nadmořská výška města je přibližně 1900 m n. m. a tomu odpovídá i relativně chladné klima – ne nadarmo Srílančané nazývají tuto oblast „Malá Anglie“. Ostré slunce je během dne často vystřídáno prudkým lijákem, v noci se pak vzduch citelně ochlazuje. Místní hydrometeorologická stanice za dobu své existence naměřila nejnižší absolutní teplotu dokonce pod bodem mrazu, -3 °C! A roční srážky v této oblasti jsou cca 2,3 m! Všude v okolí jsou světově proslulé čajové plantáže, které zakládali v 19. století Britové.
Vnitrozemské hory jsou se svými extrémními klimatickými podmínkami domovem unikátních živočichů – chladnomilných a stínomilných rohatých „čertíků“ – endemitních (druhů nevyskytujících se nikde jinde) agam rodu Ceratophora. Mimo odborné herpetologické kruhy jsou tito plazi veřejnosti prakticky neznámí a také publikovaných fotografií je jako šafránu. Současná věda zná celkem pět druhů agam rodu Ceratophora. Nejen že všechny jsou endemity ostrova Srí Lanka, ale jsou dokonce endemity pouze několika málo horských pásem na ostrově. Dva druhy, Ceratophora erdeleni a Ceratophora karu, byly navíc popsány až v roce 1998, a jsou tedy pro vědecký svět známé teprve velice krátkou dobu. Oba tyto druhy obývají jen velmi malé území (cca 10 km2), známé jako Morningside Forest Reserve, a troufnu si tvrdit, že patří k jedněm z nejméně prozkoumaných a také nejvzácnějších ještěrů na světě.
O něco větší území ve vnitrozemí ostrova, tzv. Centrální vrchovinu (cca 200 km2), obývá agama Ceratophora stoddartii, anglicky nazývaná přiléhavě  Rhinoceroshorned lizard, neboli „ještěr s nosorožčím rohem“. Tato asi 25 cm velká agama žije v hustých horských lesích, kde se zdržuje ve výšce cca 1–2 metry nad zemí, nejčastěji na středně silných, vertikálně orientovaných větvích. Tedy nikoli vysoko v korunách stromů, jak bychom očekávali. Šupiny na bocích těchto ještěrů jsou nápadně zvětšené a připomínají spíše velké štítky. Samci mají na špičce čenichu dopředu trčící, dlouhý kuželovitý výrůstek, jakýsi roh, který je navíc lehce směrem vzhůru ohnutý. U samic je tento roh pouze nepatrný. O jeho funkci se vedou mnohé diskuse, zdá se, že jde o podobnou adaptaci, jakými jsou rohy u afrických horských chameleonů. Tedy především optické odlišení druhu a pohlaví, kdy rohy jednotlivých druhů mají odlišné velikosti a struktury (hladké či drobně ošupené). I v jiných ohledech mi tyto agamy připomínaly chameleony. Například dokáží do jisté míry přizpůsobit své zbarvení podkladu, na němž sedí, jakožto i světelným a teplotním podmínkám a momentální „náladě“ ještěra. Je-li ještěr na své větvičce objeven, podobně jako chameleon před rušitelem neprchá, ale pomalu se „zasune“ na odvrácenou stranu větve, takže doslova zmizí z očí. A je-li ohrožen, například chycen do ruky, otevře doširoka tlamu, čímž ukáže její kontrastně zbarvený vnitřek. Podařilo se nám nalézt a fotograficky zdokumentovat celkem 7 jedinců C. stoddartii, obojího pohlaví. Agamy nemají tendenci zběsile prchnout, a proto se dají fotit z krátké vzdálenosti, aniž bychom museli předtím zvíře chytat a tím jej rušit a stresovat.

Čert druhý – ještěr listonos

Ve vysokohorských partiích pohoří Knuckles Massif, kam je vstup možný pouze na zvláštní povolení, na území o rozloze pouhých cca 130 km2, žije další z rohatých srílanských „čertíků“, agama  Ceratophora tennentii. Její anglický název zní Leafnosed lizard, „ještěr listonosý“. Askutečně, na špičce čenichu jako by ještěrům vyrůstal jakýsi lupen, ve skutečnosti kožovitý a drobnými šupinkami pokrytý výrůstek, větší u samců než u samic. Tato agama měří přibližně 25 cm, má velké šupiny na bocích a zdržuje se ve stínu stromů v lesích na nízko nad zemí vertikálně položených větvích. Je málo pohyblivá a strategie lovu potravy je tzv. „sit and wait“, neboli sedět a čekat. To není mezi ještěry zcela obvyklé, naopak většina ještěrů aktivně slídí po okolí, potravu hledá a honí. Za potravu těmto agamám slouží drobní bezobratlí živočichové jako hmyz, švábi a stonožky. Jsou ale známé i případy  kanibalismu, kdy dospělá agama uloví a pozře mládě vlastního druhu. Tato agama patří k vůbec nejvzácnějším srílanským ještěrům a v roce 2004 byla zařazena do mezinárodní Červené knihy ohrožených druhů. Měli jsme neobyčejné štěstí, když se nám po několikadenním vyčerpávajícím průzkumu pralesa podařilo za vydatné pomoci domorodých průvodců objevit jediný exemplář – dospělou samici. Světelné podmínky v hloubi lesa jsou velice špatné, omluvte prosím horší kvalitu nabízených snímků a snad ji převáží pocit, že se díváte na doopravdy velmi raritního živočicha.

Čert třetí – nejpodivnější ještěr planety

Ještěrka Lyriocephalus v rezervaci Sinharaja na Srí Lance | sundaribar/123RF.com
Ještěrka Lyriocephalus v rezervaci Sinharaja na Srí Lance | sundaribar/123RF.com

Rezervace Sinharaja je jedním z nejméně zničených a biologicky zcela unikátních nížinných pralesů Srí Lanky. Leží v jihozápadní části ostrova, v nadmořské výšce 270–1060 m n. m. Jde o tropický vlhký nížinný stálezelený prales, přístupný vědcům, studentům, a najmete-li si školeného průvodce a zaplatíte vstupní poplatek, i turistům. Genetický potenciál samotného pralesa Sinharaja je obrovský. Tak například z cca 200 známých druhů dřevin a lián rostoucích na tomto území je více než 60 % endemitů. A podobně je tomu i se zvířaty. Představte si strašlivého prehistorického veleještěra, nabarvěte ho všemi barvami, co jsou na paletě, a zmenšete ho na velikost dětské hračky. Na závěr povídání o Srí Lance vás seznámím s lyrohlavcem knoflíkonosým (Lyriocephalus scutatus), jedním z nejpodivnějších ještěrů, kteří dnes žijí na planetě Zemi. Přestože je tento ještěr pro vědu známý již od počátků systematiky, je natolik vzácný a žije natolik skrytým způsobem života, že je mimo odborné zoologické kruhy živočichem prakticky neznámým. Tělo je robustní s velikou, masivní hlavou. Ocas je relativně krátký, zabírá přibližně polovinu celkové délky. Šupinky na těle jsou velmi drobné, mezi nimi jsou ale roztroušeny zvětšené šupiny, které dodávají kůži drsný, „struhadlovitý“ dojem. Hlava je nápadně velká, se dvěma dozadu otočenými růžky nad očima a kulatým, knoflíkovitým výrůstkem na čumáku. Na hřbetě probíhá hřeben ze zvětšených, kuželovitých šupin. Je-li ještěr překvapen a rozčilen, na rozdíl od většiny jiných nám známých ještěrů neprchá. Napne pestře zbarvenou kožní duplikaturu na hrdle a vysoký kožní hřeben v šíji, postaví se k vám bokem a případně ještě zdůrazní svoji hrozbu otevřením tlamy.

Opticky se tak nečekaně prakticky zdvojnásobí. Samci dosahují celkové délky přes 35 cm, samice jsou nepatrně menší. Základní zbarvení těla lyrohlavce je světle či tmavě zelené, hrdlo je žluté, břicho žluté až blankytně modré. Podobně jako chameleoni, i lyrohlavci dokáží do značné míry měnit zbarvení v závislosti na okolním prostředí a náladě. Oproti agamám rodu Ceratophora obývá lyrohlavec poněkud větší území, odhadované na nějakých 800 km2. Jeho rozšíření je však pouze ostrůvkovité a všude je považován za velmi vzácného. Navíc je svojí aktivitou značně závislý na výkyvech počasí a podle slov našeho průvodce „Někdy jsou, někdy ne“. Občas je objevíte, mnohem častěji však nikoliv. Když jsme asi metr nad zemí na úzkém kmínku pralesního stromku spatřili našeho prvního lyrohlavce, zatajil se nám dech. Přestože jsme ho znali z kreseb a z fotografií v zahraniční literatuře, na něco tak krásného, barevného a impozantního jsme nebyli připraveni. Během několika dnů jsme společně s naším průvodcem objevili jednu dospělou samici a jeden pár. Tito ještěři byli skutečně „vydření“ a draze zaplacení potem a vlastní krví. Setkání s nimi patří k vrcholným zážitkům naší expedice a jsem rád, že se s vámi mohu podělit o jejich fotografie. Objevte i další krásy Srí Lanky.

Autor: David Hegner – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here