Jsou země, které dostaly nepokoj a problémy snad už do vínku. Ne vždy to však musí být jenom negativní konstatování. Neboť jsou lidé, které utrpení a bolest posouvá dál, nutí je hledět do budoucnosti a neobracet se příliš zpátky. Stavět na svém kousku země základy nového života, jehož štěstí se možná jen nejistě vznáší nad vodami Středozemního moře. A víra v budoucnost jim dává sílu, která překonává všechny překážky. Jako divoké růže rostoucí z prachu války, co si navzdory osudu zachovávají svůj šarm. Takovým dojmem působí dnešní Libanon a drtivá většina jeho obyvatel.
Světlo nového dne
Noc na východních březích Středozemního moře má své zvláštní kouzlo. Za vysokou hradbou vápencového pohoří, které dalo Libanonu jméno, začíná pomalu svítat. Po prázdných bulvárech se občas přežene velkou rychlostí auto s „chemicky veselou“ posádkou vracející se z diskotéky. Oranžové světlo a zvířený prach u cesty dodávají unavenému ránu barvy, lidé vstávají do práce. Bejrút se probouzí do svého dalšího rána.
Malá holčička ze starého domu v centru kupuje v přízemním obchůdku mléko a posúchy se sýrem a špenátem: „džubne“ a „sabáne“. Na balkoně domu „ozdobeného“ stopami po desítkách střel starší paní zalévá květiny a usmívá se. Právě úsměv, víru a optimismus mám na tomto malém národě nejraději. Občanská válka, která skončila v devadesátém prvním roce, i ta poslední z minulého léta jako by v jejich myslích neměla místo. Libanonci nad svým osudem nepláčí, věří v lepší dny, které teprve přijdou.
Na širokém asfaltovém pásu pobřežního bulváru se procházejí mladé rodiny s kočárky, teenageři zkoušejí kolečkové brusle – hit dovezený z Evropy, lidé všech věkových skupin se věnují joggingu nebo cyklistice. Na budovách připomínajících mnohem více americký kontinent než Blízký východ vlají červeno-bílozelené vlajky s libanonským cedrem, národním symbolem této malé, ale pestré země.
Ovšem najít tyto velmi pomalu rostoucí stromy je v dnešním Libanonu těžké. Kromě nevelkého lesíka nad severolibanonskými vesnicemi Bšarre a Tannourine, či souvislejších lesů na hřebenech hor Džibál aš-Šúf osmdesát kilometrů jihovýchodně od Bejrútu, už jinde téměř nerostou.
V cedrovém tichu
Kvalitní dřevo mohutných stromů používali již staří Féničané na výrobu svých lodí, britská výstavba Suezského průplavu si také vyžádala svoji cedrovou daň. Podle slov obyvatel oblasti Šúf bylo mnoho stromů zničeno i během občanské války.
Mnohé svahy jsou ale už dnes opět porostlé sazeničkami malých cedrů. Tento strom roste do své dospělé velikosti i přes tisíc let, proto se zalesněných strání znovu dočkají až generace vzdálené budoucnosti. Nejstarší jedinci Cedrus libani prý dosahují stáří více než dva tisíce let a s největší pravděpodobností zažili období života Ježíše Krista.
Procházet se pod jejich majestátními tmavozelenými korunami, dotknout se kůry těchto živých bytostí, je téměř magické.
Dvě tváře země
Libanon na návštěvníky působí příjemným až uklidňujícím dojmem. Ani se nechce věřit tomu, co všechno si dokázali zdejší lidé před dvěma desetiletími navzájem udělat. Je radost stoupat v paprscích letního slunce strmými svahy vápencových hor, ochutnávat zdejší víno tmavočervené barvy a plné lahodné chuti, začíst se do knih Chalíla Džibrána nebo se vykoupat ve vlnách Středozemního moře. Na první pohled mají Libanonci jedinou zálibu: bavit se a užívat si život plnými doušky. V bejrútských klubech, kavárnách, na bulvárech, ve zdejší čarokrásné přírodě…
Jeskyně Džeita v údolí řeky Nahr el Kalb, Bakchův chrám v Baalbeku, přístav Súr či biblická Kanaa jsou další z řady míst, která dodávají zemi její kouzlo. Ale všechno tu má svoji, byť méně viditelnou, druhou stranu mince – konflikty, které provázely mnohá léta existence státu s cedrem na bílo-červené vlajce.
Občanská válka
Zmínit se o všech příčinách občanské války, která zasáhla Libanon v druhé polovině sedmdesátých let a v letech osmdesátých, je zdlouhavé a složité. Mezi mnohé důvody patřila náboženská i kulturní různorodost země. Mezi zdejší obyvatele patří muslimové (sunnité, šíité a ostatní), křesťané (maronité, řečtí katolíci, Arméni) i další méně početná etnika a náboženství. Tuto křehkou rovnováhu narušil i příchod vedení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) z Jordánska. Její pozdější konfrontace s Izraelem, stejně jako boje křesťanských a muslimských frakcí, přinesly zemi zkázu: vlny vzájemných útoků, bombardování, izraelskou okupaci jižního Libanonu, jejímž cílem mělo být odvrácení útoků vedených proti židovskému státu právě odtud, ale hlavně utrpení desetitisíců civilistů…
Konflikt začal útoky křesťanských milicí Falangistů na autobusy převážející palestinské utečence. Tehdejší libanonské vládě se rostoucí napětí úplně vymklo z rukou. Do války se postupně na různých úrovních – ať už přímo či zprostředkovaně – zapojily USA, Francie či Sýrie, jejíž vojska sice částečně nastolila pořádek mezi znepřátelenými frakcemi, často však překračovala rámec svých legitimních pravomocí a působila více v syrských zájmech. Až do minulého roku, kdy po atentátu na bývalého premiéra Harírího byli Syřané donuceni odejít, působilo v zemi přibližně 14 tisíc syrských vojáků.
Mezi lety 1975 a 1990 byl Libanon téměř úplně zdevastován boji a bombardováním. Svůj podíl viny přitom nese každá z bojujících stran. Mír byl nakonec sjednán v saúdskoarabské Taifě 1. října 1989, kdy došlo i k dohodě o rozdělení moci v novém libanonském parlamentu – na 31 křesťanských a stejný počet muslimských poslanců. Boje skončily na jaře roku 1990 a od té doby se země vzpamatovávala z války. Až do podoby, v jaké byla před létem 2006.
Těžké dny
Vražda Harírího byla jen začátkem celé řady událostí, které zemi opět uvrhly do stínu strachu a nejistoty. Mnozí Libanonci z atentátu vinili Sýrii, jiní nikoli nejčistší pozadí Harírího obchodních aktivit, další nesouhlasili ani s jednou z uvedených domněnek. Vražda dosud nebyla objasněna, ovšem následovalo již zmíněné stažení syrských vojsk ze země. Lidé jejich odchod oslavovali v ulicích a v listopadu 2005 oslavili první skutečný Den nezávislosti po dlouhé době.
Už tehdy se ale jih země pomalu opět stával místem, kde ve vzduchu visela hrozba konfliktu. Střety šíitského militantního hnutí Hizballáh a armády státu Izrael byly stále častější, následovaly vzájemné přestřelky i útoky izraelských stíhaček na objekty v jižním Libanonu. Napětí vyústilo v létě minulého roku v otevřenou válku, která život v regionu krutě poznamenala. Únos hlídkujících izraelských vojáků Hizballáhem byl jednoznačně hloupým činem, ovšem reakce izraelské armády byla naprosto nepřiměřená. Bombardování letišť, přístavů, jižních předměstí Bejrútu, radarových základen, mostů, elektráren i civilních objektů přineslo utrpení hlavně nevinným civilistům. Na druhé straně to pak byly zbytečné oběti ostřelování severoizraelských území raketami Hizballáhu. Proklamovaný cíl Izraele odzbrojit šíitské hnutí skončil úplným fiaskem a smrtí více než dvou tisíc Libanonců, v drtivé většině civilistů, a přibližně sto padesáti oběťmi na izraelské straně.
Jednoduchá lidská otázka George, mladého muže, kamaráda z Bejrútu: „Proč musíme trpět my, obyčejní lidé?“ mluví za vše: ve válce trpí hlavně ti, kteří na ní nenesou žádnou vinu.
Konflikt naštěstí skončil za relativně krátkou dobu, lidé se vrátili do svých domovů, na jih Libanonu přišli vojáci mezinárodních mírotvorných sil, ale výsledek války hovoří celkem jasně: nejen podle mínění Libanonců se pozice hnutí Hizballáh ještě posilnila a jih země zůstal po válce posetý množstvím nevybuchlé munice z izraelských kazetových bomb. Zůstalo také mnoho otázek. Obzvláště ta, kde končí hranice legitimní obrany a kde začíná pomsta. Válečné činy Hizballáhu i izraelské armády měly k lidskosti velmi daleko, ať už byly jejich cíle a záměry jakékoli.
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.