Život v českých vesnicích v Banátu v Rumunsku

0
1074
Husy na návsi Rovenska | miropink/123RF.com
Husy na návsi Rovenska | miropink/123RF.com

Nad kopce se vyhouplo slunce. Odrazilo se od hladiny Dunaje a začalo vysoušet ranní rosu na stéblech trávy. Na křižovatce polních cest stojí kamenný kříž a na něm železný Kristus. Přes rameno kříže je přehozený svazek suché kukuřice. Po cestě plné výmolů se od Svaté Heleny kodrcá do vršku žebřiňák tažený statnou kobylou. Na kozlíku sedí pán v černých kalhotách a bílé košili. Starý plstěný klobouk mu stíní oči před vycházejícím sluncem. Za ním sedí žena a rukou přidržuje zemědělské nářadí, aby nespadlo pod nohy mladého hříběte, které skotačivě běží za vozem. Je všední den. Jedou na pole.

Tak to je Banát. Poklidná krajina na jižním okraji Rumunska, kterou obtéká mohutný tok Dunaje. Jsou tu vysoké kopce porostlé většinou bukovými lesy i hluboká údolíčka vymletá nesčetnými potůčky a říčkami. Rozlehlé pastviny i velké plochy obdělaných políček. A tady, tisíc kilometrů od rodných Čech, se vám náhle stane, že přijdete do vesnice a usměvavá vesnická panímáma vám řekne: „Dobrý den, odkudpak jdete?“ Ano je to tak, tady na jihu  Rumunska je několik vesnic, kde se domluvíte česky.
Za hlavní vlnu českého osídlení tohoto kraje může jistý podnikatel se dřevem jménem Magyarly, který přitáhl do Rumunska několik desítek českých rodin pod slibem velkého výdělku v dřevařském průmyslu. Psal se rok 1823 a Češi v Rumunsku zjistili, že Magyarly své sliby nesplní a oni se budou muset v novém domově protlouct jinak. V nouzi se tedy přihlásili do svazku vojenských pohraničníků a pomáhali s ostrahou hranice se Srbskem. Druhá vlna českého osídlení vr oce 1827 už tedy byla organizována přímo vojenskými úřady, které si tímto způsobem zajišťovaly pohraničníky pro službu vřídce osídlené oblasti Rumunska. V té době vznikaly největší české vesnice.
Postupem času vyžadovala pohraniční služba méně lidí a naopak počet Čechů v oblasti rostl. Češi se tedy, jak byli zvyklí z domova, vrhli na zemědělství. Kopce v Podunají se pokryly kukuřičnými políčky a ve chlévech zabučely krávy a zachrochtala prasátka. Další možností obživy byla těžká práce v měděných či uhelných dolech a mnozí toho využili.
Při posledním sčítání lidu v roce 1992 se k české národnosti v celém Rumunsku přihlásilo 5800 osob. Toto číslo však rok od roku klesá. Stále více českých Rumunů (nebo rumunských Čechů?) se stěhuje zpět do staré vlasti. Nemají to však jednoduché. V Rumunsku se na ně místní vždy dívali trochu skrz prsty jako na „ty Čechy“ a u nás je to přesně obráceně.
Obyvatelé českých vesnic v rumunském Banátu si ale plně zaslouží náš respekt a úctu. Asi nejvíce si člověk uvědomí kontrasty místního života, když zavítá přímo do nějaké konkrétní rodiny. Funguje tu totiž u nás už dávno zapomenutá pohostinnost a heslo „Host do domu – Bůh do domu“ zde není jen pouhou frází. Banátští vám nabídnou dobré jídlo, pití a nocleh, a pokud jim za to něco nedáte, sami si málokdy řeknou. Přitom je zřejmé, kolik dřiny a úsilí za tím vším stojí.

Svatá Helena

Svatá Helena - lidé vracející se z polí s koňským povozem | miropink/123RF.com
Svatá Helena – lidé vracející se z polí s koňským povozem | miropink/123RF.com

Je nejstarší dochovanou českou obcí. Byla založena vr oce 1824 a pojmenována podle dcery podnikatele Magyarlyho. Ve vsi jsou dva kostely, jeden katolický a druhý patří baptistům. V krámu „U Pepsiho“ mají výborné točené pivo a u stolu před krámem se dozvíte spoustu novinek ze života obce. Místní jsou hodně pyšní na svou školu, jejíž stavba a poměrně moderní vybavení byly financovány českou vládou. Nad vesnicí je malebný hřbitůvek, od kterého je překrásný výhled na Dunaj, a pokud zrovna zapadá slunce, nenajdete v Banátu krásnější scenerii.

V okolí vesnice je mnoho jeskyní, závrtů a propastí, typických pro krasové oblasti. Převládá zde vápenec. Za návštěvu určitě stojí skalní útvar Kulhavá skála, přírodní skalní most trochu připomínající naši Pravčickou bránu.
Kousek od „Kulhavky“ se nalézá jeskyně Vranovec – ideální objekt pro začínající jeskyňáře (krápníky, voda po kolena, netopýři). V roce 1991 měla Svatá Helena 800 obyvatel, v roce 2000 už jen 540.
Jdeme podél potoka od Heleny směrem k Dunaji. Je po dešti. Mladá bučina příjemně stíní cestu pokrytou místy spadaným listím. Schyluje se k ekologicko-zoologickému šoku. Prudce brzdím chůzi. Přes cestu si to rozvážným krokem šine asi deset centimetrů dlouhý mlok skvrnitý. Podlouhlé temně černé tělíčko zdobí žluté skvrny. Ve volné přírodě jsem tohohle tvorečka potkal zatím jen dvakrát. Opatrně mloka obcházím a chci pokračovat v cestě, ale musím opět zabrzdit. Znovu mlok. Atámhle je třetí. Apo pár metrech objevuji ve vlhké trávě dalšího. A ještě jeden. Na zhruba padesáti metrech jsem jich napočítal sedm. Nevěřícně kroutím hlavou. Ještě že se při cestě dívám pod nohy.

Gerník

Od východu je druhou českou vesnicí. Obec byla založena v roce 1827 a leží ve výšce 750 m n. m. Ve vsi je hospoda s točeným pivem (na návsi) a krámek (u obecního úřadu). Asi 5 km od vesnice je velká krasová jeskyně Turecká díra. Je to rozlehlý dóm, skrz nějž protéká potok. Jeskyně je opředena mnoha legendami a na vše dohlíží velká kolonie netopýrů. Na opačné straně od vesnice se nachází místo zvané U Petra. Je to velmi stará soustava pěti vodenic – dřevěných vodních mlýnků, v současnosti stále používaných na mletí mouky.
Je večer. Po vydatné večeři sedíme v hospůdce na návsi a popíjíme studené točené pivečko. Do dveří vchází sympatický chlapík a už od dveří na nás mává. Dloubnu loktem do Medvěda. „Kdo je to?“ „To je místní starosta,“ opáčí kamarád a vzápětí si všichni třeseme se starostou rukou. Vyptává se, jaká byla cesta, kde nás zastihl déšť a co jsme cestou viděli. Chvilku jen tak klábosíme, když tu starosta zabodne oči do našich půllitrů a praví: „A co to tu pijete? Já dojdu pro něco lepšího!“ a chvatně opouští hospodu. Za okamžik se vrací s lahví čiré tekutiny. „Dáme si něco lepšího! Ta je domácí!“ a hned nám nalévá do decových sklínek silnou slivovici. Je vynikající. Během večera jsme společně zdolali lahve dvě. Jak jsem se dostal pod peřinu, si nevzpomínám. Ráno potkáváme starostu. Všechno je v pořádku. Bolí ho hlava stejně jako nás.

Rovensko

Je nejvýše položenou a v pořadí třetí vesnicí. Leží přímo na jednom z hřebenů uprostřed Munii Almajului ve výšce 866 m n. m. Vesnice byla založena v roce 1827 a v současnosti má už jen asi 160 obyvatel. V roce 1922 zde byl postaven římskokatolický kostel k uctění neposkvrněného početí Panny Marie, který byl vysvěcen na sv. Martina. Častým cílem výprav z Rovenska je soutěska řeky Nery vzdálená asi 10 km od vsi. Leží v národním parku Cheile Nerei- Beusnita. Divoké skalnaté údolí má většinou podobu kaňonu, jehož stěny jsou místy až 600 metrů vysoké. V údolí je také mnoho jeskyní. Turistická stezka dlouhá přibližně 25 km je místy vysekána ve skále a tvoří tak tunely a terasy. Cestou je možné odbočit k Drákulovu jezírku (Lacul Draculi). Celý kaňon je sjízdný i po vodě.
V noci nás vzbudil štěkot psů. Nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Ráno u snídaně pan Pražák povídá: „Měli jsme tu medvěda!“ Málem mi zaskočila smažená vajíčka. „Nevěříte?“ pokračoval, „tak se pojďte přesvědčit!“ Vedl nás na pole za stodolou a tam v uvláčené hlíně byly jasně znát otisky medvědích tlap. „Asi dostal chuť na med. Mám tady dva úly. Ale psi ho asi zahnali.“ Jako v reakci na ta slova se za plotem rozštěkal velký bílý pes neurčité rasy. „V loňském roce to bylo horší. Přišel v noci jeden velkej a vytáhnul sousedovi z chlívku stokilové prase. Polámal několik ohrad a utekl do lesa. Střelili ho až na Gerniku.“

Bígr

Vesnice byla založena v roce 1827 a leží ve výšce 600 m n. m. Německá varianta názvu obce Schnellersruhe údajně připomíná jistého generála Schnellera, který zde prý jednu noc právě v době založení obce přenocoval. Ves je postavena ve tvaru  křesťanského kříže, v jehož středu stojí římskokatolický  kostel vybudovaný v roce 1876 k poctě Svaté trojice a posvěcený na svátek sv. Havla. Hezký výhled na vesnici je z vrchu Kopřiva (přes 900 m n. m.). Půda kolem vesnice není příliš úrodná, a tak se místní odjakživa živili spíš těžkou prací v okolních dolech.
Je rozhodnuto, že další den si zkrátíme cestu z Bígru autem. Ochotný hostinský, o kterém je známo, že je příbuzným fotbalisty Pavla Nedvěda, vlastní postarší nákladní „áro“. Dohoda je dílem okamžiku. Ráno nakládáme bagáž a i své tělesné schránky na korbu. „Prý je cesta po deštích hodně špatná. Bude to dost házet,“ upozorňuje nás hospodský a túruje motor. Cesta je opravdu krkolomná. Projíždíme zarostlými údolíčky a občas ztrácím přehled, co je cesta a co koryto potoka. Co chvíli zastavujeme a řidič jde obhlédnout cestu před námi. „Dál už asi budeme muset pěšky,“ uvažuje nahlas kamarád. Řidič se vrací a se slovy „…to půjde!“ se vrhá s autem do půlmetrových výmolů. Překážkou není ani proud potoka či metrový balvan. Užasle kroutíme hlavami, které musíme každou chvíli sehnout před nebezpečnými větvemi okolo letících stromů. Po chvíli se zdá, že se cesta vylepšuje. Jedeme podél potoka, řidič si pohvizduje, drncne to jen občas. Vjíždíme do zatáčky. Auto prudce brzdí. Málem padám z korby. „Dál už asi opravdu budete muset pěšky,“ prohlašuje řidič a celkem klidně vystupuje z vozu. Seskakujeme z korby a nevěříme vlastním očím. Přední kola „ára“ jsou asi půl metru od okraje srázu, který o tři metry níž končí potokem. „Málem jsem tam skočil. Ještě že jsem si všimnul, že už se tu před zatáčkou někdo otáčel.“ Cesta končí, jako by ji někdo odřízl velkým nožem. Dál už skutečně musíme po svých.

Eibenthal

Eibenthal vesnice v hornaté krajině Banátu | miropink/123RF.com
Eibenthal vesnice v hornaté krajině Banátu | miropink/123RF.com

Poslední z českých vesnic, které spojuje červená turistická značka. Vznikl také v roce 1827 a leží ve výšce 600 m n. m. Je to asi nejbohatší česká obec v Banátu. Většina místních lidí pracovala a stále ještě pracuje v blízkých uhelných a azbestových dolech. Nikdy tu nebylo potřeba věnovat se farmaření, protože výdělky z dolů stačily pokrýt potřeby domácností. Už pár let po založení osady tu byla postavena škola. Děti nemusely pomáhat na poli a mohly se věnovat učení. Místní lidé se rádi chlubí svojí takřka stoprocentní gramotností. V roce 1912 zde byl vystavěn římskokatolický kostel sv. Jana Nepomuckého. Za zmínku stojí i hospoda Český Krajánek.
Do Banátu a jeho českých vesniček už jezdím s kamarády několik let. Vždy mě vyrazí dech nádherná příroda a srdečná upřímnost místních lidí. Žije se tu skromně, ale naplno. Nic se nedělá polovičatě. V posledních letech, kdy přijíždí více cestovatelů z Čech, se místním vede o něco lépe. Agroturistika a život jak z předminulého století sem táhne stále více návštěvníků.
Chtěl bych vás ale moc poprosit. Rozhodnete-li se cestovat do těchto končin, chovejte se jako na návštěvě u vzácných příbuzných. Místní lidé si to opravdu zaslouží.

Autor: Martin Had Patočka – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here