Živé skály Českého ráje

0
565
Krásné skály v Českém ráji | kotangens/123RF.com
Krásné skály v Českém ráji | kotangens/123RF.com
Strmé skalní kaňony, tajemné jeskyně s ohořelými zbytky dřeva, vysoké skalní věže, nabízející nádherné výhledy, četné sluje, průchody a soutěsky – to vše tvoří mohutná pískovcová skalní města. Vždycky v nich bylo poměrně živo, jen pravěké lovce a pobělohorské náboženské uprchlíky dnes vystřídali turisté a hlavně horolezci. Pro ně je totiž Český ráj skutečným rájem.

Ti všichni by se asi divili, kdyby se vrátili o několik milionů let zpátky, do doby druhohor, kdy byl kraj zaplaven subtropickým mořem. A na jeho dně se začaly usazovat sedimenty. O mnoho milionů let později, v třetihorách, vyzdvihly celou oblast mohutné tektonické síly. Moře ustoupilo a mořské dno se rozdělilo na řadu samostatných tabulí. Vlivem eroze se jednotlivé tabule postupně modelovaly do jednotlivých, spárami oddělených skalních bloků, které rozhlodávala voda do podoby dnešních skalních měst. Vítr a déšť pak na skalách vytvářel výklenky, různé římsy, skalní brány, tunely a jeskyně. Na většině strmých stěn se vytvářely tzv. voštiny, hustě uspořádané drobné jamky, vzniklé chemickým zvětráváním, které dnes tak dobře slouží horolezcům při zdolávání skalní stěny.

Pravěké skály

Člověk vyhledával skalní města už v dobách dávno minulých. Jeho stopy sahají až do doby před 50 tisíci lety. Trvalejší působení člověka spadá do doby ledové, kdy se sem lidé začali stahovat a v bezpečí skal stavět primitivní pravěké osady nebo jeskynní sídliště. Stačilo jen vyhloubit pískem zanesená dna jeskyň, větvemi zakrýt střechovité převisy a skalní okna, vyšplhat se tajnou stezkou na chráněnou plošinu a bezpečný úkryt před nepřítelem a šelmami byl na světě. V bludišti soutěsek a roklí pak bylo snadné počíhat si na mamuta či mohutného soba, zaútočit na něj z výšky, odříznout mu ústup a zabít ho v místech, kde se nemohl bránit.

S příchodem tepla, po skončení doby ledové, přišli do oblasti i první zemědělci. Ti si sice svá obydlí stavěli především na úrodných půdách, nicméně jejich stopy sahají i do skal, kde se našly primitivní kamenné nástroje.

S dobou bronzovou přišli do skal i noví obyvatelé – lid s lužickou kulturou. Téměř každá jeskyně či skalní převis poskytovaly vhodný úkryt před nebezpečím a nepohodou během lovu, který byl pro tento lid jedním ze zdrojů obživy. Skalní města často sloužila také jako obřadní místa pro pohanské rituály. A díky byť strohým archeologickým vykopávkám víme, že to byly rituály Keltů, Slovanů i Germánů a posléze Charvátů.

V pozdějších dobách vítalo nepřístupnost skal bohaté panstvo, které si na skalních plošinách budovalo nepřístupné hrady s rozsáhlým panstvím okolo. Ve skalních blocích nechali vytesat celé soustavy světniček a obytných místností, které přistavěné dřevěné přístavby měnily v nedobytnou pevnost. Když se neválčilo, sloužily i jako střediska obchodu, kam přicházeli kupci z dalekých krajů. Typickým příkladem jsou Drábské světničky na Mužském.

V pobělohorské době sloužily jeskynní úkryty a spletité labyrinty skal jako provizorní útočiště pronásledovaných náboženských uprchlíků, především evangelíků, kteří se ve skalách shromažďovali a sloužili mše. Dokladem toho je například skalní oltář s kalichem a letopočtem 1638 v Besedických skalách. Jako úkryt ale posloužily skály i spoustě dalších prchajících, ať už před zákonem nebo třeba před válkou.

Příval turistů

Lidé se do skalních měst začali vracet už od samého počátku organizované turistiky, která měla značný přídech vlasteneckého obdivování české krajiny. Jičínské spolky se o skalních městech zmiňují už ve 30. letech 19. století. Ostatně Jičíňák byl i profesor gymnázia Antonín Vánkomil Maloch (Vánkomil je přidané vlastenecké jméno), kterému se povedl skvělý tah. Pozval slavného a známého etnologa Vojtěcha Náprstka, spoluzakladatele Klubu českých turistů, společně s jeho pražskou družinou na vlastivědný výlet do Prachovských skal.

A tak se 1. června roku 1879 vydalo dvacet čtyři věhlasných osobností na dvou žebřiňácích do útrob tajemných skal. A že to byla výprava velmi zdařilá, dokládají oslavné články, které vyšly v Českých novinách, ve Zlaté Praze a ve Světozoru. Chválou nešetřil ani básník Jaroslav Vrchlický, další významný člen skupiny.

Brzy ses ukázalo, jak skvělou propagaci Prachovským skalám udělali. Návštěvníků, především Pražanů, utěšeně přibývalo, až bylo nutné vytyčit a vyznačit turistické trasy. V roce 1880 vyšla jedna z prvních map této oblasti. Ani majitel panství Ervín Schlik nezůstal pozadu a nechal v roce 1886 postavit v lůně skal dřevěnou lesní restauraci.

Horolezci, horolezkyně, horolezčata

Bylo jen otázkou času, kdy objeví úžasný skalní terén i vyznavači nového sportu – horolezectví. Nejprve to byli němečtí horolezci se zkušenostmi ze Saského Švýcarska. Historie českého horolezectví na ně navázala ještě před první světovou válkou, na podzim roku 1907, kdy 4. října zdolali lezci J. Hendrych a J. Kubín jednu z prachovských dominant – Mnicha. Během následujících tří let pak tito průkopníci vylezli na ty prachovské dominanty, na které lze vystoupit komíny většinou do III. klas. stupně obtížnosti. Válka pak na čas rozvoj horolezectví přerušila. Do skal se horolezci vrátili až v polovině dvacátých let. Poté, co byl v roce 1934 založen Horolezecký klub, vyšla i kniha o novém, moderním sportu „Horolezecká cvičení na Prachovských skalách“.

V meziválečných letech se uskutečnila i řada českých prvovýstupů skalních stěn. Tehdy horolezci vyhledávali, stejně jako ve vysokých horách, tu nejsnazší cestu na vrchol. Později zlézali stále těžší cesty, až byly zdolány téměř všechny stěny, hrany a pilíře skalních věží.

Pro nezasvěceného vypadají skály hladce a odmítavě. Nechápe, jak se může horolezec tak lehce a plynule posouvat nahoru. Při pohledu zblízka však může vidět, že skály jsou rozryty tisícerými drobnými hrbolky, výstupy, výčnělky, spárkami, voštinami či otvory ve tvaru přesýpacích hodin. Po nich horolezec vystupuje, leze spárou, sokolíkem, traverzuje, leze „na tření“, vyvažuje a také přitahuje pohledy všech kolemjdoucích pod skálou, kterým se tají dech při pohledu na jeho akrobatické pohyby a probouzejí se v nich vlastní horolezecké chutě. Snad každý, kdo kdy navštívil skalní město, se na nějaké malé skalce pokusil o svůj vlastní horolezecký prvovýstup.

Horolezci zůstávají Českému ráji věrni dodnes. Jde o specifický horolezecký terén s jedinečným kouzlem. Vždyť není nad to, „zalízt si“ na Suškách, na Skaláku nebo v Prachovkách na skále prohřáté slunečními paprsky a ještě při tom poklábosit s kamarády. Je však třeba dodržovat pravidla, která byla nastolena, aby se skály co nejdéle zachovaly v současné podobě. Horolezci proto nesmí v celé oblasti používat magnézium, dále je zakázáno používání vklíněnců a dalších pomůcek, které nějakým způsobem narušují skálu. Lézt se nesmí také za deště a 48 hodin po něm.

Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here