Cesta po Váhu a okolo Dunaje

První polovina léta, kterou jsme kvůli dešťům nazvali „monzunová“, skončila a slunce začíná kreslit na rozehřátý asfalt silnic drobné fata morgány. Dny nikam nespěchají, čas se zpomalil. Šlapu na kole zvlněným terénem rozžhavené silnice Nitra – Šaľa. Do Budapešti, kam máme s kamarádem Tomášem namířeno, by se dalo dorazit snad ještě dnes. Každá správná cesta však musí mít jisté kouzlo. To naše už čeká na břehu Váhu – je jím „nízkorozpočtový“ nafukovací člun.

S plastikovými kelímky a starým autoatlasem Slovenska v rukou nasedáme na zelený „trajekt“. Tomáš mi podává pádlo, ale po chvíli je jasné, že tomuto monotónnímu pohybu by se každý z nás nejraději vyhnul. Naštěstí je cítit, že proud řeky hraje výrazně v náš prospěch. O to větší je zklamání, když po téměř hodině dorazíme k prvnímu železničnímu mostu přes Váh – pohled do mapy je neúprosný, jsme asi jen v jedné třicetině naší plavby do Komárna.

Svět z vodní hladiny

Kilometrovníky označující vzdálenost od ústí řeky postupně vrací ztracený optimismus. Při občasných náporech větru si pomáháme i plachtou: černo-bílým palestinským šátkem koupeným v Bejrútu, který držíme v rukou a svěží vítr naše přetížené plavidlo popohání. Na březích posedávají v jednoduchých dřevěných přístřešcích rybáři, o několik kilometrů níž se na břehu opaluje skupinka místních Romů. Z reproduktorů staré lady se ozývá diskotéková hudba a mladí muži nás gestem volají na břeh. Proplouváme kolem nich, když z jejich úst zazní neočekávaná otázka: „Nemáte trávu?“ Několika mocnými záběry pádlem se od nich vzdálíme a začneme pochybovat o naší image.

Váh je na svém dolním toku už poměrně mohutnou řekou. Z vody vypadají jeho břehy čarokrásně a jsou plné zeleně. V okolí není slyšet žádný hluk, hlavní silniční tahy jsou daleko a místní komunikace zůstávají skryté za pobřežními alejemi topolů.

Romantiku plavby rázně přeruší vodní dílo Selice. V mapě ze staré edice není zakresleno a my se jen s vypětím všech sil dostáváme od bójí ke břehu, pryč od několikametrového vodního skoku. Za několik minut je „zelený krasavec“ i s koly a posádkou opět na vodě.

U Vlčan se míjíme s člunem, který zavěšený na kladkách a poháněný proudem řeky převáží na druhý břeh osobní auta. Starší páni převozníci se ptají, kam míříme. Odpověď je, zdá se, příliš nepřekvapuje. „Tudy se dostanete i do Istanbulu!“ křičí za námi s úsměvem. Příjemné odpoledne využíváme i ke koupání. Problematický je jen návrat zpátky na palubu po klouzavých stěnách člunu.

Nekonečná cesta

Osvěžení z koupání je příjemné, slunce pálí o pocestopisy znání méně a stíny se v měkké oranžové barvě podvečera prodlužují. O kousek dál se do Váhu vlévá Nitra. Řeka se bohužel okamžitě mění ve stoku. Ještě před tímto místem leží na opačném břehu obec Zemné. Z nedalekého letiště startují práškovací letadla a z břehu se na nás usmívají dvě mladé cikánské slečny. Bídnou slovenštinou s maďarským přízvukem nás zvou do místní krčmy. Na správné námořníky by se sice slušelo přirazit ke břehu a na chvíli zakotvit, den se ale krátí a v Komárně nás čeká chata, přátelé a opékání na ohni.

Za Komočou přeci jenom na chvíli přistáváme. Jsme hladoví a začíná se smrákat. S novými zásobami nápojů a sušenek připlouváme do Kollárova. Únava doráží plnou silou a posádka začíná dřímat. Krize vrcholí, když asi tři kilometry pod Kollárovem usneme a téměř ztroskotáme na kmenech trčících z řeky. Na řadu přicházejí pádla a telefonát z Komárna, kde nás už čekají. Úsek kolem Kameničné nemá konce. Každé světlo vzbuzuje naděje, že se blížíme k předměstí tohoto nevelkého jihoslovenského města, kde se vyrábějí říční lodě, ale opak je pravdou. Komáři štípou a komíny jedné fabriky naznačují, že Komárno je vzdálené ještě několik hodin plavby.

Ve čtyři ráno vidíme na břehu svíčky a křičící postavy. Jsou to naši přátelé, kteří v chatové osadě severně od Komárna tráví dovolenou. Vystupujeme z lodě a učíme se znovu chodit. Člun i s koly přenášíme k chatce a po krátké oslavě u blikotajícího ohýnku se uložíme k spánku. Dnešní den byl delší než ostatní – a zítřek nebude o nic lehčí.

Na dvou kolech

Včerejší šátek si dnes dávám pod cyklistickou přilbu jako ochranu před úpalem. Maďarský celník na mostě přes Dunaj na jeho barvy pohotově zareaguje slovy: „Arab terorišta!“ Za mostem odbočujeme vlevo a sledujeme tok Dunaje na jeho maďarské straně. Ve vesničce Dunaálmás (čti dunaálmáš) zastavujeme na ranní kávičku. Silnice až k městu Ostřihom je téměř rovná a poměrně příjemná. Sídlo se starým latinským názvem Strigonium má dnes necelých třicet tisíc obyvatel. Dominuje mu katedrála postavená v letech 1822–1869 podle vzoru římské baziliky svatého Petra. Stojí na místě původního kostela, zpustošeného už v roce 1543. Bazilika je zároveň hlavním sídlem ostřihomsko-budapešťské arcidiecéze.

Po krátkém odpočinku opouštíme město s bohatou keltskou, římskou, tatarskou, osmanskou, slovanskou i maďarskou historií. Za Ostřihomí začíná silnice stoupat do hor Dunajsko-ipeľského národního parku. Téměř šestisetmetrové převýšení končí v zalesněném horském průsmyku. Odbočujeme doleva na vyhlídkový vrchol Dobogókő – 698 m. Pohled na okolí města Szob (čti sob), pohoří Burda a Börszöny (čti bérséň) je skutečnou odměnou za dlouhé šlapání do pedálů. Výhled na údolí Dunaje patří mezi nejkrásnější v severním Maďarsku.

Nápis „Pest megye“ na malé tabulce ukazuje cestu k maďarské metropoli. Lesní silnice dunajsko- ipeľských hor s asfaltem přiměřené kvality jsou docela málo frekventované. Jen občas skupiny „relaxujících“ motorkářů s řvoucími motory svých ořů atmosféru ruší. Za Dobogókő následuje dlouhý sjezd přes maďarsko- slovenskou vesnici Mlynky až na předměstí Budapešti. Čeká nás posledních pár kilometrů městem. Na tachometru za dnešek svítí údaj 147 km a s Tomášem se shodujeme, že několik nejbližších dní se na kolo nemáme chuť ani podívat. Po nábřeží Dunaje a zahradních restauracích se touláme téměř do rána. Do světlého rána s příchutí naplno prožívaného života.