V bytě, kde bydlí Mgr. Taťjana Sizová, se zorientujete rychle. Obrazy, koberce, knihovna i porcelán, to všechno na vás od prvního okamžiku dýchne Ruskem. Ovšem ne Ruskem dryáčnickým, jak občas prosvítá z agenturních zpráv a představ Středoevropanů, ale opravdovým, přirozeně estetickým a exotickým duchem toho, co Rusko ve skutečnosti je. Není divu, když tento byt je zároveň sídlem agentury, která pobyty v Rusku zprostředkovává, a když tuto práci ředitelka Taťjana Sizová bere více jako poslání než jako způsob obživy.
Jak jste se vlastně dostala do České republiky?
Já jsem se do Čech provdala. Bydlím tady od roku 1979. Původním povoláním jsem novinářka, ale protože jsem ze začátku neuměla česky, šla jsem pracovat do akademie věd do česko-ruského slovníku. Po dvou letech, když jsem se už orientovala v češtině, odešla jsem do ČTK a později do další redakce, jako specialista na Rusko. Po převratu se všechno obrátilo a zůstala jsem bez práce. Rusko a ruština zůstaly mimo zájem společnosti, tak jsem oprášila angličtinu a začala jsem se věnovat cestovnímu ruchu. Složila jsem patřičné zkoušky a průvodcovala jsem po Praze a po republice pro cestovní kanceláře. Později, když jsem získala zkušenosti, založila jsem vlastní agenturu Moravia Contact.
Od klasické průvodkyně, která provází cizince po Čechách, k tomu, co děláte dnes, byl ale ještě kus cesty…
Velká změna nastala, když v roce 2000 Česká republika zavedla pro ruské občany vízovou povinnost. Příliv ruských turistů do Čech skončil, všechno se změnilo, ale já jsem to trochu předvídala a připravila se na to. Spolupracovala jsem i nadále s ruskými cestovními kancelářemi, ale už jinak. Zajišťovaly pro naše české klienty služby v Rusku. Díky celé řadě okolností jsem se dostala k velice zajímavé nabídce – expedici na severní pól. Nejdřív jsem řekla, že zájezd za jedenáct tisíc dolarů, což při tehdejším kurzu bylo asi půl milionu korun, nemá v Čechách šanci. Ale pak jsem sledovala internet, kde tuto cestu hodně propagovali, a čím víc jsem o tom četla, tím víc mě to zajímalo. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Začala jsem nabízet expedici na severní pól a představte si, že hned první sezonu se našel člověk, který měl zájem. Pořadatelé expedice mi také nabídli místo ve výpravě. Bylo to úžasné a od té doby jsem polární problematikou „onemocněla“.
Od té doby jste se na podobné dobrodružné typy zájezdů specializovala?
Vznikalo to postupně. Nejprve za mnou přišli v roce 2002 dva motorkáři, kteří chtěli jet na Bajkal – jestli bych jim nepomohla s vízy a organizací cesty. Všechno jsem zařídila. Od té doby do Ruska jezdí téměř každý rok. Už byli v Karélii, na Kavkaze a jejich poslední expedice „Z Prahy na konec světa“ – přes celé Rusko až do Magadanu, se uskutečnila již za účasti dalších tří motorkářů, které získali pro cestování po Rusku.
Cestovatelé po Rusku jsou většinou překvapeni srdečností obyvatel, která už v západní Evropě dávno vymizela.
Ano, také ti motorkáři zažili mnoho příhod, kdy jim lidé obětavě a nezištně pomohli. Vrátili se s tím, že se jim tam velice líbilo, a přivezli mi spoustu fotografií. Tím to začalo. Od té doby se na mě obrací hodně lidí, kteří mají zájem o cestování po Rusku. Další fotoexpedice, která se také vydala kolem Bajkalu, mě po návratu pozvala na promítání diapozitivů. Seděli jsme dlouho do noci a bylo to úžasné. A nebyl to poslední podobný případ. Pochopila jsem, že každý, kdo tam byl, má potřebu sdělovat ostatním lidem, že v Rusku nejsou na ulicích medvědi a lidé tam netrpí hladem a bídou, vysvětlovat, že je to normální a zajímavá země, kam má smysl cestovat. Tak se kolem mě začalo soustřeďovat společenství lidí, kteří se zajímají o Rusko.
V té době také vznikla myšlenka vašeho klubu?
Ta myšlenka ve mně dlouho žila, ale neměla jsem představu, jak ji uskutečnit a kam tolik lidí pozvat. Tak jsem se obrátila na Ruské středisko vědy a kultury v Praze, Na Zátorce, jestli by nám neposkytli nějaký prostor. Dostala jsem souhlas a založili jsme při tomto středisku Klub cestovatelů po Rusku. Scházíme se už třetí rok, zhruba jednou za měsíc po celou sezonu kromě léta, kdy cestovatelé cestují a nechodí na přednášky. Ke každému setkání připravujeme fotovýstavu. V průběhu besed se promítají diapozitivy a videofilmy. Hledáme i další zajímavé formy prezentace Ruska. Většinu přednášejících tvoří klienti naší cestovní agentury. Ale už se několikrát stalo, že přišli lidé, kteří se doslechli o klubu a chtěli by také prezentovat svoji cestu. To také vítáme. Největší návštěvu – kolem 250 hostů – jsme měli, když probíhalo setkání s účastníky expedice do Údolí smrti v Jakutsku. Byla to výprava, kterou organizoval známý záhadolog a publicista Ivan Mackerle. Velice mě potěšil takový zájem, protože s Ivanem a jeho skvělou partou jsme strávili spoustu času na přípravě této náročné cesty.
Jaká je na přednáškách atmosféra?
Když se já postavím na pódium a řeknu: jeďte do Ruska, je to tam pěkné, tak to bude znít jako reklama. Ale když to říkají lidé, kteří v Rusku opravdu byli a nic je k takovému tvrzení nenutí, tak to vyznívá jinak.
Co vám dává osobně práce v agentuře a v klubu?
Obohacuje to můj život. Za posledních pár let jsem získala víc přátel než za více než dvacet let předtím. Každý rok mi přibývají kamarádi, se kterými se bavíme nejen o cestování. Je to strašně fajn. Dokud jsem nezačala s touto činností, netušila jsem, že v Čechách žije tolik lidí, kteří jsou schopní zapálit se pro dobrodružství.
Jaká místa v Rusku máte nejradši?
Asi polární oblasti. Severní pól je něco jako dar osudu, úžasně mě to inspirovalo k tomu, co teď dělám. Můj sen je dostat se tam aspoň ještě jednou. Pak mám ještě další, dosažitelnější cíl – Bajkal. Loni se to nepodařilo, ale letošní rok by mu měl patřit. Když jsem v mládí žila v Rusku, tak pojem dovolená začínal a končil u moře. Jezdilo se k Černému nebo Baltskému moři, maximálně do Karpat. Aktivní cestování bylo prioritou studentů a velmi malé části obyvatelstva. Ale teď mám velkou touhu Rusko poznávat.
Kdyby za vámi přišel někdo, kdo by chtěl doporučit místo v Rusku, kam by měl jet, co byste mu řekla?
V Rusku je toho spousta, záleží na tom, jaké má člověk zájmy. Někdo například velká města nechce ani vidět, táhne ho to do přírody. Někoho jiného zase příroda neláká a chce raději do muzeí a za uměním. Tomu doporučím jednoznačně Petrohrad. Někdo řekne: zajímá mě současná Moskva, protože mám dojem, že za těch dvacet let, co jsem tam nebyl, se to změnilo. A změnilo se tam toho opravdu hodně, já tam jezdím několikrát do roka a vždycky vidím něco nového. Moskva je krásná, moderní a dynamická.
Ale příroda je přece jen asi větší magnet…
Rusko je tak zajímavé, jak je veliké. Jenom Jakutsko je čtyřicetkrát větší než cela Česká republika. Řeklo by se – co může být zajímavého v tajze? Ale stačí se podívat na fotky. Řeky mají tak pohádkově modrou barvu, až nevěříte, že to není dobarveno v počítači. Úžasný region, který není moc známý, je Karélie. Jsou tam řeky, na kterých se dá provozovat rafting, dřevěné kostelíky, na ostrovech úžasně zachované skanzeny.
Mgr. Taťjana Sizová
> Narodila se v Rusku, v roce 1979 se přestěhovala do tehdejšího Československa.
> Původním povoláním novinářka, v současné době je ředitelkou cestovní agentury, která pořádá cesty do bývalého Sovětského svazu.
> V roce 2004 založila v Praze Klub cestovatelů po Rusku.
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
