Dne 17. srpna 1896 indiáni Skookum Jim (vlastním jménem James Mason), Tagish Charlie a s nimi spřízněný George Washington Carmack, Američan původem z Kalifornie, na Králičím potoce, později přejmenovaném na Bonanzu, přítoku yukonské řeky Klondike, vyrýžovali první zrna zlata. Tip jim dal Robert Henderson, muž, který jako první systematicky prozkoumával případná naleziště zlata a hodnotil jejich výtěžnost. Bohatý pozemek vykolíkovali a po několika dnech jej Carmack zaknihoval pod svým jménem v osadě Forty Mile. Když zpráva o jejich nálezu pronikla do světa, jako blesk zažehla zlatou horečku. Těm, kteří jsou dobře obeznámeni s následujícím masovým šílenstvím vyvolaným touhou po rychlém zbohatnutí, by podrobnější popis´událostí nepřinesl nic nového. Věnujme se proto méně známým skutečnostem.
Indiánské názvy řek Yukon a Klondike zněly tehdy jinak. Yuchoo (Yuču) bylo označení Velké řeky pramenící daleko na jihu v jezernaté krajině kolem hitehorsu a Carcossu. Odtud vody Velké řeky plynou Yukonem a poté Aljaškou, aby po 3701 km své pouti skončily v Beringově moři. Klondike je zkomolenina indiánského názvu řeky Thron Diuck, což v anglickém překladu znamená Hammer Water neboli Řeka, do které se buší kladivem. Indiáni totiž chytali ryby do ohrad z kůlů, které zatloukali při tahu lososů do říčního štěrkovitého dna řeky.
Střediskem zlaté horečky se stalo městečko Dawson City na pravém břehu řeky Yukonu na soutoku s méně vodnatou řekou Klondike. Na levém břehu Velké řeky vyrostla v roce 1899 osada West Dawson. Zbudovali ji zlatokopové, kteří se obávali neúnosného přelidnění Dawson City a zejména možného vypuknutí epidemie cholery. V roce 1902 byl uveden do provozu převozní prám, spojující oba břehy řeky. Byl uchycen k ocelovému lanu, jehož konec byl na pravém břehu řeky zvednut 32 m vysokou věží, takže pod ním mohly proplouvat lodě.
Během zlaté horečky byl Dawson City znám jako „Paříž západní polokoule“, s hotely, divadly, kabarety, hernami, restauracemi, obchody i domy špatné pověsti. Bylo to největší město západně od Winnipegu a severně od San Franciska. Název dostalo po dr. Georgi Dawsonovi, vládním kanadském geologovi. Počet jeho obyvatel se odhadoval na 3000 až 4000. Od roku 1898 se stalo hlavním městem teritoria Yukon. V roce 1953 tuto funkci převzalo město Whitehorse. Dnes žije ve Whitehorsu kolem 24 000 obyvatel, v Dawson City asi 2000. Teritorium Yukon má asi 33 000 obyvatel. Oficiálním znakem teritoria je vrbice se světle růžovými květy, hojně rostoucí podél cest a na dříve vypálených lesních mýtinách. Oficiálním ptákem je havran.
Parníky
Od roku 1896 do poloviny padesátých let 20. století se po Yukonu plavilo celkem něco přes 250 parníků. Plavba dlouhá 500 mil z Whitehorsu do Dawson City trvala 40 hodin, zpáteční plavba proti proudu však vyžadovala až 4 dny. V jednom období plulo po Yukonu 70 parníků. Největší z nich byl S. S. Klondike, postavený v roce 1929.
Vlak
V roce 1899 byla dokončena stavba železnice z amerického přístavu Skagway vysoko na hřeben hor mezi Spojenými státy a teritoriem Yukon a odtud přes White Pass k Betennovu jezeru. V červenci 1900 byla železnice prodloužena až do Whitehorse a stala se hlavní dopravní linkou na Yukon. To však už Klondike v roce 1899 zasáhly zprávy o objevu zlata v Nome na Aljašce a v Atlinu v Britské Kolumbii, které vyvolaly větší proud zlatokopů než na Klondike. To však neznamenalo, že se těžba zlata na Yukonu zastavila. V roce 1904 byl Klondike největším producentem zlata v Kanadě a čtvrtým největším na světě. Od roku 1909 se zlato na Klondiku těží průmyslově.
Říká se, že ve světě je jen málo míst, kde by trvale nežili nebo aspoň nepobývali naši krajané. Nebylo tomu jinak ani v letech zlaté horečky na Yukonu. Zmínky o některých najdeme ve vyprávěních Jana Welzla, o těch, kteří se vydali na kanadský sever po roce 1968, občas přinášejí informace krátkometrážní televizní filmy.
Mnoho let jsem navštěvoval kronikáře moravského městečka nedaleko Brna. Jednou se zmínil, že při přechodu fronty za druhé světové války si občané ve větším krytu krátili chvíli vyprávěním zážitků z mládí. Slovo dalo slovo a jedna žena dala k dobrému, že se narodila v Nome na Aljašce, kam se její rodiče vypravili za zlatem. Jako malé mrně ji prý zahřívali eskymáčtí psi.
„Mohl bych ji navštívit?“ zvídám. „Proč ne. Je to druhá řada vpravo za branou místního hřbitova,“ pravil s šibalským úsměvem.
Větší štěstí mě potkalo po návratu z Aljašky a Yukonu. Seznámil jsem se s paní, která osobně znala Jana Welzla a ochotně se dala do vyprávění. Když Jan Welzl přijel po mnoha letech v roce 1929 do Brna, zavítal do obchodu s galanterií a bižuterií, který měl v Poštovské ulici její tatínek. S ním si veselá kopa Welzl náramně padl do noty. „Před návratem na Aljašku mu otec daroval cestovní kufr. Jenže Welzl měl ještě jedno přání – abych odjela s ním, že ze mne udělá ‚Královnu zlatýho severu’. Nebylo to možné už pro velký věkový rozdíl. Já byla tehdy studentkou, ale Welzlovi to vůbec nevadilo. Tenkrát jsem si ho vyfotila před naším obchodem i s kufrem. Před odjezdem mi ještě stačil čerstvou fotku podepsat.“
Sestoupil jsem po stráni od Welzlova hrobu v Dawson City, nahlédl do repliky srubu Jacka Londona a poté se zastavil v malém muzeu věnovaném Londonovi. Dal jsem se do řeči s dívčinou, která muzeum spravuje. „Víte, že máte v Dawson City krajany?“ „Myslíte Jana Welzla,“ opáčil jsem. „Toho taky, ale myslela jsem manžele Kennedyovy a jejich dva syny.“ „To přece podle příjmení nemohou být mí krajané!“ „Ale jsou. Žijí a pracují tu od osmašedesátého.“ Doma jsem pak zjistil, že jsou to bývalí brněnští trampové. Paní Kennedyová zvaná Mývala mívá velmi pěkné příspěvky na jejich internetových stránkách a v prodejnách cestopisné a trampské literatury lze koupit její velice čtivé vyprávění o Yukonu a jeho krásách.
Časopis Cestopisy.
