Od cesty Polskem nás odrazovaly různé zvěsti od známých i neznámých, že prý jsou tam hrozné silnice, tekoucí asfalt, nudná krajina, a u moře stálý ledový vítr. Určitě nás tam někdo zabije, okrade apod. Samotný tři ženský, to je nápad! No jo, zvěsti jsou zvěsti, ale skutečnost je většinou zcela jiná. Přece nás tam nemůže potkat nic, co by se nám nemohlo přihodit i u nás.
Naše cesta začíná v Tanvaldu, odkud, už na kolech, vyrážíme směr Harrachov. Je strašné vedro a to nás pak provází prakticky celou cestu. Kopce k hranicím nám dávají docela zabrat, už se těšíme na polskou rovinu. Máme jen trochu obavy z celníků, o kterých jsme také neslyšely nic dobrého. Přejíždíme však bez problémů. Silnice za hranicemi je pěkná, pořád čekáme, kdy se to zhorší, a ono nic. První den končíme ve stodole u hodných lidí. Zdá se nám to bezpečnější než nocování v přírodě, a mimo to, je tu skoro všude zákaz vstupu do lesa, protože kvůli suchu hrozí nebezpečí požáru.
Polsko se nám zatím líbí. Krajina je tu třeba jako u nás na Českolipsku, žádná nepříjemná rovina a silnice jsou lepší než u nás. Jen v některých vesnicích jsou dlážděné kostkama nebo kamenama. Prý pozůstatek po Němcích. Udivuje nás, že tu mají prosklené zastávky autobusů a ještě jsme nepotkaly žádnou rozbitou.
Další noc trávíme opět u hodných lidí ve stodole. I přesto, že je to chudá rolnická rodina, dávají nám k večeři vynikající domácí sýr, chleba a čaj. Ve městě Witnica zastavujeme hned u prvního sklepa (obchodu), a když prodavač slyší, odkud kam jedem, obdarovává nás jogurty, lízátky a mapou Polska. Nevěříme! Večer nám hned první člověk, kterého potkáváme, nabízí sprchu a místo na stany. Pak nám ještě dává mapy místních cyklotras a plyšové medvídky. A nakonec končíme ubytované u jedné rodiny v podkrovním pokojíku. Čumíme!!
Do Štětína přijíždíme po najetí 422 km, čtvrtý den večer. Protože už se stmívá, hledáme nocleh ještě před hranicemi. Neuvěřitelně končíme v novostavbě, kam nás pustili dva dělníci. Smíme se vysprchovat a spíme v ložnici na manželské posteli. Samy! Aby si někdo něco nedomýšlel.
Ráno…
…přejíždíme hranice Německa. Po cyklostezkách podél silnic se tu jede parádně. Nocujeme prvně ve stanech v přírodě, poté co jsme si ověřily, že Němci jsou studení čumáci, co se bojej, že jim pošlapem jejich „namilimetrypřesně“ střižené trávníky s trpaslíkama nebo ufounama.
Ráno jedem do Graifswaldu, což je nádherné město se spoustou památek. Na Rujanu jsme chtěly původně přejet až ve Stralsundu, ale poradili nám, ať jedem raději přívozem ze Stahlbrodu. Na mostě prý je hrozný provoz.
V městečku Reinberg tedy uhýbáme ze staré kostkaté silnice, po které jsme byly nuceny jet, jelikož nová je pouze pro motorová vozidla, k přívozu. Jedem a zčistajasna je před námi MOŘE! Zcela nečekaně. Jsme v zajetí euforie. Je to nádherný pocit, dojet sem vlastními silami. Dál jedem Garz, Samtens, Gingst a Trent. V 8 hodin večer, šestý den cesty, po najetí 660 km, stojíme na mysu Arkona. Nejzazší bod miniexpedice BALTIC 2003 je úspěšně dosažen! Je tu neskutečně nádherně. Stanujem přímo nad křídovým útesem, pod starým majákem s rozhlednou a muzeem. Aje tu klid a pohoda.
Ráno se divíme, že nás nikdo nepřišel vyhodit, a jdem si prohlédnout celý mys. Vystupujeme na vyhlídky, křídové útesy pod námi a nekonečné moře. Dál chceme jet po pobřeží, ale najednou se tu objevily mraky turistů, jsou jich snad tisíce. A stále přijíždějí další. Šílený! Vzdáváme to a raději ujíždíme zpět do Altenkirchenu a míříme na poloostrov Jasmund. Ten je ale strašně kopcovitý. Následuje supersjezd do města Sassnitz a hrozná silnice na Putbus. To nejsou kostky, ale zabudovaný šutry! Rujanu opouštíme opět přívozem a v Greifswaldu pak uhýbáme do pěkného přístavního městečka Wieck. Děvčata se jdou koupat, já radši v přístavu koukám na lodě.
Ve Wolgastu…
…přejíždíme další zajímavý most a jsme na ostrově Usedom. Ze Zinnowitzu vede až do Ahlbecku pěkná cyklostezka podél pobřeží, ale je i pro pěší a těch se tu teď motá docela dost. Hranice do Swinoústí přejíždíme pozdě odpoledne, proto se ke spánku ukládáme v lesíku na kraji města.
Swinoústí je docela pěkné, ale na náš vkus je tu moc turistů, takže ani nezajíždíme k molu a frčíme dál. Cestou navštěvujeme zubří rezervaci, ale zvířata jsou dnes, stejně jako my, přichcíplá vedrem. Další den jsme v Kolobřehu a tady definitivně opouštíme moře a šviháme to na Swidwin. Dneska to teda fičí úplně strašně, bohužel ne od moře a nám do zad, ale přímo z Německa. Ke všemu je to tu dost kopcovitý, takže jsme večer utahané, naštěstí máme opět štěstí na lidi. Dokonce jsme pozvané na příští rok na víc dní. Moc milá rodina.
Ráno zase pálí slunce, a jelikož je to stále nahoru, dolů, nahoru, dolů. koupeme se po chvíli ve vlastním potu. Pak že je Polsko placka. Večer se opět uchylujeme na zahradu hodných lidí. Dnes to máme zase i se sprchou a večeří. Lidi jsou tu prostě super.
Za Drezdenkem je konečně rovina. Navečer nás čeká překvapení v podobě Parowozowni Wolsztyn, což je depo parních lokomotiv snad celého Polska. Je jich tu plno. Nocujeme v třešňovém sadu a majitelům vůbec nevadí, když si tu postavíme stany a ještě se nacpeme třešněma a jahodama.
V Goliňsku opouštíme Polsko a v Meziměstí máme, po 14 dnech cesty, najeto celkových 1522 km. Je nám líto, že vandr končí, ale musíme se rozloučit a zamířit k domovům. V Polsku bylo fajn a Kap Arkona super. Někdo možná ohrne nos, že to není žádné dobrodrůžo, ale každý nemá na exotiku a i u našich blízkých sousedů může být hezky, což si spousta lidí vůbec neuvědomuje.
Autor: Eva Vorlová – časopis Cestopisy.
