Chtěli byste vědět, jak se jezdí na kole po Yucatánu? Tak to jste kápli na toho pravého, neboť přes 1000 km tu nenajel zrovna každý… Nejprve opáčko, abychom byli všichni v obraze. Správně – Yucatán je poloostrov a je v Mexiku. Veliký je rozlohou asi jako ČR, lidí tu žije trochu méně, asi jako na Slovensku. Plus minus. Jasně, když se řekne Yucatán, vybaví se Mayové. Ti tu žili před příjezdem Španělů, potom se s nimi trochu promíchali, jak už to chodí, když Juan se zakouká do Ix Cuat. Ale v podstatě tu Mayové žijí dodnes. A mayština se ještě normálně na venkově používá, samozřejmě vedle španělštiny.
Machrovinky na kolech
Na Yucatánu se jezdí rovně a zase rovně. To první „rovně“ znamená „po rovině“. Na tachometru jsem měl 700 km a tomu pěkně odpovídajících asi 700 metrů převýšení. Potom přišly menší kopečky vprostřed poloostrova, ale žádné Křivoklátsko to nebylo. Prostě placka od nevidím do nevidím. Doslova. Neboť to druhé „rovně“ znamená „bez zatáček“. Takže je úsek třeba deset kilometrů naprosto rovně. Potom přijde zatáčka několikrát avizovaná jako nebezpečná, která má 10°, a potom pro změnu další pětikilometrová rovinka. Pro putujícího cyklistu je vždycky plus, když jsou místní také cyklisty. Což na Yucatánu platí bohatě. S náhradními díly tu není potíž, řidiči v autech jsou na cyklisty zvyklí a sem tam i nějaká ta cyklostezka se najde. Ale většina kol (i náhradních dílů) je tu tzv. „low-end“. Jinými slovy plečky největší. Také tu kolo není na projížďky, ale na dopravu.
Na kole se vozí nákup, vodovodní trubka nebo často i manželka. Ta buď na nosiči, ale to není až tak běžné, nebo na návarkách na zadních středech. Úplně stejných, jako mají borci, co jezdí „dirt“. To si potom ten zadní na ně stoupne a drží se za ramena toho, kdo šlape. Běžný způsob jízdy, policie na to ani muk. OK, takže manželku už máme kam na kole naložit. Ale co když máme i děti, veliký nákup nebo čtyři pytle cementu? Na to tu mají tricykl! No, samozřejmě je to v podstatě to samé jako rikša, ale tady se tomu říká tricykl (tricicleta). Přiletět takhle do Mexika, koupit si tu tricykl (je poměrně levný, do 5000 Kč ho pořídíte) a vyrazit na něm – to by byla „jízda“, opravdová machrovinka, kam se hrabeme my s lehacími koly…
Kalamity – pro potěchu čtenářů
Nic tak člověka nepotěší jako neštěstí druhých… Taky znám tu lahodu, když si člověk hezky v teplíčku a suchu čte o odvátých stanech, explodujícím vařiči nebo prasklém rámu uprostřed džungle. Tak to se nám nestalo. Vařič nám prostě jenom shořel. Sice v metrových plamenech (aneb další díl seriálu „Češi a vařiče“), ale v podstatě nic jiného v ohni neskončilo. Že máme prasklý rám, jsme zjistili v sobotu večer, v prvním a zatím největším kopci, poté, co jsme opustili poslední větší město. Ale i tak jsme už v pondělí měli opraveno. A stan nám neodvál ani Stan, místní hurikán. My jsme se tu seznámili se dvěma hurikány, Stanem a Wilmou. Hurikány nepodceňujte. Hurikán totiž neznamená jenom vítr, ale také vodu, která se na vás valí, jako by ji lili z kýblu. My jsme mezi hurikány tak nějak prokličkovali po vlastní ose bez nutnosti evakuace.
Rezavé počasí
Také byste si mysleli, že tři neděle cest-necest na Ukrajině vaše kola a vybavení prověří a můžete směle vyrazit kamkoliv? My si to mysleli. První týden tropického počasí s doznívající dobou dešťů (a hurikánovou sezonou) nás krutě vyvedl z omylu. Začalo reznout úplně všechno, včetně originál švýcarského nože z nerez oceli. (Ještě že alespoň rámy máme laminátové.) O tom, že jemňounký píseček z karibských pláží vysypete z brašen i po 14 dnech a z kol ho snad nikdy v životě nedostanete, snad nemusím ani moc mluvit. Chcete se na počasí trochu připravit? Možnosti tu jsou. Najděte si blízký plavecký bazén s párou. Často tam choďte a přesvědčte správce, že to kolo si tam prostě musíte vzít s sebou.
Mravenci nejsou kamarádi a jiné potíže se spaním
V džungli nepostavíte ani ten nejmenší staník. Takže si rychle zvykněte, že začít hledat místo na spaní za šera je už pozdě. Nejen, že šero je tu kratší, ale za šera vás tu sežerou komáři. A hlavně už nejspíš nic rozumného nenajdete. To si potom nadávejte sami sobě, já vás varoval. (Pokud to jde, zůstaňte na pláži, pokud vás neodfoukne hurikán, je to ta nejlepší volba.) Nicméně kvůli přírodě, i té džungli, sem člověk jede také. Žijí tady roztodivná zvířátka, která našince snadno překvapí.
Půlmetroví leguáni běhající mezi ruinami patří mezi ty neškodné. U krásně zeleného hada už si nejsme tak jistí, stejně tak jako u deseticentimetrového chlupatého „pavoučka“. Dle místních zde sice nežijí smrtelně jedovatá zvířata, ale prý když vás kousne takový škorpion, tak to máte silný zážitek na celý život. Na co člověk není zvyklý, je totální absence řek či jezer. A jestli si myslíte, že v těch několika lagunách bude pěkná koupačka, tak to jste vedle jak ta jedle. „Vyhlídka na krokodýly“ totiž není jen reklamní trik na turisty.
Ale stejně úplně nejhorší jsou klasičtí komáři a mravenci, kteří se tu vyskytují v neklasickém množství. Pokousané kotníky a prožrané karimatky by mohly vyprávět. (Dobrá rada – karimatky dávejte zásadně pod stan a ne do stanu, několikrát mu tím prodloužíte nepromokavost a to se hodí.) Ale každá mince má dvě strany, a tak můžete vidět třeba kolibříky, papoušky nebo moc pěkné supy. Nebo obrovská hejna plameňáků. Také kaktusáři a botanici vůbec si zde přijdou na své. A my ostatní si alespoň utrhneme pomeranče nebo grepy přímo ze stromu a na trhu za pár babek koupíme ovoce, o kterém jeden neví, ani jak ho jíst, natož jak se jmenuje.
Autor: Michal Skop – časopis Cestopisy.
