Lotyšsko, jako prostřední ze tří pobaltských států, má největší město Pobaltí – Rigu, a také snahu držet celý tenhle kus světa pohromadě. Přátelit by se Lotyši chtěli s Čechy – snad proto, že je tu ve velké oblibě česká literatura. Z českého pravopisu dokonce převzali háčky a čárky…
Pobaltský obr Riga
Před první světovou válkou byla Riga, která v roce 2001 oslavila 800 let od svého založení, třetím největším průmyslovým městem v Rusku a největším dřevařským přístavem na světě. Později se stala hlavně průmyslovým centrem, přesto tu můžete vidět pohromadě tolik zachovalých secesních budov (více než 600) jako nikde jinde na světě.
Riga je také rodištěm mnoha slavných osobností, jimž asi vévodí geniální režisér Sergej Ejzenštejn, jehož otec v roli architekta významně přispěl k dnešní tváři města. Za zhlédnutí rozhodně stojí cihlová katedrála Rižský dóm – Rigas Doms, založená roku 1211 pro rižského biskupa, která je v současné době muzeem, kostelem i varhanním sálem dohromady. O obrovských varhanách s 6768 varhanami se mluví jako o čtvrtých největších na světě. Rižský hrad, postavený německými rytíři, je v současné době sídlem lotyšské prezidentky. Pak je tu i spousta známých domů jako například dům Tři bratři anebo Dům Černých hlav. Bez zajímavosti není ani obří tržnice, jež je umístěna ve velkých halách, které původně fungovaly jako hangáry pro vzducholodě Zeppelin.
Jánu diena
V pohanských časech byl slunovrat nocí kouzel a magie. Lidé se oddávali jídlu a pití, tanci a zpěvu. Na chvíli si odpočinuli uprostřed polních prací. V zemědělském kalendáři je to období, kdy končí setí a začíná sklizeň. Pobaltské země vydržely v Evropě odolávat křesťanství nejdéle a zemědělství u nich hraje velkou roli. Navíc byl den sv. Jána v sovětských dobách politickou oslavou boje za nezávislost. Tak není divu, že letní slunovrat – Svatojánská noc – se tady slaví víc než všechno ostatní. V Estonsku se tento svátek nazývá Jaanipäev, v Litvě Jonines nebo Rasos a v Lotyšsku Jána nebo Jánu diena. Připravuje se speciální sýr, pivo, koláče, pletou se věnce z trávy a někde z nich i vaří jakýsi záhadný lektvar, květiny a byliny se věší okolo domů, aby přinášely štěstí a ochránily domy od zlých duchů. Muži se zdobí korunami z dubového listí, anebo by se spíš podle tradice zdobit měli, ženy se korunami z květin zdobí o poznání více. Zapálí se ohně, ve velkých městech přijde i ohňostroj a pouštějí se svíčky po řekách. Zpěv a tanec k tomu přirozeně patří a nikdo nesmí jít spát před východem slunce – kdo nevydrží, potká ho prý příští rok neštěstí.
Moudrost uložená v písních
Duší obyvatel Pobaltí je píseň. A nikde se to neprojevuje výrazněji než v národních písňových festivalech, které se tu od 19. století pravidelně pořádají. Lotyši tvrdí, že mají největší sbírku národních písní na světě, která čítá přes milion písní. V každé vesničce najdete ne jeden, ale hned několik pěveckých sborů… Muzika je tady důležitá také z toho důvodu, že psaná kultura tu dlouho neexistovala a veškerá lotyšská kultura se předávala v dainách, veršovaných národních písních. Není se co divit, když Lotyši tvrdí, že v písních, dainách, je uložena jejich národní moudrost.
Staronová sgrafita
Hrad Bauska na soutoku řek Musa a Memele byl postaven mezi lety 1443–1456 za livonských rytířů a vyhozen do vzduchu během Velké severní války v roce 1706. Brzy nato byl znovu postaven, ale ne zrekonstruován do původní krásy. To se děje až nyní. Zatímco v jedné části je hojně navštěvován lidmi, konají se tu veselice a svatby, z druhé části se ozývá typický stavební lomoz – a dokonce je tu slyšet i češtinu. V bauském takzvaném novém hradě, který byl postaven roku 1596, je fasáda zdobená sgrafity. V Lotyšsku je tato technologie velkou vzácností, proto se ředitel muzea, patřícího k hradu, obrátil do Česka, na prezidentskou kancelář, aby mu našli specialisty, kteří se zabývají touto technologií. Na Hradě poradili, a tak sgrafita rekonstruují čeští restaurátoři.
Turaidská Růže
Řeka Gauja pramení v mírně zvlněné krajině, 90 kilometrů od Rigy, a vlévá se do Baltského moře. Nejpozoruhodnější je úsek mezi městy Sigulda a Valmiera, kde se zařezává do měkkých pískovcových vrstev a vytváří vysoké břehy a strmé svahy. Sigulda je hlavním vstupem do 920 čtverečních kilometrů velkého Gaujaského národního parku, přezdívaného Lotyšské Švýcarsko. Vrch města je okrášlen zříceninou hradu postaveného mezi roky 1207 až 1226, ze kterého sice moc nezbylo, ale nabízí se odsud spousta krásných pohledů do hlubokého údolí a také na nedaleký hrad Turaida, který naopak zůstal zachován v plné kráse a navíc se pyšní dodnes živou legendou o lásce silnější než smrt.
Cihlový arcibiskupský hrad nabízí prohlídky, při kterých vám budou vyprávět legendu o Turaidské Růži. Nejedná se ale o květinu, nýbrž o krásnou dívku, která leží pochována mezi věží a cestou, nedaleko turaidského kostela. Novomanželé jí dodnes přinášejí kytičku. Jmenovala se Maija a její lásce k Viktorovi byly, jak už to bývá, kladeny překážky od zlých lidí. Když jeden takový vylákal krásnou Maiju do lesa a chtěl se jí zmocnit, rozvázala si šátek na krku a podala ho násilníkovi se slovy: „To je kouzelný šátek a kdo si ho uváže, toho nemůžou ranit ani kopím, ani mečem.“ Důkaz pravdivosti jejích slov měl ověřit na jejím těle, a když to zkusil, zalilo se její tělo krví a na místě zemřela.
Ztracená generace
Také v Lotyšsku, stejně jako v ostatním Pobaltí, jsou vztahy mezi domácími a Rusy napjaté, a důvodů je k tomu více než dost. Soustruh represálií sovětského režimu byl více než drsný – vlny deportací vyvrcholily na konci března 1949 masovými odsuny rolníků při kolektivizaci zemědělství. Jenom během posledních deseti březnových dnů bylo z Lotyšska deportováno 43 000 obyvatel, což činilo celá tři procenta populace a nekonečná defilé vlaků hrůzy se zoufalými hygienickými podmínkami.
O tom, jak to probíhalo na Sibiři, nám vyprávěla stará paní v malém, ale útulném domku na samotě: rozebrali si je ředitelé kolchozů a pracovali u nich na poli za těžko představitelných norem. Bydleli v zemljankách, které si museli sami postavit. V zimě bylo čtyřicet a někdy až padesát stupňů mrazu. Ti, kdo si neuměli přivydělat třeba tak, že pletli šály a prodávali je, prostě s přidělenými zásobami nevystačili a umírali hlady a zimou. Nazývali je přesídlenci, museli se pravidelně hlásit na milici a za nedovolené opuštění místa hrozili těžkými tresty. Po smrti Stalina se sice směli vrátit do Lotyšska, ale skutečně vyhráno bylo až po rozpadu Sovětského svazu. „Naše děti už žijí jiný život než my,“ říká. „My jsme, dá se říci, ztracená generace, ale oni ne.“
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
