Mé jméno je Antonio Pigafetta a plavím se spolu s kapitánem Fernandem de Magalhaes na jeho cestě kolem světa. Na palubě jsem proto, že jsem dostatečně bohatý a mohu si dovolit zaplatit nejedno dobrodružství. Krom toho jsem studoval nějaký ten čas astronomii a kartografii, vyznám se tedy v mapách a umím navigovat.
Píše se rok patnáctistý dvacátý první. Na cestě jsme už dva roky. Původně nás bylo mnohem víc. Flotila čítala pět lodí a dvě sta sedmdesát námořníků. Bohužel jsme cestou kolem Jižní Ameriky ztratili lodě San Antonio a Santiago. Jedna se potopila, druhá dezertovala. Námořníci se zalekli divokého podnebí na jihu. Popravdě se jim nedivím, počasí si s námi pěkně zahrávalo. Plavba Pacifikem je oproti tomu procházka růžovým sadem. Oceán je klidný, dělá čest svému jménu. 13. února jsme se dostali zpět na severní polokouli. Byl to zvláštní pocit, cítil jsem se tak nějak blíž domovu. Necelý měsíc po zkřížení rovníku jsme dopluli na Mariany, odkud jsme pokračovali na Filipíny.
Kotvíme zde se třemi loděmi, Trinidadem, Victorií a Conceptión, z původního počtu je nás sto padesát. Filipíny jsou tropickým rájem, roste tu mnoho exotických plodin a místní lidé jsou překvapivě přátelští. Svůj podíl na tom má jistě i kapitánova prozřetelnost. Na palubě se s námi totiž plavil i jakýsi malayský domorodec, křtěný jménem Enrique. Ukázal se být velmi užitečným, když bylo třeba přeložit domorodý jazyk. Podle všeho byl kapitánovým častým společníkem na cestách, protože existoval jakýsi pakt, který říkal, že Enrique má být v případě kapitánovy smrti propuštěn na svobodu.
Domorodý vůdce Rajah Kolamba z Limawesy se ukázal být výhodným spojencem, vyměňovali jsme s ním zboží a utužovali vztahy. Seznámil nás s dalším z vůdců, Rajahem Humabonem z ostrova Cebu. K našemu překvapení byli domorodci ochotni přijmout křesťanství. Toto přátelství s domorodci bylo příliš ideální na to, aby trvalo dlouho.
Je 27. dubna, kapitán by dnes měl oslavit své čtyřicáté první narozeniny. Místo toho se nedaleko Mactanu strhla bitevní vřava. Domorodý vůdce Lapu-Lapu se rozhodl, že mu déle nejsme po vůli…
Čtyřicet devět nás naskákalo do vody vedle lodí, dalších jedenáct mužů zůstalo nahoře bránit lodě. Byli jsme na dva výstřely kuše daleko od pobřeží, ale lodě se dál nedostaly, hrozilo protržení trupu o skály. Když jsme se dostali na pevninu, zformovaly se na pobřeží tři divize domorodců, čítající kolem tisícovky mužů. Měli obrovskou převahu. Když nás spatřili, vydali ze sebe bojovný ryk, při němž tuhla krev v žilách. Naši mušketýři a střelci z kuší stříleli do domorodých řad celou půlhodinu, ale neúspěšně. Jakmile domorodci spatřili kapitána, vrhli se na něj. Bylo jich neskutečně mnoho, kapitánovi dvakrát srazili helmici z hlavy. Jeden z indiánů namířil bambusový oštěp do kapitánovy tváře, nicméně ten jej neohroženě odrazil kopím, které nechal v útočníkově těle. Snažil se tasit meč, ale povedlo se mu to jen napůl. Byl zasažen do paže. Kapitánova krev rozvášnila domorodé bojovníky jako rudý hadr býka. Zvýšili své úsilí o kapitánův život. Jeden z divochů zasáhl kapitána šavlí, ne nepodobnou té turecké, do nohy. Viděl jsem, jak kapitán ztrácí rovnováhu a padá na záda do vody. Krvelační divoši se na něj ihned vrhli s oštěpy a dýkami. Voda se dále barvila do intenzivnějších odstínů rudé. Divoši zabili naši naději, naše světlo, našeho skvělého průvodce. Když umíral, tolikrát se otočil, aby viděl, jestli se zachráníme útěkem na loď. Zachránili jsme se, ale cena, kterou jsme zaplatili, byla vysoká.
Po kapitánově smrti byla spálena loď Conceptión. Bylo nás příliš málo. Na Molukách jsme zjistili, že Trinidad nabírá vodu. S kapitánovou smrtí nás opustilo štěstí. Námořníci z Trinidadu se rozhodli zůstat na ostrovech a loď spravit. Naše Victoria byla tedy poslední lodí, která mohla pokračovat v cestě. Ta byla krutá. Kolem mysu Dobré naděje umřelo několik námořníků hladem, přednost před zásobami mělo vzácné koření. Lodi velel jistý Juan Sebastian El Cano. Nakonec nás dovezl zpět do Španělska. Psalo se šesté září roku patnáctistého dvacátého druhého. Zbylo nás osmnáct.
Zápisky bohatého turisty a navigátora Antonia Pigafetty nesměly být publikovány až do osmnáctého století.
Fernando de Magalhaes
se narodil v portugalské Sabrose 27. dubna roku 1480. Jeho první velkou cestou byla plavba do Indie, kterou podnikl v roce 1505, aby pomohl ustanovit španělského místokrále. Získal zde první zkušenosti v bitvách. Roku 1506 se plavil na Moluky, 1510 byl ustanoven kapitánem. Po roztržkách u dvora se nakonec roku 1514 dal do služby španělského krále. V roce 1519 se Fernando de Magalhaes vydal na plavbu kolem světa – chtěl dosáhnout „zemí kofiení“ plavbou na západ, kolem Jižní Ameriky. Plavba se mu stala osudnou v den jeho narozenin, roku 1522, kdy byl zabit pfii bitvě s domorodci na Filipínách. Cestu sice sám nedokonail, nicméně byl již dříve na Molukách, a proto bylo uznáno jeho prvenství v obeplutí světa. Jako první také proplul mezi Jižní Amerikou a Ohňovou zemí, průlivem, který spojuje Atlantský a Tichý oceán, a je po něm pojmenován Magalhaesův průliv.
Autor: Jana Poledniková – časopis Cestopisy.
