Šatovský most – železný obr nad Dyjí

1332
Šatovský most ve Znojmě | maranelo66/123RF.com
Šatovský most ve Znojmě | maranelo66/123RF.com
Skoro padesát metrů vysoký Šatovský most ve Znojmě je dominantou viditelnou z mnoha míst. Nicméně coby památka je pořád ve stínu znojemské rotundy a jeho věhlas asi nikdy nedosáhne zvuku znojemských okurek.
Šatovský most je velice snadno přístupný. Kdo chce riskovat a porušit drážní předpisy, půjde několik set metrů směrem na jihozápad a nejprve přejde přes malý most nedaleko autobusového nádraží. Vzhledem k tomu, že je tímto směrem vyšlapaná malá pěšinka, tak se takoví lidé najdou. První most svou výškou ani délkou nijak nevyniká, je obyčejným přemostěním silniční komunikace. Ale jeho kovová konstrukce byla součástí nedalekého Šatovského mostu. K demontáži a snesení došlo roku 1992. V ulici Vídeňská je tak k vidění původní řešení mostovky na nepůvodním místě.
Po trati k Šatovskému mostu nepovoleně člověk dojde za několik minut, pěšky si musí zhruba půlkilometr zajít. Most dlouhý 220 metrů na trati Znojmo – Šatov – Retz je postaven na třech kamenných pilířích, které mají výšku 45 až 48 metrů. Ocelová mostovka vede nad údolím, jež si ve skalnatém podloží v průběhu dějin vyhloubila řeka Dyje. Dnešní viadukt s horní mostovkou je tvořený spojitým příhradovým nosníkem. Po původním řešení mostu projel první vlak v roce 1871, dnes je na pilířích postaveno „provizorium“, které, jak už to v našich končinách bývá, slouží už drahně let. Je takřka jisté, že o mostě ještě uslyšíme, protože při elektrizaci trati Šatov státní hranice – Znojmo bude muset být opraven či upraven. Při současném řešení mostovky je totiž vedení elektrické trakce velmi komplikované, ne-li nemožné.
Monumentálnost železniční stavby si nejlépe člověk vychutná z vyhlídky od znojemského hradu. Pokud se vydá nejkratší možnou cestou do Národního parku Podyjí, který svými hranicemi se Znojmem těsně sousedí, tak mu nezbude nic jiného než protnout údolí řeky a pohledu na most se nevyhne. To do hledáčku fotoaparátu se most vejde celý jen z opravdu velkého odstupu, a tak není divu, že je v literatuře udáván jako největší objekt bývalé Severozápadní dráhy z Vídně do Prahy.

Autor: Topi Pigula – časopis Cestopisy.

Předchozí článekPetr Horký a Miroslav Náplava: „Největší brzdou člověka je on sám v sobě“
Další článekPavlína Brzáková: „Modřínová žena“