Vypadají jako taková cestovatelská dvojčata – Petr Horký a Miroslav Náplava, skrývající se pod názvem Camera Incognita. A že toho už mají na svědomí dost, jak ostatně svědčí skoro celé toto číslo Cestopisů. Jak se ale vlastně potkali? Jak je cestovatelská a objevitelská vášeň popadla?
Každý se někde nějak narodí a pak si třeba přečte Robura Dobyvatele nebo něco jiného…
Horký: Robur je zásah. Významná kniha mého dětství. Expedici Kon-Tiki jsem četl až později – ve 13, ve 14 letech. Ale Heyerdahla jsem nevnímal ani jako spisovatele, spíš jako dalšího Robura nebo kapitána Nema, a ani jsem nemyslel, že to je někde na světě fyzicky existující osoba. Důležitým momentem také je, že můj prapradědeček byl Tatar. Pamatuji rodinnou fotku, na které je prapradědeček s vyholenou lebkou a dlouhým copem v bílé kápi. Takže se chlubím, že mám cestování v krvi, že mí prapředci byli nomádi. Jsem ale rodilý Brňák, bydlím u Prahy a s Náplavou jsem se potkal v Brně v roce 1994, když jsem dělal v rockovém rádiu. Mirek měl pro mě tehdy úplně bláznivý projekt popularizace Býčí skály.
Náplava: Úplně náhodou, protože jsem studoval v Brně, jsem se dozvěděl o Býčí skále v Moravském krasu. Byl jsem fascinován, že nám u nohou leží obrovská záhada evropského, ba světového významu. Podle Jindřicha Wankla, „otce moravské archeologie“, který v ní prováděl vykopávky, objevil pozůstatky rituálního pohřbu halštatského velmože i s celou družinou a poklad na tu dobu nevídaný. Chtěli jsme objev s brněnskými archeology konečně zpopularizovat. Uspořádali jsme mezinárodní konferenci a výstavu. A tehdy jsme se s Petrem dali dohromady a natočili Záhadu Býčí skály, první společný dokumentární film pro brněnskou kabelovou televizi. To byl pro nás obrovský biják…
Mirek psal scénáře a já točil krátké filmy o záhadách pro brněnskou televizi. Jedna ze záhad byl Velikonoční ostrov a seznámení s Pavlem Pavlem. Samozřejmě jsme věděli, že se zná s Heyerdahlem, a on slíbil, že zkusí domluvit schůzku, když naopak my jeho k Heyerdahlovi dovezeme. Podařilo se. Přesně si pamatuji, jak jsem seděl v redakci na Kavčích horách, měl jsem výhled na Vltavu, zapadalo slunce, volá mně Mirek, že nás Thor očekává za čtrnáct dní u sebe doma na Tenerife.
H: Byla to paráda, protože nám to dalo křídla, abychom začali připravovat expedici Olgoj chorchoj v roce 1996 do Mongolska. Když jsme někde řekli Mongolsko, nikdo pořádně nevěděl, kde to je, my samozřejmě taky ne, a odjeli jsme tam hledat obřího červa. Řekneme-li Olgoj chorchoj, všichni se tomu strašně chechtají, ale úsměv lidem zmrzne. Máme už pohromadě spoustu zajímavých materiálů. Jak bude projekt vypadat, ještě do detailu nevím, ale materiál se stále kupí a myslím, že budeme schopni přinést některé dosud neznámé informace. Už jsme také publikovali něco v Anglii, když vycházel sborník věnovaný kryptozoologickým záhadám.
N: Zmínka o tomto červu se několikrát objevila ve sci-fi literatuře a my působili jako blázniví kryptozoologové. Samozřejmě nám šlo o to se do Mongolska dostat, věděli jsme, že je zemí posledních kočovných národů, které žijí po staletí stejným životem, příliš neovlivněným civilizací.
H: Tam se nějak definoval první mezník našeho cestování. Chtěli jsme jet asi ve dvaceti lidech a na exponovaných místech vytvářet rojnice a pročesávat místa, kde údajně červ byl viděn. Měli jsme fakt přes dvacet lidí, kteří tvrdili, že s námi pojedou. Ale pak jsme jednou v hospodě oznámili, že kupujeme letenky na 21. června. Najednou zadumaně koukali do půllitrů a nakonec jsme odjeli jen my dva.
N: Dovolím si tvrdit, že jsme díky svému nadšení dokázali strhnout spoustu lidí…
H: …ale tehdy na začátku jen k tomu tlachání. Mysleli si, že tlacháme taky. My odjeli a oni se divili. Až někdy kolem roku 1998 nastal zlom, protože se začali naopak divit, že jsme v Čechách.
Kde byl Mirkův popud, to asi nebyla až Býčí skála?
N: Začátek byl podobný, pro mě je cestování spojené s Lvicí Elsou, Daktari a Kamerou na cestách… Afrika mě fascinovala. Sedávali jsme s kamarádem na schodech, každý jsme měli glóbus a do deníků zapisovali trasy expedic, kudy pojedeme. Samozřejmě úplně nesmyslné, protože jsme ještě nevnímali hranice, politické situace a podobné věci. Bylo mi jasné, že když se někam dostanu, tak to bude Afrika, a už tehdy jsem měl představu, že nebudu nikdy lovit zvěř, ale fotografovat. Uvažovat o natáčení mě tehdy ještě vůbec nenapadlo. Afrika byla můj sen a je paradoxní, že ve chvíli, kdy se svět otevřel a mohli jsme cestovat, ztratila pro mě kouzlo.
H: Máš pravdu – Afrika je zažitá jako taková nejcestovatelštější. Bere se, že to je daleko, hrozně divoké, hrozné cestování, roztrhají nás lvi, sežerou mašukulumbové a kdo ví, co všechno… Vlastně jsem byl v Africe poprvé loni. Zůstala až na konec. Oba jsme se do ní zbláznili.
N: Hmm, takový podvečer v rudých dunách Kalahari, divoká zvěř před zapadajícím sluncem… Když jsem tohle viděl, věděl jsem, že to je přesně onen pocit Afriky, který jsem zažíval jako dítě u televize a knih Josefa Vágnera.
A kdy mezi vámi došlo k takovému tomu vzájemnému „cinknutí“?
H: Ono to ani nijak moc necinklo, jednoznačně zafungovalo Mongolsko.
N: Myslím, že jsme si vždycky rozuměli, byť tam bylo takové to počáteční oťukávání.
H: Dost nedůvěřivé oťukávání…
N: Nechci použít velké slovo „oběť“, ale je to otázka priorit. Člověk musí rozhodnout, co teď chce – třeba televizi, anebo se nebude mít na co dívat a dá peníze na letenku a odletí?
H: U muzikanta se bere jako normální, že má doma tři kytary, ale nemá kuchyňskou linku. U cestování se to bere jako dovolená, jako něco navíc. Když člověk potřebuje pořádnou kameru, tak se vyšťaví do nuly. S expedicí Olgoj chorchoj jsem si vyčistil konto, a to jsem v té době byl poměrně aktivní televizní moderátor a dělal tři pořady, které mě dobře zabezpečily. Všechny jsem zrušil, abychom mohli odjet.
A co vaše profesní zázemí? Natočit film moderátor neumí.
H: To je pravda. Moderátor si o sobě může moc myslet. Potká všechna největší esa ve svých rozhovorech, všechna je zná, s některými si i tyká, což velmi svádí, aby si myslel, že by to vlastně dokázal taky. Vzniká pocit, že „když se znám se Svěrákem, určitě bych natočil Kolju!“. To je ale absolutní blbost. Vpozadí jsou desítky let práce. Vroce 1996 jsem začal pracovat ve Studiu 6, to bylo naplnění mého moderátorského ideálu, a tam jsem začal točit krátké reportáže, dvouminutové, a vůbec jsem neměl pocit, že dělám něco malého. Udělat dobrou dvouminutovou reportáž je těžší než blbej dvacetiminutovej film. Postupně z těch dvouminutovek vznikaly čtyřminutovky, učil jsem se za běhu v terénu, sledoval filmy, koukal jiným lidem „pod prsty“, studoval literaturu, co jsem kde sehnal. Moc vzpomínám na kameramana Františka Zelinku, který mě začal učit hodně věcí a byl s námi na spoustě cest.
N: Pak jsem do toho naskočil já a psal pro dětskou redakci scénáře o záhadách a Petr začal režírovat.
A původními profesemi jste co?
N: Letecký mechanik.
H: Já mám brněnskou pedagogickou fakultu a jsem učitel angličtiny a pedagog volného času. Krásné je, že na tu pedagogiku mám diplom, takže vždycky říkám, že mám státnice na volný čas.
N: A já dodávám, že s ním neztrácím čas, protože máme vědecky podloženo, že všechno, co děláme, třeba i když sedíme někde v hospodě, je součást Petrova pedagogického výzkumu.
Ale vy necestujete pod svými jmény. Proč?
N: Teď už ta naše jména vykoukla, ale tehdy v Mongolsku jsme si řekli, že by bylo dobré založit nějakou organizaci.
H: Řešili jsme, že když někam přijdeme, že Petr s Mirkem chtějí odjet do světa, tak se všichni zasmějí. Zatímco když to nějak pojmenujeme a vymyslíme koncepci, je to něco jiného. Takže vzniklo sdružení Camera Incognita s cílem mapovat místa na světě, která se mění tak rychle, že už je možná nikdo neuvidí ve své původní podobě.
N: První domácí akcí potom bylo v roce 1997 padesáté výročí Hanzelky a Zikmunda. Dalších lidí, které jsme znali jen z knížek. Ani jsem vlastně nevěděl, že ještě žijí.
H: Vymysleli jsme, že když budeme ve Zlíně pořádat festival, to by v tom byl čert, kdybychom se s nimi neseznámili.
N: Přijeli jsme do Zlína, šli na radnici za tehdejším primátorem Daťkou, vytáhli pár papírů s naším plánem, on si je přečetl, řekl, že to zní zajímavě a jestli jsme už byli v muzeu za panem Pavlištíkem. Před námi mu zavolal, že nás tam posílá.
H: Prozřetelný pan primátor věděl, komu nás dává do ruky. Pan Pavlištík, drsný Valach, to prohlédl a měl dvě otázky: Kdo to zaplatí? Kdo to zorganizuje?
N: A my řekli, že peníze seženeme a zorganizujeme to sami. Zkoumavě se na nás díval, dal si trochu oddech a pak nám zavolal, ať přijedeme pozítří v osmnáct hodin, že domluvil setkání s panem Zikmundem. To bylo poprvé, co se mi roztřásly ruce. Konečně se s jedním z pro mě nepředstavitelných hrdinů setkám.
H: Jeli jsme tam s tím, že i kdyby to zamítnul, alespoň se poznáme. Hlavní motiv, proč jsme chtěli pořádat festival, by se naplnil.
N: Přišli jsme, vysvětlili své velkolepé plány aMiroslav Zikmund se podíval, usmíval se a pak povídal: „Víš co, já chlapce vidím podobně, jako když jsme byli s Jirkou mladí my a šli do Tatrovky, ať nám dají auto. Já do toho jdu, ať to udělají. Jenom musí ještě napsat Jurkovi Hanzelkovi, jestli s tím souhlasí.“
H: A byl televizní přenos, byl festival, všechno vyšlo, byla to paráda. Jen trošku zahaprovalo, že jsme sehnali sponzora, který podepsal smlouvy a faktury, pak odejel do zahraničí a od té doby jsme ho neviděli. Takže první festival jsme si zaplatili z vlastní kapsy. Ale stálo to za to. Můžeme říct, že pro nás je festival Neznámá Země akcí za všechny prachy. Znovu jsem měl úplně čisté konto.
N: Uvažovali jsme pak, jestli pokračovat nebo nepokračovat, ale když jsme viděli, jaké byly reakce lidí, řekli jsme si, že na tuhle platformu, která má podtitul „Festival cestování, poznávání a sbližování kultur“, si můžeme každý rok zvát cestovatele, které máme rádi, které obdivujeme, ale také můžeme ukázat svou práci. Takže letos je už desátý ročník.
H: Je potřeba dodat, že funguje také díky bezvadnému týmu lidí ve Zlíně a podpoře města Zlína. Zkoušeli jsme pořádat festival i v jiných městech, třeba i v mém rodném Brně, ale nenašli jsme pro to podobně zapálené lidi.
A kudy vede cesta dál? Jaké jsou další plány? Nebo čekáte, až se něco vynoří?
H: Plánů máme strašná kvanta.
N: Máme několik kategorií. Jsou projekty, o kterých nemluvíme, protože jsou moc odvážné… Jsou lidé, pro které je důležité poznávání, kteří si obrazně řečeno odškrtávají navštívené země. My se rádi do zemí, kde jsme byli, opakovaně vracíme.
H: Pro mě je největší motivací potkávat lidi, vídat se s nimi, povídat si, zjišťovat, proč se chovají jinak než my. Člověk zjistí, že náboženství vůbec nehraje roli, že barva pleti nehraje roli, člověk se nedomluví jen s tím, kdo se domluvit nechce.
N: Zjistíte, že všude jsou tužby stejné – všude je to láska, všude je to starost o rodinu, každý chce žít dobře, každý chce být šťastný a mít dítě, a je úplně jedno, kde žije a co dělá. Jsou národy, které jsou uzavřenější, a na druhé straně je třeba Kuba, kde jsou šťastní veselí lidé. Poté, co jsme se tam několikrát vrátili, jsme vlastně členy rodiny a po čtyřech letech nás pozvali, ať vstoupíme do kubánského náboženství santeria. To se napoprvé nepodaří.
H: Mirek má svého boha Obatalu a já Eleguu, prošli jsme přijímacím rituálem.
N: Není to žádná legrace, například já mám společného boha s Fidelem, takže jsem jediný Čech, který může říct, že Fidel Castro je jeho brácha (smích).
H: Asi by sis měl s bráchou ledacos vyjasnit…
N: Je fascinující ty lidi poznávat, je fascinující o nich točit. U velkých projektů vždycky vznikne film a kniha, dvě rozdílné věci s rozdílným jazykem. To je ta druhá část – po cestování sdělovat, co jsme poznali. A jsme úplně stejně napjatí, co na to diváci a čtenáři, na co se budou ptát, na co budou reagovat.
Takže poslední otázka by měla být v duchu vašich kamarádů: Co děláte v Česku?
H: Před pár týdny skončila naše filmová přehlídka WorldFilm, kterou pořádáme na pražském Výstavišti v době veletrhu Holiday World, chystáme další cestu, stříháme filmy, píšeme Cubu Libre… Další projekt, který je skoro u konce, jsou Tajné vraky na Maledivách, protože jsme dostali povolení potápět se na severu Malediv, kam nás po pěti letech usilování pustili a my objevili dvě potopené lodě.
N: Já teď ve střižně dodělávám půlhodinový dokument z Madagaskaru a společně chystáme festival Neznámá Země, který je za bukem. Projekt Cuba Libre je pohled na Kubu, která je dnes jednou z nejkontroverznějších zemí, a myslíme si, že je potřeba ukázat, jak je evropský pohled černobílý. Kniha má vyjít v nakladatelství Jota na podzim. K tomu máme příští rok v květnu na knižním veletrhu uvést v nakladatelství Albatros knihu dobrodružných příběhů pro děti.
Měli jsme kliku na našeho prvního sponzora, který na naše aktivity nahlížel velmi otcovsky – slíbil peníze, ale až se vrátíme. Dával nám je postupně celý následující rok, ale strašně moc nás naučil tím, že jsme byli přinuceni pořád vyvíjet nějaké aktivity, takže jsme zjistili, kolik se toho musí udělat. Nejenom odjet a vrátit se, ale taky rok před tím a rok po tom pracovat, aby byly hotové výstupy. Třeba nám řekl, fajn, domluvili jsme se, že mi dáte logo na výstavu, a tak já vám peníze dám až po ní. Tak jsme museli udělat výstavu. Přišel, podíval se a přišly další peníze. A tak nás postupně vyučil.
Často odpovídám na otázku, jak se to dá udělat, aby se člověk uživil cestováním, že klidně prozradím celé know-how. Člověk musí chtít. Když fakt chce a rok na tom maká, vydělá prachy, aby někam odjel. Ale je to rok práce. Není čas dělat něco jiného, není možné na nic jiného šetřit, ale déle než rok to netrvá.
Autor: Tomáš Vladislav Novák – časopis Cestopisy.