Nechť prominou naši největší cestovatelé, kteří i mne velkou měrou inspirovali, že se občas vydám na dobrodružné cesty, pánové Hanzelka a Zikmund. A že jsem použila a poopravila název jednoho z mnoha jejich cestopisů. Když ale přemýšlíte o rallye Dakar se všemi NEJ, která se k ní vážou, věřím, že jedna strana mince je sen o slavném závodu napříč Afrikou, sen o úžasném dobrodružství a zážitku, ale také sen o fantastické jízdě pouští. Druhou stranou jsou fakta, skutečnosti, co vlastně Dakar obnáší. Pokud se vám podaří si tenhle sen splnit, vězte, že stojí za to, i když v místě samotném o tom budete pochybovat.
Je to neuvěřitelné, ale letos na Nový rok se vydaly stovky dobrodruhů vstříc dakarskému dobrodružství již po sedmadvacáté. Tentokráte se startovalo z Barcelony a karavana rallye rychle spěchala na africký kontinent, kde strávila celkem čtrnáct dní a urazila téměř sedm a půl tisíce kilometrů přes nemilosrdnou poušť, překonala hranice čtyř států – Maroka, Mauritánie, Mali a Senegalu.
Jaký vlastně byl letošní Dakar?
Po dvoudenních technických a administrativních přejímkách vám nalepí startovní číslo a už v podstatě není cesty zpátky… Před vámi je celkem šestnáct dní, během kterých prožijete to, na co budete rádi vzpomínat celý život, ale také to, na co raději velmi rychle zapomenete. Jeden z největších zážitků Dakaru je jeho samotná atmosféra, každý den se rallye zastaví na jiném místě zvaném bivak, aby se jeho účastníci připravili na další putování. Mezi stovkami motocyklů aut a kamionů se hemží lidé, všude je slyšet hluk elektrocentrál a cinkání nářadí, vytí motorů, hlomoz kladiv a brusek. Je zvláštní, jak atmosféru bivaku podtrhují právě tyto všemožné zvuky: ze začátku vám připadají chaotické a zvláště neuspořádané jako sám bivak, časem si na ně zvyknete a zjistíte, že hluk je rytmus, tep a hudba zároveň. Bivak vytváří organismus, který vypadá zmateně jen na první pohled, až později po pár dnech pochopíte jeho řád a stanete se jeho součástí. Potkáte zde spoustu zajímavých lidí, mezi nimi třeba dceru senegalského prezidenta Syndiely nebo úřadujícího mistra Evropy v rallye Simona Jeana Josepha, bývalého pilota formule 1, s Dakarem téměř srostlého Jeana Louise Schlessera – mimochodem všichni tři prezentovali modré barvy GAULOISES. Mohla bych pokračovat dál, ale to by mi všechny stránky tohoto magazínu nestačily. Všichni tito lidé mají jedno společné: na svůj boj se vydali dobrovolně, hledají zde dobrodružství, naplnění svých snů, ale také sami sebe.
Karavana…
Každé ráno se celá karavana rallye vzbudí a přesune o několik stovek kilometrů dál. V hlavě vám uvízne několik kontrastů, které se prostě nedají přehlédnout: v polorozpadlých chýších podobajících se spíše garáži žijí společně lidé i zvířata, téměř na každém příbytku je ale talíř satelitního přijímače; k čemu, když zde nemají elektrický proud? Cedulky uprostřed pouště ukazující směr do neznáma, na nekonečné pláni, kde nic není, potkáte zde ženu s dítětem. Odkud kam jde? To do dneška nechápu. Domorodci, kteří jezdí desítky let starým vozem či dokonce přeloženým kamionem v místech, kde vy nemůžete projet s moderní upravenou „čtyřkolkou“? Otrhané reklamní tabule, třeba s reklamou na gauloissky nebo na dámský parfém v místech, kde putují karavany s velbloudy…
Černá místa v mozku
Tak to jsou ty nádherné zážitky a vzpomínky na celý život. Na druhé straně se však setkáte i s událostmi, po kterých vám v mozku zbude jen černé místo. Třeba krádeže, které většinou zloději moc nepomůžou, ale vám velmi zkomplikují život. Nemluvím jen o afrických obyvatelích – týká se to i civilizované Evropy. A pak asi to nejhorší, čeho se každý bojí, ale v duchu s tím i počítá – smrt. Letos zemřeli dva motorkáři, Španěl Jose Manuel Perez a Fabrzio Meoni – určitě nebudu přehánět, když o něm řeknu, že byl jednou z hvězd Dakaru: vždy usměvavý sympatický Ital, který závod dvakrát vyhrál a již v loni prohlašoval, že to byl jeho poslední Dakar na motocyklu. Narychlo však v týmu GAULOISES nahradil místo Richarda Saincta, jehož život skončil při podzimní rallye Faraonů v Egyptě. Pro závodníka je prý nejkrásnější smrt. Skonat na závodech. Myslím si, že však předčasná. Čest jejich památce, určitě zůstanou navždy v našich srdcích…
Možná si říkáte…
… jak je ten Dakar nebezpečný a je to hazardování se životem. Jsem jiného názoru. Na závodech počítáte s nebezpečím, jste na ně připraveni a záleží v podstatě jen na vás, samozřejmě je spousta faktorů, které mohou ovlivnit vaše rozhodování, a musíte mít také trochu štěstí. Na druhou stranu, každý den, každé ráno vycházíme na ulici a stát se může cokoli… Když vyjedete na dálnici, o vašich životech mnohdy rozhodují jiní, nečekáte to, nemůžete to ovlivnit. Na českých silnicích za jeden měsíc zemře průměrně tolik lidí, jako zemřelo na rallye za 27 let. Dakar je sen i skutečnost. Je stejně krásný, nebezpečný, fantastický jako život, který žijeme. Dakar je jedna z cest, které si vybíráme.
Autor: Vierka Kaštanová – časopis Cestopisy.
