15. června 2006 jsme z Kyjova na jižní Moravě vyrazili na dlouhou cestu k břehům Japonského moře. Na tři měsíce se nám stal domovem stan a osmnáctiletá Škoda 136 Rapid, která za celých jednadvacet tisíc kilometrů po silnici a dalších šest tisíc kilometrů na železnici neměla žádnou větší poruchu. Jen praskl výfuk a utřepal se pant dveří…
Tam, kde začíná Rusko, končí silnice
Někde za městem Kansk ještě daleko před Bajkalem se náhle špatná asfaltová silnice změnila v autokrosovou dráhu. Plížili jsme se desetikilometrovou rychlostí a hledali průjezd mezi muldami jako na lyžařské sjezdovce. Proti nám se ještě obtížněji sunul kamion. Řidič toho náklaďáku na nás z okna křičel se smířlivým úsměvem větu, kterou by bylo možné použít jako slogan: „Tam, kde začíná Rusko, tam končí silnice.“
Kapitola sama pro sebe je takzvaná federálka, jediná silniční tepna spojující Sibiř s Dálným východem, kterou již před dvěma lety coby „dokončenou“ slavnostně otvíral v Chabarovsku sám prezident Putin. Ještě dnes je však tisíc šest set kilometrů dlouhý úsek mezi městy Čita a Bělogorsk jedno velké staveniště. Tento úsek silnice je vlastně jen jakási lesní cesta tvořená z kamenů, uježděné hlíny, písku a bláta. V nejpekelnějším úseku mezi osadou Zbjega a městem Mogoča (asi 130 km) teprve před dvěma lety stavební technika poprvé zabořila svá rypadla do panenské hornaté tajgy severně od řeky Šilka a Amur. Ptali jsme se místních, jak dlouho tuto silnici staví. S rozhněvaným výrazem ve tváři s použitím nejsprostšího ruského slova nám jeden místní odpověděl: „Už čtyřicet let! I Němci do této ,stavby století‘ investovali nemalé peníze! A stále …!?“ V tomto úseku jsme si skutečně „hmátli“ na to, co v kostce vystihuje ruské úsloví „Bog sozdal Soču i Čort Mogoču“.
Dravci za volantem
Předjíždí se i ve zcela nepřehledných zatáčkách. Když má někdo hóóódně naspěch, tak to střihne z pravé strany, ve městě pak i po chodníku a dvojitá plná čára na silnici snad jen slouží jako vodící linka pro opilé šoféry. Číslice na značkách určující maximální povolenou rychlost jsou zřejmě cedule, sdělující věk cestářů… Noční jízdy za takovýchto podmínek pro nás nepřipadaly v úvahu. Za tmy jsme jeli asi jen dvakrát. A setkání s neosvětleným náklaďákem nám sebralo i ten poslední zbytek odvahy.
Vrcholem všeho je pak provoz ve Vladivostoku. Když nastane „trafic“, který je zde ostatně skoro po celý den, jsou dopravní předpisy i celá dopravní policie naprosto k ničemu. Všeobecně řečeno – v Rusku se jezdí razantně a nijak se nebere ohled na stav vozovek. Milice takové chování teoreticky tvrdě postihuje, v praxi však většinou sedí jen na takzvaných „dépéeskách“, vybírá si svoje typy z pomalu projíždějících aut a skrze svoji neomezenou“ moc zkouší, co od řidičů dostane za „dáreček“.
Úplatky? Úplatky!
A nemusí to být jen peníze. Možné je zaplatit i v naturáliích. Podotýkám, že vždycky jsme platili „za nic“. Ruská milice nás stavěla asi stokrát. Z devadesáti procent se k nám chovali slušně a s úsměvem nám přáli šťastnou cestu, občas ovšem vás zastaví opilí policisté, vědomi si značné moci nad řidiči. Následná míra neodůvodněného finančního vydírání se pak odvíjí pouze od úrovně inteligence milicionáře a jeho momentální „shovívavosti“ nad šoférem. Bezdůvodné zabavení řidičského průkazu se slovy „je to pěkný suvenýr“ vede k licitování o výši úplatku, za který milicionář cizinci řidičák s úsměvem vrátí. A ptát se – proč? To je víceméně zbytečné, jelikož opilý uniformovaný zásadně neodpovídá. Ví proč. Úplatky milici nás nestály více než osm tisíc. A platili jsme je vždy milicionářům, kteří byli pod vodkou či samagonem.
Dlouhá cesta na východ
Tajga je krásná, nepředstavitelně veliká a na těch tisících kilometrech se stává nudnou. K tomu neuvěřitelné množství hmyzu a opilá mužská část populace, která nás tak prudila, že jsme se raději během putování schovávali v lesích. Na šedesát dva nocí se nám stal domečkem stan. Po vyčerpání zásob jídla z produkce firmy Hamé byl náš jídelníček jednoduchý. Instantní polévky, šproty s cibulí, salámy, které jsou v Rusku podle nás dobré kvality. A ještě k tomu tvrdý sýr, konzervy s tuňákem, uzené i sušené ryby od místních, námi ulovené ryby, no a chléb, pivo a vodka. Ta mnohý večer působila jako potřebné sedativum.
Na ponorkovou nemoc nebylo ani moc času, ani k ní nejsme náchylní. A když se náhodou naskytla, povyčítali jsme si hrubé cestovatelské nedostatky, které se vešly do dvou bodů. Jednomu Petrovi bylo vyčteno, že smrká tak hlasitě, až to toho druhého bolí, a druhý Petr to na oplátku schytal, že dlouho spí. Tak hádejte, kdo je kdo. A prdění „autdórmeni“ neřeší.
Jak jsme se stali špiony
Celé stovky kilometrů dlouhé pobřeží Primorského kraje je bez vojenského povolení stále cizincům zapovězeno. Kromě pláží ve městech Vladivostok a Nachodka. Pětikilometrový pobřežní pás je pohraniční zónou, do níž sice „inostráněc“ vstoupit může, avšak za předpokladu, že je ochotný podstoupit vojenskou lustraci. Ta průměrně zabere pět dnů – říkal kapitán pohraničního vojska Dimitrij. Jednoduše řečeno, ve Vladivostoku či Nachodce odevzdáte svoje dokumenty a následně armáda „prozkoumá“, kdo jste, co jste a zdali nejste špioni. Ano, i taková otázka padla, když nás, nic netušící, zadržela pohraniční hlídka na pobřeží Japonského moře v deltě řeky Kijevky. Došlo na předčítání zákonů o pohraničním režimu, obvinění z porušení zákona a následné „odsouzení“ k pokutě. Ta nám vzala tisíc rublů. Čert je vem. Celý ukradený den strávený na pobřežní strážnici, v kasárnách v přístavním městě Preobraženie i popojíždění na korbě UAZu mezi kasárnama a bankou (to abychom zaplatili štraf) nám však už nikdo nevrátí. Ruské pobřeží Japonského moře však stojí za to. A z druhé strany vzato – málo komu se podaří „navštívit“ kasárna ruského vojska, ve kterých dodnes panuje živoucí duch minulosti za podpory obrázků Lenina, Stalina, Trockého i současného Putina a archaických nákresů vedení taktické likvidace nepřítele v námořním souboji. Oprýskané tlusté vrstvy donekonečna nanášených barev na futrech kasárenských dveří by jistě dokázaly vyprávět drsné osudy mnohých vojínů.
Vladivostok, Kijevka a cesta domů
21. července 2006 jsme projeli „bránou“ města, které se nazývá také Pán či Vlad východu. Stalo se tak odpoledne v 18 hod. 18 min. místního času devět časových pásem od Prahy. S Bajkalem a malým blouděním ukazoval tachometr na hranici města 12 895 kilometrů. Leje jako z konve. Milionové město na poloostrově Muravjev Amurskij působí šeději než nedozírná vodní pláň Japonského moře. Spíme ve stanu téměř v rybníčku v remízku za městem. Všechno je vlhké, promočené a my vazcí, smradlaví. Na druhý den se poprvé za celou cestu myjeme teplou vodou a sedáme na záchodové prkýnko. Že jsou to ale vymoženosti!!! Pod slunečními paprsky se však Vladivostok umí ukázat ve své plné parádě bohatýra východu. Jinakost městu nedodává pouze kosmopolitní duch přístavního města, ale také specifický ráz kopcovité krajiny, do které je město zasazeno. Kopcům místní říkají sópky. A„originelně“ nás také přivítali úředníci na magistrátu. Tam jsme předali zdravici od starosty našeho města. Stakany kvalitní samohonky chuťově připomínající tequilu při radniční „audienci“ nám spolehlivě zamotaly „palicemi“.
44. den nás dovedl k cíli. Chudobná vesnička Kijevka se sedmi sty obyvatel v deltě stejnojmenné lososovité řeky jen tak zapomenutě trčí mezi nevysokými pobřežními kopci pohoří Sihote Alin. Za krutých mrazů obchází v noci dřevěná stavení tygři ussurijští (amurští). A když si necita chalupník neschová pejska na noc dovnitř, častokrát nalezne ráno ze svého „miláčka“ pouze řetěz s obojkem. „Tygři jsou v zimě hladoví a pejsci jim chutnají!“ říkal rybář Alexandr, manžel starostky vesnice Galiny Alexandrovny rodem pocházející z Ukrajiny. Její dědeček přišel jako první osadník na toto území a založil vesnici Kijevku. Podle ní nese jméno i řeka. Dlouhá noc strávená s příjemnými a moudrými padesátníky… A chráněný druh lososa Sima chutnal skvěle.
V současnosti asi nežije na Zemi mnoho národů, které i napříč tisícům kilometrů cítí k sobě přirozený a upřímný vztah vyplývající z národní příbuznosti. Touto „výhodou“ se však Češi pyšnit směrem na východ určitě mohou. Na cestě jsme se setkali s mnoha hezkými slovy a skutky, které by se daly shrnout do věty: „Prijéchali k nam braťja Slavjaňja na mašíně. Nádo pamagáť im!“
Autor: Petr Goldmann – časopis Cestopisy.
