Pouští a horami do královských měst

0
532
Krajina v Maroku | seqoya/123RF.com
Krajina v Maroku | seqoya/123RF.com
Krajina pouště a zasněžených hor, svět, kde nikdo nikam nespěchá, a lidé, jejichž každodenní život je protkán vírou v islám. Maroko.

Drazí přátelé, je mi ctí…

Naše první opravdové setkání s Marokem, když pominu dohadování s taxikáři na hranicích o cenu za dopravu dál a dlouhou cestu starým mercedesem, ve kterém se starý taxikář v čepici značky Camel řítil, co to dalo – jenže ono to moc nedalo –, se odehrálo v Šifšáunu, menším městečku sevřeném pohořím Rif, centru produkce kifu, místního hašiše, a rodišti nynějšího krále Mohameda VI.

Šifšáun, francouzky nazývaný Chefchaouen, nebo také Che, dostal své jméno, které v překladu znamená „rohy“, podle dvou hor, které ční nad jeho střechami a důmyslně ho ukrývají před zraky návštěvníků. Není proto náhodou, že do roku 1920 Šifšáun navštívili pouze tři cizinci. Město bylo založeno roku 1471 Muláj Rašídem, potomkem Mohamedovým, jako tajná základna k útokům na Portugalce. Pro Šifšáun je typická mořsky modrá medína tvořená úzkými křivolakými uličkami, kde se konají tradiční suky (marocké trhy) a ve kterých se člověk snadno ztratí a nesnadno najde. Nikdy bych nevěřila, že v průchodu o šířce necelé dva metry mohou stát po obou stranách stánky se zbožím, několik lidí smlouvajících o ceně a ještě se mezi nimi tlačit osel obtěžkaný párem plynových bomb. V této čtvrti jsme poprvé porozuměli překladu věty, se kterou jsme se později setkávali po celou dobu v Maroku, a to: „Drazí přátelé, je mi ctí srdečně vás pozvat na návštěvu ke mně domů.“, což prakticky znamená: „Rád bych vás vzal do svého obchodu a alespoň dvě hodiny Vám vnucoval předražené koberce pro turisty.“ Lidí, kteří vám v Maroku nabízí koberce, džellaby, šperky, boty, kabelky, fosilie, průvodce, dopravu, ubytování, no zkrátka cokoliv, o čem jste mohli někdy slyšet, je v Maroku nespočitatelně a k jejich odrazení je potřeba vytvořit si vlastní fintu.

Cvičení pro muže

Nezapomenutelným zážitkem pro mě byla návštěva hammamu, arabských parních lázní. Maročané striktně rozdělují hammamy pro muže a hammamy pro ženy. Nás však do lázní vzal Saíd, jehož rodina vlastnila penzion, kde jsme na gauči v jídelně přespávali (a kde nám v noci přeběhla přes pokoj krysa tak veliká, že jsem ji se čtyřmi dioptriemi viděla bez kontaktních čoček), a tudíž jsme byli jeho dobří přátelé a umožnil nám po zavírací době toto pravidlo porušit.

Hammam se skládá ze tří místností se vzduchem chladným, vlažným a teplým. V té poslední je cosi jako kašna s horkou vodou, kterou se poléváte, zatímco relaxujete. Saíd nám nabídl i profesionální masáž – mně po ní zbyla příjemně uvolněná záda a chodidla, mému příteli podlitiny na zádech poté, co s ním Saíd provedl některá cvičení pro muže.

„Popojedem”

V Maroku se dá cestovat mnoha způsoby. Vlakem, autobusem, taxi, na kole, na zvířatech a pěšky. My většinou volili autobus nebo taxi.

Maročané rozlišují dva druhy taxíků. Petit taxi, která bez respektování pravidel silničního provozu blokují ulice měst, a grand taxi, která se uplatňují při přepravě na delší vzdálenost. Na první pohled jde o starý zažloutlý mercedes, zážitky z cestování v něm pro mě však často byly jedinečným a adrenalinovým dobrodružstvím. Ceny za grand taxi jsou obvykle pevně stanoveny, jejich výše se ale dělí mezi počet cestujících, takže pokud nejste zrovna boháči, odjede vás v autě šest plus řidič, nějaká ta ovce či koza v kufru a náklad přivázaný na střeše. V tomto osazenstvu a často s rozbitými dveřmi si to taxikář šine rychlostí kolem 60 km/h, a to i v horách, kde na silničce sotva pro jedno auto není vidět do zatáčky a jediným zvýšením bezpečnosti je to, že řidič těsně před zákrutou zatroubí.

Doprava autobusem se také značně liší od té naší. V Maroku vlastně neexistuje žádný pevný jízdní řád. Tedy abych byla přesná, jízdní řád samozřejmě formálně existuje, autobusy ale opouští nádraží až tehdy, když prodejci lístků, kteří pracují pro jednotlivé autobusové společnosti a kteří se doslova přetahují o zákazníky, uznají, že je autobus už dostatečně plný na to, aby se cesta vyplatila, což podle nich většinou není hodně dlouho.

Když se rozhodne, že se může už konečně vyrazit na cestu, následuje v autobuse přehlídka prodejců cukrovinek, ovoce, masa, nápojů, modlitebních knížek, oblečení a potom skupinka invalidů a žebráků. Islám nařizuje bohatým dávat almužnu nemocným a sociálně slabým, a proto se Maročané sami starají o nemajetné. Tento způsob pomoci alespoň částečně nahrazuje chybějící systém státní sociální podpory.

Ani poté, co autobus opustí nádražní budovu, nemáte vyhráno. Zhruba každých 500 metrů někdo přistupuje (znamení se dává mimo město mávnutím, ve městě pak trojitým zabušením na dveře autobusu) nebo vystupuje (znamení se dává tak, že dvakrát tlesknete) a čas od času (přibližně každé dvě hodiny) se někde udělá přestávka na WC a občerstvení v podobě mátového čaje a pity s čímkoliv. Po zbytek cesty se „řítíte“ rychlostí 30 km/h v rozpáleném autobuse za doprovodu marocké hudby a zpívajících cestujících. Byli jsme opakovaně svědky toho, jak prodejce lístků za plné rychlosti otevřel dveře autobusu a vylezl po nich na střechu, aby urovnal zavazadla nebo je odvázal pro pasažéry, kteří se zrovna chystali vystoupit.

Památky na tyrany

Nejintenzivnější setkání s lidmi a opravdová šance okusit alespoň na chvíli pravý život Maročanů, vrátit se do světa středověkých trhů situovaných do pohádkového prostředí vznešených mešit a orientálních staveb za doprovodu místní hudby, melodického pokřikování prodavačů a dramatických popěvků svolávajících muslimy k modlitbám se naskytuje v královských městech Meknes, Fes a Marrákeš.

Ačkoliv každé z těchto měst je specifické a jedinečné, jisté charakteristiky jsou všem třem městům společné, a to hlavně způsob života, který se zastavil někde mezi středověkem a dneškem, a velké množství překrásných orientálních památek.

Jednou z těch nejznámějších je Kajruvánská mešita ve Fesu, nejstarobylejším a nejzachovalejším městě arabského světa. Mešitu založila v roce 857 dcera bohatého uprchlíka z Tuniska a pojme více než 20 000 věřících. Až do výstavby nové mešity Hassana II. v Casablance byla nejvyšší v zemi a pře se s univerzitou v Káhiře o post nejstarší univerzity na světě.

Další působivou stavbou je honosná brána Báb Mansúr v Meknesu, která nese jako celé „Sultánské město“ památku na krutého a tyranského sultána Muláj Ismaíla. Podle legendy byla brána nejkrásnější ze všech své doby, a proto si sultán nechal zavolat stavitele al-Mansúra, aby se ho zeptal, zda by dokázal postavit bránu ještě působivější. Když stavitel přikývl, dal mu sultán ze strachu setnout hlavu.

Královská města jsou světem sama o sobě, a to mimo jiné světem obrovských rozdílů. Jsou rozdělena na dvě základní části. Moderní část nazývaná Ville Nouvelle se příliš neliší od našeho evropského světa. Najdeme zde hypermarkety, moderní obchody, všudypřítomný McDonald, dopravní zácpy a muže i ženy oblečené dle poslední módy.

V druhé části města, medíně, žijí lidé naprosto odlišným způsobem života. Své silné postavení zde stále ještě zaujímají tradice – při nákupech na tržištích se smlouvá, k přepravě zboží se využívají osli, muži nosí tradiční džellaby a ženy kaftany, pravidelně se tu modlí a čestné místo tu mají pohostinnost, vřelost, zábava a hudba. Ceny zde klesají na polovinu, a přestože ubytování není zrovna nejpohodlnější (většina levných hotelů nemá okenní výplň ani sprchu), stojí opravdu za to okusit život v centru tradičního dění.

Úžasnou podívanou jsou místní trhy zvané suky, které jsou většinou zaměřené na jeden druh zboží. Dlouhou dobu procházíte uličkami dílen kovářů, kovotepců, šperkařů, ševců a prodavačů dalších více či méně užitečných předmětů (např. jsme navštívili suk, kde se prodávaly trůny), kteří neberou obchodování jako rutinu, ale jako umění a výzvu, a proto vás přinutí strávit dlouhý čas vyjednáváním o ceně zboží nezřídka probíhajícím u skleničky mátového čaje.

Trhy v Marrákeši byly navíc obohaceny o jedinečný zážitek, kterým je Džamá al-Fna, přes den obyčejné náměstí, které se v noci proměňuje na prostranství plné zaříkávačů hadů, žonglérů, vypravěčů příběhů, kartářek, hudebníků a jiných umělců. To vše v oblacích páry linoucí se od velkého množství stánků s nejrůznějšími pokrmy.

Pouští, horami a…

Naše putování začalo i skončilo v horách. Těmi nejvyššími v Maroku je pohoří Vysoký Atlas, jehož vrchol Džebel Tubkal se tyčí až do výšky 4167 m. Masiv je obydlen berberskými kmeny, které ještě donedávna žily zcela izolovaně svérázným způsobem života. Typické pro berberské ženy je tetování na obličeji sloužící k identifikaci příslušnosti ženy ke kmeni. Někteří Berbeři si vzhledem k rostoucímu počtu turistů začali vydělávat na živobytí obchodem, a to zejména prodejem stříbra, drahých kamenů a fosilií, které jsou podle nich vždy stoprocentně „natural“, přestože jsme objevili manufakturu na jejich výrobu, kde je produkovali i ve velikosti větší než metr. Zima je ve Vysokém Atlase velmi dramatická a krutá. Kvůli závějím a silnému větru je často nemožné přes hory projet, a tak je nutné se před vjezdem do těchto oblastí informovat, zda nejsou silnice z bezpečnostních důvodů uzavřené.

Jinak je tomu o pouhých 200 km dál v oblasti Středního Atlasu. Zde krajina i v zimě připomíná evropské jaro s kvetoucími stromy a přírodou v rozpuku. Z městečka Azilal se dostanete k nejzajímavějším vodopádům v Maroku, kterými jsou Cascades d’Ouzoud. Z obrovské výšky tu do jezírek, ve kterých se můžete vykoupat, tryskají kaskády kalné jílovité vody a vytvářejí tak impozantní podívanou. Při návštěvě blízkého okolí při troše štěstí narazíte na některou z tlup makaků, kteří si rychle přivykli na návštěvy turistů a za mandarinku či sušenku vám rádi zapózují do objektivu fotoaparátu.

Mé duši nejbližší scenerie se však rozprostírá na jihu země v oblastech pouště a obydlených oáz. Život tu zklidňuje svůj pulz a přizpůsobuje tempo ostrému pálícímu slunci. Svět dostává barvu modrého jasného nebe a okrové hlíny, ze které je postavena většina budov nazývaných kasby. Za nimi se v povzdálí rýsují magicky přitažlivé obrysy dun, které při západu slunce dostávají zlatorudý nádech a dávají nám tak zážitek něčeho nezapomenutelného, kouzelného a podmanivého, něčeho, čím je země zvaná Maroko.


Než vyjedete…

> Oficiální název: Marocké království
> Hlavní město: Rabat
> Rozloha: 458 730 km2
> Počet obyvatel: 30,5 mil. (r. 2006)
> Státní zřízení: království
> Držitelé cestovních pasů České republiky nepotřebují ke vstupu do Maroka vízum na dobu nepřesahující délku pobytu 90 dnů.
> Do Maroka se dostanete letecky s přistáním v hlavním městě Rabat, Casablance, Agadiru a s nízkorozpočtovými společnostmi také ve Fesu a Marrákeši nebo po pevnině z Evropy za použití trajektu.
> Nejvhodnější dobou k návštěvě je jaro – teploty jsou ideální, příroda v rozpuku a na rozdíl od léta a podzimu není ještě sucho.
> Nevyžaduje se žádné očkování, rozhodně je ale vhodné nechat se očkovat proti hepatitidě A, břišnímu tyfu a meningokoku.
> Úředním jazykem je arabština, v celém Maroku se ale domluvíte i francouzsky, na severu také španělsky. V nejjižnějších částech se pravděpodobně nedomluvíte jinak než rukama a nohama.

Autor: Veronika Kavenská – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here