Na světě dnes žije přibližně 200 tisíc vyznavačů zoroastrismu, z toho v zemi, kde se toto náboženství zrodilo – v Íránu – asi 30 tisíc. Zoroastrismus dnes íránské zákony právně tolerují a vyznavači této víry mají svá práva zakotvena v ústavě. Mohou svobodně vykonávat obřady nebo si volit vlastní zástupce do parlamentu. Navzdory tomu jsou však zoroastriáni v islámské republice diskriminováni.
Kam pohřbít své mrtvé?
„Své náboženství máme uvedené v dokladech, a tak nás režim kontroluje. Nemůžeme zastávat vedoucí pozice ve státě či v armádě, ale ani mít víc zaměstnání, což je v naší zemi běžné,“ postěžoval si Achván, zoroastrián ve středních letech, který se příležitostně živí jako průvodce turistů. I od prapůvodních zvyků mazdaistů se časem upustilo. Jeden z principů tohoto náboženství je zachovávání čistoty prvků. Zoroastriáni nepochovávali své mrtvé do země, protože by se znečistila půda, ani nevykonávali kremaci, kterou by se zamořil vzduch. Mrtvé vystavovali v sedící poloze na tzv. věžích ticha, kde jejich kosti očistili supi a duše odcházela po slunečních paprscích do nebe. Tento staletí starý zvyk v Íránu zakázali v 60. letech minulého století. Dnes mazdaisté pochovávají zesnulé do vybetonovaných hrobek.
Dodnes však zoroastrismus ovlivňuje život v Íránu. I po vítězství Chomejního islámské revoluce zůstal největším státním svátkem starověků Nourúz. Děti dostávají dárečky, rodiny se navštěvují a všechny úřady jsou zavřené. I když se svátek někteří muslimští duchovní ve vedoucích státních funkcích nejednou pokoušeli zakázat, nikdy k tomu nedošlo. Tradice Nourúzu je v lidech hluboce zakořeněna.
Zarathuštrovo učení zanechalo stopy i v íránském šíismu. Oba směry si dodnes zachovaly světlo jako symbol, který připomíná duchovní převahu nad materiálním světem. Interiéry íránských mešit jsou proto přesvětleny, světlo ze všech stran odrážejí broušená zrcadla.
„Většina íránských muslimů projevuje k mazdaismu úctu. Uvědomujeme si, že je to náboženství našich předků,“ řekla nám před zoroastriánským chrámem mladá studentka angličtiny z Isfahánu. Navzdory mírovému soužití muslimů a zoroastriánů však v zemi téměř neexistují smíšená manželství. Mazdaisté se berou téměř výlučně jen mezi sebou, přičemž průměrná rodina má jedno, nanejvýš dvě děti. Navíc – na rozdíl od šíitů – mezi sebe nepřijímají konvertity, a tak se čím dál více ztrácejí v okolním muslimském moři.
Slzy pro poslední princeznu
Komunity zoroastriánů dodnes přežívají v Teheránu, Kermánu, Isfahánu, Širázu a ta největší v pouštním městě Yazd a v jeho okolí. Už na první pohledupoutají v ulicích Yazdu hlavně zoroastriánské ženy. Jejich oblečení, na rozdíl od tmavých čádorů muslimek, září barvami – bílou, různými odstíny červené, zelenou či žlutou.
Yazd je pro svou polohu nazýván i Perla pouště. V jeho centru stojí hlavní zoroastriánský chrám ohně – Ateškáde. Oheň je jeden z posvátných živlů a zároveň symbol Ahura Mazdy. Pro zoroastriány znamená totéž, co pro křesťany kříž. Věří, že posvátný plamen nesmí být znečištěn, a tak kněží, kteří jej udržují, nosí na tváři roušku – aby jej neznesvětili svým dechem. Posvátný plamen prý hoří nepřetržitě už více než tisíc let a návštěvníci svatostánku ho mohou vidět za skleněnou vitrínou. Atmosféra v chrámu je ospalá. Ve vstupní hale dřímá v křesle stařičký zoroastriánský kněz oblečený „v civilu“. Na stěnách visí portréty Zarathuštry a citáty z Avesty, které si prohlíží pár muslimských turistů z Isfahánu. Nad hlavním vstupem do chrámu upoutá vyobrazení okřídleného Ahura Mazdy. Jednotlivé vrstvy peří symbolizují čistotu myšlenky, slova a skutku.
Přibližně 50 km severozápadně od města, ve vyprahlé polopouštní krajině, leží ČakČak – chrám ohně v jeskyni pod strmou skalnatou stěnou. Každoročně v červnu se tu setkávají tisíce vyznavačů zoroastrismu z celého světa. V Čak-Čaku dnes žije jediný stálý obyvatel. Tento strážce chrámu se sám stará o čistotu a údržbu svatého místa. Čak-Čak znamená v perštině něco jako kap-kap. Legenda vypráví, že v roce 640 sem byla arabskými vojáky zahnána dcera posledního předislámského vládce Persie Yazdegerda III., Nikbanou. Vystrašená a vyčerpaná dívka se ve strachu o svůj život začala modlit k Ahura Mazdovi. Tehdy se hora zázračně otevřela a vzala Nikbanou do své náruče. Ze stropu jeskyně kape nikdy nevysychající pramen. Ten zoroastriáni pokládají za slzy, které příroda roní za poslední zoroastriánskou princeznou.
Zoroastrismus
Kdy přesně Zarathuštra žil, není známo. Předpokládá se, že to bylo někdy kolem roku 1000 př. n. l. a údajně se narodil v dnešním Mazáre Šeríf v Afghánistánu. Prorok je autorem gáth – veršů nejstarší části posvátné knihy zoroastrismu – Avesty. Posvátné dílo se nejprve zoroastriánští kněží učili nazpaměť a bylo předáváno jen ústně. První Avestu prý sepsali zlatem na stránky z volské kůže. Perští králové postupně zoroastrismus přijali a ten získával na popularitě. Nakonec za vlády dynastie Sasánovců (3.–7. st. n. l.) se zoroastrismus stal státním náboženstvím Persie a po dobytí říše Araby trvalo dlouhá tři staletí, než jej nahradil islám.
Na rozdíl od islámu, judaismu a křesťanství neexistuje v zoroastrismu prvotní hřích či souhrn přikázání, jak mají věřící žít. Stejně jako islám však věří v božského stvořitele, poslední soud, odměnu v ráji a věčný trest. Zoroastriáni jsou proti askezi, obětování zvířat či celibátu a velebí usedlý způsob života. Zarathuštrův bůh Ahura Mazda („moudrý pán“) je duchovním ztělesněním pravdy a spravedlnosti. Zároveň je stvořitelem Slunce, hvězd, světla, tmy, ale i lidí a zvířat a všeho psychického i fyzického konání. Podle něj se toto náboženství nazývá také mazdaismus. Protikladem Ahura Mazdy je zlý bůh Ahriman. Zoroastriáni vnímají celý svět jako neustálý boj dobra a zla, přičemž nakonec zvítězí dobro. Vyznávají též čtyři živly – vodu, oheň, půdu a vítr. Mazdaismus výrazně ovlivnil i tři světová monoteistická náboženství. Když totiž perský král Kýros osvobodil Židy z babylónského zajetí, ti si s sebou odnesli do Jeruzaléma i Zarathuštrův zápas dobra a zla. Ten později sehrál významnou úlohu také v křesťanství a islámu.
Autor: Juraj Červenka – časopis Cestopisy.
