Dvě poloviny jednoho pohoří
Nejdelší slovenské pohoří, jehož hlavní hřeben měří až osmdesát kilometrů, je nejkrásnější právě v zimě. V ledovém vzduchu se ztrácejí vzdálenosti a vítr tvaruje sníh do bizardních převějů a vlnek. Tyče zimního značení jsou ozdobené námrazou a vše je sladěné do jemných odstínů barev zimy: bílé a modré.
Nízkotatranský hřeben začíná na západě v Hiadeľském sedle nedaleko lyžařského střediska Donovaly a na východní straně končí v sedle Besník u obce Telgárt. Úsek od Donoval ke Hiadeľskému sedlu, známý jako Kozí hřbety, geografi cky k Nízkým Tatrám nepatří, i když jej téměř všichni turisté absolvují po červeně značené hřebenovce. Nízké Tatry jsou rozdělené průsmykem Čertovica na západní, mezi návštěvníky populárnější, Ďumbierskou a východní Kráľovohoľskou část.
Nejvyšším vrcholem je 2043 metrů vysoký Ďumbier, dvoukilometrovou hranici přesahuje i Chopok (2024 m n. m.). Východní části pohoří dominuje rozložitý vrchol 1946metrové Kráľovej hole, na kterém leží i nejvýše položený rozhlasový a televizní vysílač na území střední Evropy. Dalšími výraznými vrcholy jsou Prašivá, Latiborská hoľa, Chabenec a Orlová. Celé území je od roku 1978 národním parkem.
Hřeben má většinou zaoblený tvar, severní stěny některých vrcholů v Ďumbierské části spadají na sever strmými skalními srázy. Severní stěna Ďumbieru je oblíbeným zimním horolezeckým terénem. Reliéf je tu modelován ledovcem, který vytvořil i morény na konci dolin a několik ples. Vrbické a Lukové pleso sice nejsou tak známá jako ta vysokotatranská, na jejich kráse to ale nijak neubírá.
Turisticky a lyžařsky je nejpopulárnější oblast Chopku, jehož severní i jižní svahy nabízejí mnoho sjezdovek i panenských svahů.
Radosti a strasti skialpinismu
Na svazích hor je v posledních letech vidět čím dál více lidí na lyžích. A zdaleka to neplatí jenom o upravených sjezdovkách s bufety, vleky a hlasitou hudbou. Právě skialpinismus se těší mezi milovníky zimních hor čím dál větší oblibě. Je cestou uvolnění, odpočinku, úniku z přeplněných svahů do vířícího panenského sněhu. Kroky nahoru, oblouky volnosti směrem dolů… Zrychlený tep, dech a bílá oblaka rozprášeného sněhu. Samozřejmě – vše závisí na podmínkách. Jsou i dny, kdy se lyže propadají zmrzlou krustou do hlubokého sněhu nebo jsou v bílé mase takřka neovladatelné. I tyto chvíle ale mají něco do sebe. Vždyť úsměv a uspokojení jsou někdy i o příjemném trápení.
Hlavní rozdíl mezi sjezdovými a skialpinistickými lyžemi spočívá ve vázání. To umožňuje pohyb nahoru s volnou patou a sjezd s lyžákou v uzamčené poloze. Na spodní část lyží se při cestě nahoru lepí mohérové pásy, které umožňují klouzání lyže směrem dopředu, ale zpátky to díky orientaci vláken neprokluzuje. Při prudším stoupání se pod patu vysune část vázání zmírňující úhel došlápnutí na lyži.
Boty i lyže samotné se od těch sjezdařských také liší. Skialpinistické boty jsou lehčí a někdy i nižší než klasické lyžáky, lyže jsou zase vybavené drážkou na zaháčkování pásu. Jejich typ závisí na sněhu, do jakého jsou určené, a na výšce a hmotnosti skialpinisty.
Útulné útulny
Chata Milana Rastislava Štefánika pod Ďumbierom stojí na místě starší útulny, známé jako Karlova ochranná chata, postavené již v roce 1902. Tu současnou začali stavět v roce 1924 a po čtyřech letech namáhavé práce v tvrdých podmínkách byla slavnostně otevřena. Dnes je „Štefánička“, jak chatu familiérně nazývají její návštěvníci, majetkem Klubu slovenských turistů a spolu s Kamennou chatou na Chopku je jedním z mála míst v této části Nízkych Tater, kde se dá ve vysokohorském terénu zároveň najíst a přespat. Kromě toho je možné přímo na hřebeni přenocovat ještě v útulně v sedle Ďurková pod Chabencem v Ďumbierské a na Andrejcové v Kráľovohoľské části pohoří.
Nedaleko od chaty, kousek od místa zvaného Halašova jama, je vstup do Jeskyně mrtvých netopýrů. Ta je od roku 1996 zpřístupněná malým skupinám návštěvníků, kteří po objednání průvodce mohou se speleologickou výpravou nahlédnout do tajů nízkotatranského podzemí a na chvíli se cítit jako skuteční jeskyňáři. Málokde je totiž možné vychutnat si kroky podzemím bez vybetonovaných cestiček, osvětlených síní a davů turistů.
Jeskyně mrtvých netopýrů je s 21 km zaměřených chodeb třetí nejdelší na Slovensku a zároveň nejvýše položeným podzemním systémem přístupným veřejnosti. V Nízkých Tatrách leží i nejhlubší slovenská jeskyně Starý Hrad (- 432 m), stejně jako nejdelší jeskynní systém na Slovensku – Demänovské jeskyně s délkou 33 kilometrů.
Jeskyně ale nejsou zdaleka jediným lákadlem severního podhůří Nízkých Tater. Nacházejí se tu i termální prameny, z nichž k nejvyhledávanějším patří Bešeňová, Liptovský Ján či Brusno.
Oblouky v bílém nekonečnu
Když se ranní slunce vynoří z mlh podhůří a osvětlí ženoucí se chuchvalce šedých mraků, všichni návštěvníci chaty ožijí. Pohled na Horehroní a krásně nasvícený vrchol Poľany jsou tou nejkrásnější kulisou k snídani. Na horizontu dokonce svítí daleký vrchol nejvyšší hory Maďarska, Kékesu (1015 m n.m.) ležícího v pohoří Matra.
Vyrážíme na vrchol Ďumbieru. Počasí přeje a viditelnost je téměř ideální. Ale Ďumbier svým návštěvníkům odhaluje pokaždé jinou tvář – jednou je ve sněžení a prudkých nárazech větru těžké najít každou následující tyč značení, jindy pálí sluneční paprsky a v jasném vzduchu je dohlednost více než padesát kilometrů.
Dřevěný dvojkříž stojící na skalnatém vrcholu Ďumbiera se stal jedním ze symbolů tohoto malebného pohoří a nalezneme jej i na většině pohlednic. Daleké výhledy z vrcholu přitahují lidi jako magnet a nedovolí jen tak vrchol opustit. Nízké i Vysoké Tatry, Fatra či Rudohoří: pohledy na všechny strany v sobě ukrývají kouzlo místa a okamžiku.
Nakonec z lyží odlepíme mohérové pásy a vázání přestavujeme na sjezd. Sněhové vlnky a obloučky po prázdných nedotčených svazích – to jsou chvíle, na které jsme čekali.
Návrat na „Štefáničku“ je otázkou několika minut. Z hrníčků čaje, ze kterých pomalu upíjejí lidé sedící na terase před chatou, stoupá do vzduchu bílá pára. Sluneční paprsky osvětlují pod měnícím se úhlem plastické tvary zasněžené krajiny. Než všechno kolem zčervená barvami podvečera, vyzdobí skialpinisté svahy Ďumbiera souměrnými oblouky. Večer na chatě je namíchán z rozhovorů, her a zábavy. Zítřek je najednou daleko.
Když se druhý den odpoledne, během posledních metrů sjezdu zasněženým lesem, naposledy otočíme pohledem zpátky k vysokým bílým vrcholům, víme, že jeden příběh končí. Možná proto, aby jiný, ještě krásnější, mohl začít. Zimní tváře Nízkých Tater si v našich myslích dávno zarezervovaly své kouzelné „příště“…
Adrenalin v Nízkých Tatrách
Středisko Jasná
Bike park – jedinečný cyklopark, ve kterém si můžete vyzkoušet tyto disciplíny: downhill („těžká“ varianta vede pod sedačkovou lanovkou), dirty, family trail, freeride & north shore.
Nové zimní sporty – skifox (ideální spojení lyží a sáněk, vhodné i pro nelyžaře), snowscoot (slučuje prvky BMX a snowboardu), snowbike (sněžný bicykl s minilyžemi místo kol) a kitewing (lyže či snowboard s křídlem – plachtou – podobně jako windsurfing na vodě).
Zimní hřebenovka Nízkých Tater
Dá se projít pěšky, na sněžnicích či skialpinistických lyžích – na běžky zapomeňte, místy je to na nich přímo životu nebezpečné. Přechod Nízkých Tater trvá zhruba týden, noclehy: nouzová turistická místnost u vysílačky na Královej hoľe, otevřené sruby (útulny) Andrejcová a Ramža, hotel na sedle Čertovica, chaty pod Ďumbierem a Chopkem, salaš pod Chabencem a nakonec zimní středisko Donovaly.
Podobně se dají přejít i kratší hřebeny Malé a Velké Fatry.
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.
