V Srbsku, a přeci jiní
Společně se Zetou a Dukljou, které ležely na území dnešní Černé Hory, byla Raška původní oblastí, kde se usadili Srbové po svém příchodu na Balkán a vznikly tu jejich první státní útvary. Právě z této doby je zde mnoho bolavá místa světa V Srbsku, a přeci jiní klášterů, které patří k nejstarším v celém Srbsku. Většinou jsou dobře ukryté v horách.
Údolí bylo rovněž důležitou obchodní stezkou. Když Balkán ovládli Turci, založili zde okolo roku 1460 město, kterému se říkalo Yeni Bazar, což znamená Nový Trh. Z jeho poslovanštěné podoby vznikl dnešní název Novi Pazar. Turecké islamizační snahy zde slavily úspěch. Různé daňové výhody, možnost kariéry ve státní správě a odlehlost od ostatního Srbska ovlivnily řadu místních Slovanů, kteří zde na rozdíl od jiných částí Srbska přijali islám. V Srbsku se jim říká podobně jako u nás poturčenci.
Raška zůstala pod tureckým vlivem stejně jako blízká Bosna mnohem déle než Srbsko. Patrně i z toho důvodu jí místní říkají Sandžak, což v Osmanské říši bylo něco jako okres nebo kraj. Díky tomu je oddělena nejen horami, ale také kulturou. Navíc zde v nedávné minulosti Miloševičův režim vytvářel různé komplikace a překážky, což vedlo k další vzájemné nedůvěře a pocitu jinakosti. Jak ji popisují Srbové, je Raška podobná části Bosny, kde rovněž žijí islamizovaní Slované. Což je rozdíl oproti sousednímu Kosovu, kde jsou nejpočetnější islámskou komunitou Albánci.
Vymítání ďábla
Divoká příroda Rašky poskytuje nádhernou kulisu pravoslavným klášterům, které zde po staletí stojí mezi muslimskými minarety. Právě tento kontrast uprostřed Evropy nás sem přilákal.
Nejdříve jsme zamířili na jihozápad Rašky. Za Novým Pazarem jsme překonali vysoký horský průsmyk a spustili jsme se do údolí Ibaru do vesničky Ribarice. V okolních vesnicích byly minarety, ženy stále nosily baňaté turecké kalhoty a vojáci zde hlídali silnici z Kosova. Chtěli jsme zde vidět klášter Crna Reka, který má být jedním z nejhezčích. Nezbývalo, než se zeptat na cestu. Překročili jsme Ibar a zamířili pořád rovně, kam až dojedeme. Potom pěšky do hor. Opět islámské vesnice, hluboké údolí a vápencové skály.
Parkujeme a začínáme stoupat. Proti nám se trousí zájezd věřících, kupodivu nejsou moc komunikativní. Po půl hodince vidíme mnichy, jak staví nový konak. Konak je ubytovací část kláštera. Název má opět turecký původ. Jeden starší mnich se s námi dává do řeči a věnuje nám jablka. Za chvíli už vidíme vlastní klášter. Je zabudovaný ve skalní stěně a vede k němu dřevěný mostek přes skoro vyschlé koryto řeky. Klášter je několikapatrový. Podle průvodce byl klášter renovovaný v 16. století. Kdy byl postaven, nevíme. Patronem kláštera je svatý Nikola. Klášterem procházíme sami.
Při odchodu nás zvou mniši na krátké posezení. Jako tradičně nám nabízí kávu a skvělou rakiju. Ptají se, odkud jsme, a jsou rádi, že do jejich kláštera přišli „stranci“ – cizinci. Vysvětlují nám, jak hukot řeky před klášterem rušil mnichy při modlitbách, až ji jeden z nich proklel. Tehdy řeka zmizela a už se neobjevila. Také nám ukazují dřevěnou budku zavěšenou nad propastí, kde dodnes údajně vymítají ďábla. Říkali, že jejich služby využívají i okolní muslimové.
Hrob krále Uroše
Vrátili jsme se zpět přes hory, projeli Pazarem a vyrazili směrem ke klášteru Sopočani, který založil král Uroš I. v roce 1260. Král Uroš I. byl jedním z prvních srbských králů a jeho ostatky jsou v klášteře pohřbeny, což činí klášter velmi důležitým. Opět jedeme dlouhým údolím a trochu stoupáme do hor a už je před námi hledaný klášter. Je už později, takže jsme skoro sami. Klášter je přístupný i po silnici, proto je hodně navštěvovaný. Ochotný mnich nám na požádání otevřel a provedl nás, bohužel nám nedovolil fotit. Klášter je krásně opravený a na nádherném místě, ale kouzlo Crne Reki nemá.
Istanbulské nálady
Vydáváme se hledat hrad a město Ras, hlavní město středověké Rašky. Zbytky města nacházíme v údolí po cestě. Hledané opevnění na vrcholu kopce bohužel ne. Místní sami neví a ukazují na různé vrcholky kolem. Je večer, tak pokračujeme zpět do Pazaru, kde jsme ubytovaní.
Ubytováváme se ve velmi příjemném hotelu Tádž v centru a vydáváme se ještě na večerní procházku. Připadáme si spíš jako v Istanbulu, než v Srbsku, jen tomu jazyku lépe rozumíme…
V centru okukujeme starou tureckou pevnost, typickou tvrdjavu, hotel Vrbak postavený jako most nad místní říčkou a několik mešit. Z pevnosti moc nezbylo. Jak se stmívá, ubývá aut, jsou fronty před pekařstvími a mešity jsou ozdobené neony. Jdeme na večeři do místní kafany, restaurace. Na rozdíl od zbytku Srbska je všude málo lidí. Když si chci objednat pivo k večeři, tak ho nemají. Konečně mi to dochází, je Ramadán, zde Ramazán, a čas modlitby. Za chvíli se již ozývá i muezzin z reproduktorů na minaretech. Chvíli ještě okukujeme noční uličky a jdeme spát. Ráno vyrážíme znovu, tentokrát na tržiště. Je zde k mání vše, rajčata, židle, okna, svaté knihy, prostě cokoliv. Na tržišti mají stánek fousatí mladíci. Prodávají svaté knihy, agitují a tváří se na nás nevraživě. Tipnul bych je na islámské fundamentalisty. Žádnou velkou pozornost naštěstí nepoutají. Je čas se vydat dál.
Návštěva z Bělehradu
Prvním cílem je klášter Djurdjevi Stupovi, je vysoko nad městem a je odtud nádherný výhled. Místní muslimové nám ochotně ukazují cestu. Opět jeden z nejdůležitějších srbských klášterů. Stefan Nemanja jej nechal postavit svému patronovi sv. Jiří za to, že mu umožnil uniknout z vězení a porazit byzantská vojska. Klášter je z roku 1170.
Po krátké obhlídce odcházíme a chceme odjet. Bohužel, naše auto je zablokované. Stojí před ním dvě auta, všechna okna, dveře a motory mají otevřené. Asi jednomu z nich došla baterka, chce to trpělivost. V tom přichází mnich s pomocníkem, literaturou, kadidlem a svěcenou vodou. Okolo postávají posádky obou vozidel, oblečené „dle cedule“. Mnich nejdříve otevírá všechna víčka a do otvorů lije svěcenou vodu. Vynechal jen benzinovou nádrž a díru na dolévání oleje do motoru. Pak následují zpěvy, motlitby, vykuřování, kropení a podobně. Po půl hodině ještě na závěr upozornění, že se v autě nesmí kouřit, to by prý vše zrušilo. Zajímavá alternativa k pojištění vozidla spojená s prevencí proti kouření. Auta měla bělehradské značky.
Demokracie v pubertě
Hledáme kostelík na severním předměstí Pazaru, Petrova crkva. Podle kamarádů super. Po krátce hledání a ptaní ji nacházíme. Nikdo tam není. Jen stará babička v krásně upraveném domku u kostela. Na požádání přináší obrovský klíč a otevírá. Nechává nás fotit a vše si doslova prolézt. Je ráda, že si má s kým popovídat. Kostelík má mnohem méně fresek. Působí hodně kamenně a okolo něj je spousta mohutných kamenných křížů, hrobů. Podle průvodce je z 9. či 10. století. Má úžasnou atmosféru. Paní nám vykládá, že sousedé okolo kostela jsou všichni muslimové, až na jednu paní z České republiky. Ale ta si prý také vzala muslima…
Později mě překvapuje, kolik Srbů se mě ptalo, jak to v Pazaru vypadá. Řada z nich tam nikdy nebyla. Všichni souhlasí, že lidé v Pazaru jsou velmi přátelští. To jsou v Srbsku všude a v Pazaru ještě možná trochu víc. Jeden kolega mi říkal, že takhle fajn to bylo i v Bosně … před válkou. Docela z toho běhá mráz po zádech. Příliš napětí jsem tam necítil. Současný Pazar má spíš vnitřní problémy. Je to město podnikatelů a výrobců oblečení. Poté co získal s pádem Miloševiče relativně více svobod, dochází k bojům mezi dvěma politickými stranami. Obě jsou islámské. Nemůžou se domluvit, kdo bude starosta a podobně. V půlce listopadu se dokonce poprali o modlitbu v jedné z pazarských mešit. Snad jde jen o projev demokracie v pubertě.
Obě víry a kultury – křesťanská a islámská – tu spolu žijí již po staletí. Moc jim přeji, aby to vydrželo.
Autor: Martin Šanca – časopis Cestopisy.
