A už pěkně dlouho, první zmínka o Liberci je z roku 1352, ale tehdy šlo o nevýznamnou osadu. A i když už v roce 1577 byl tehdy ještě Reichenberg povýšen na město, dávná historie z dnešního Liberce nedýchá. Snad jen Větrná ulička s hrázděnými Valdštejnskými domky připomíná dlouhou historii Liberce. Současní Liberečáci, kteří jsou jinak hrdými patrioty, historickou stránku města nijak neprožívají. Možná je to i díky tomu, že většina obyvatel zde žije teprve druhou či třetí generaci. Anebo je to dáno i tím, že rozkvět Liberce, a tedy i jeho zástavba, spadá až do druhé poloviny 19. století, kdy ve městě vyrostla řada secesních, novogotických či novorenesančních paláců, vilek, kostelů i dlážděných ulic.
Město ve městě
O všech, včetně muzea, městských lázní a divadla, byla popsána řada knih a publikací. Trochu stranou zájmu a dění je ale Liebiegovo městečko. Je zasazeno do prudkého Hrnčířského svahu, kam se člověku nechce lopotit a autobus sem nejezdí. Nejsou tu žádná nákupní střediska… Deset minut od rušného, dynamického centra leží poklidná čtvrť, kde se jakoby zastavil čas. Unikátní secesní sídliště nechal pro své zaměstnance postavit továrník T. Liebieg. Výstavba bezmála šesti set bytů zahrnovala i školu, hasičskou zbrojnici, obchody a restaurace. Domy jsou si na první pohled podobné, liší se však členěním a spoustou architektonických detailů. Malebná zákoutí, tvořená řadou terásek, laviček, opěrných zídek a dláždění, byla provedena z místní narůžovělé žuly a dodávají městečku neopakovatelný ráz.
Radnice lepší než ta vídeňská
Nejčastější odpověď na otázku „Kde si dáme sraz?“ zní „U radnice“. Nezabloudí ani cizinec ani našinec, nehrozí dlouhé hledání okolo. U radnice znamená u schodiště pýchy města, postavené na konci 19. století a velmi podobné radnici vídeňské. Zlí jazykové tvrdí, že je dokonce okopírovaná. Kdo ale viděl tu vídeňskou, pochopí, že liberecká je mnohem hezčí. Najdou se sice nějaké ty podobnosti (a že jich není málo), ale jen v Liberci se vysoké radniční věže vyjímají nad ostatní budovy, jen v Liberci jako majestátní pilíř udává radnice střed města. Chodím okolo každý den a nikdy mě pohled neomrzí. Zvlášť když z radnice vychází svatební průvod. To se celé náměstí na chvíli zastaví a okukuje nevěstu s ženichem, jak se na širokém schodišti nastavují na focení.
I pro kavárenské hosty bývá tato podívaná příjemným zpestřením. Ukryti před nepřízní počasí nebo horkými slunečními paprsky v podloubí secesních a novogotických domů, které obklopují náměstí, usrkávají kávu a pozorují dění okolo. Třeba jak se po náměstí začnou honit sněhové vločky a Liberečáci přidávají do kroku.
Lenošení, ježdění a běsnění
Jen na náměstí a dvou přilehlých „hlavních“ (rozuměj centrálních a nakupovacích) ulicích, spojujících horní a dolní centrum, lze spatřit davy pěšáků. Pěšky jinak v Liberci chodí málokdo a ještě je považován za blázna. Ulice jsou tu dlouhé, z kopce do kopce, často prudkého. Jezdí se tedy autobusem, tramvají či autem, a to i na krátké vzdálenosti. Autobusy i tramvaje mají v centru zastávky snad po sto metrech…
Na kole se také moc nejezdí, byť jsou Liberečáci vášnivými cyklisty. Kolo nepovažují za dopravní prostředek, ale berou ho jako sport. Před obchody proto nejsou ani stojany na kola, jak tomu bývá v jiných městech, a tak neznalému nezbývá, než přivázat kolo ke kandelábru. Nejlépe to vystihují slova přistěhovalce: „V Hradci jsem normálně jezdila na kole do práce, ale tady bych přijela zpocená tak, že bych mohla jet zase zpátky domů se osprchovat. To není ježdění, to je běsnění!“
Liberečáci si vozí kolo na střechách aut nebo se nechají vyvést cyklobusem do Jizerských hor nebo se prohánějí po mnoha silničkách v okolí. Z kopce do kopce, ale bez hustého provozu.
Tramvaj do hor
S různými čísly jezdí v Liberci tramvaje po jediné trojkolejné trati, která spojuje podhůří Jizerských hor s Ještědským hřebenem. Tři koleje tu zůstávají jako památka na úzkorozchodné, tzv. liberecké tramvaje, jež jezdily donedávna, a současné nové s širším rozchodem.
Místní si určitě pohled na muzeum, staré městské lázně, výstavní novorenesanční a secesní vily vychutnají z okénka tramvaje. Cizinec si dlouhou Masarykovu třídu projde raději pěšky. Ve stínu lipových alejí nahlédne přes nádherně kované ploty do zahrad plných rododendronů a jiných okrasných keřů, zblízka si prohlédne ozdobné věžičky, sochy a bohaté štuky honosných vil. „Masaryčka“ dovede návštěvníky až k bráně zoologické a botanické zahrady, další chlouby Liberce. Liberečák ale vystoupí až na konečné tramvaje a vydá se do lesů Jizerských hor, aby protáhl své ztuhlé údy ať už procházkou, výklusem či vyjížďkou. Vždyť proč by se lopotil po městě, když je za deset minut v horách.
A stejné je to i opačným směrem, kde tramvaj vyplivne cestujícího přímo pod Ještědem. Liberečáci jsou pěkně rozmazlení lyžaři, kteří se nelopotí za sjezdařským požitkem hodiny. Stačí jen včas vypadnout z práce a za půl hodinky už nazouvat lyže a užívat si poloprázdných sjezdovek na Ještědu. Pravda, nepatří k nejlehčím, ale kdo touží po „loučkaření“, nasedne na autobus směr Jizerky a za půl hodinky je uspokojen.
Říká se, že Liberec je město sportu, což je bezesporu pravda. Za takových podmínek se není čemu divit. Málokde je taková koncentrace obchodů se sportovním zbožím jako tady a každý má své zákazníky, ať už z řad cyklistů, lyžařů, běhačů, horolezců, inlajnistů nebo jen obyčejných výletníků. Liberec je město hor, které člověka přitáhnou, usadí a nepustí.
Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.
