Je to již pár let, kdy jsme se poprvé rozhodli strávit týden naší rodinné dovolené trochu netradičně – plavbou na motorové lodi po Nizozemsku, které je doslova protkáno kanály a jezery. Uvádí se, že je zde celkem 4387 kilometrů plavebních cest a díky lodi se tak můžete dostat do míst, kam byste se jinak ani nepodívali.
Pro své vodní dobrodružství jsme si zvolili klidný, romantický sever země, Frísko, rovinatou provincii, jež proslula chovem dobytka a kde téměř nenajdete velká města, ale zato bezpočet krásných historických vesnic a městeček. Díky mnoha jezerům a romantickým kanálům jsou zde ideální trasy pro obytné motorové lodě i na provozování nejrůznějších vodních sportů. Najdete tu nespočet marín a půjčoven lodí, ideální plochy pro jachting, windsurfing, kanoisty a kajakáře, jakož i pro plavání a rybaření. Celkem 5740 hektarů vodních ploch – třináct velkých jezer a sedmnáct menších, desítky kilometrů plavebních a zavlažovacích kanálů. Zkrátka „waterland“, jak se uvádí snad v každém turistickém průvodci o Frísku.
Plavba po kanálech na obytné motorové lodi je ve Frísku oblíbenou turistickou atrakcí, neboť z lodi máte celou tuto malebnou zemi jako na dlani. Ostatně kanály a lodě patří k nizozemské krajině stejně nerozlučně jako větrné mlýny. To, že mlýny byly stavěny na březích kanálů, nebylo náhodné, nýbrž to souviselo s jejich funkcí – čerpáním vody z níže položených sběrných kanálů do kanálů či řek s vyšší hladinou. Dnes se lopatky mlýnů většinou již neotáčejí, neboť voda je přečerpávána elektrickými čerpadly, krajinu bez nich si však umí představit asi jen málokdo.
Poté, co jsme se rozhodli pro tento druh dovolené, jsme se začali shánět po lodi. Zamluvit ji nakonec ale vůbec nebyl problém. V Holandské turistické informační kanceláři v Praze se nás ochotně ujali, poradili, které plavidlo je pro nás nejvhodnější, a zajistili jeho pronájem. A na naši naivní otázku, kdo nám bude loď řídit, odvětili s úsměvem: No přece vy. Ovšem my nemáme na řízení lodi žádné oprávnění, ale hlavně: neumíme to, nikdy jsme to nedělali, namítali jsme, neboť jsme se bláhově domnívali, že na lodi s námi bude nějaký kapitán nebo alespoň kormidelník, který se bude starat o její bezproblémový chod a my jen poplujeme. Žádný problém, řekli, naučíte se to. A tak se stalo, že jsme o dva měsíce později vyrazili.
Po pravdě je třeba říci, že ty dva měsíce byly vyplněné sháněním nejrůznějších informací o pobytu a plavbě na lodi a o místech, kterými budeme proplouvat, takže když nadešel čas odjezdu, vše jsme již perfektně ovládali. Samozřejmě jen teoreticky. Do Koudumu, jenž byl počátkem naší plavby, jsme dorazili autem z Prahy za pouhých deset hodin, cesta po německých dálnicích nám rychle ubíhala. Předání lodě jsme měli stanovené na desátou hodinu, ale protože jsme přijeli asi o hodinu dříve, mohli jsme si v klidu přeložit z auta na loď veškeré naše věci včetně proviantu. Auto jsme potom zaparkovali mezi desítky dalších v přístavu a ještě jsme si stihli zakoupit za 9 eur týdenní rybářský lístek.
Samotné předání lodě proběhlo až nečekaně rychle, protože než jsme si stačili všechno uvědomit a zažít, už se nás technik ptal, zda máme ještě nějaké otázky. Bylo by jich plno, ale z jeho strany to byla spíše jen řečnická otázka, protože už se s námi zároveň loučil a přál nám šťastnou plavbu. Dozvěděli jsme se sice to základní, kam se lije nafta a kam pitná voda, že naše loď je přibližně deset metrů dlouhá a tři a půl metru široká, ponor má necelý metr a průjezdovou výšku dva a čtvrt metru, ale to ostatní už bylo na nás.
„Hozeni do vody“ jsme se vydali na cestu. Prvně v životě stojíme za kormidlem a opatrně s ním otáčíme. Vyrážíme vpřed rychlostí dvanácti kilometrů za hodinu, která se nám ale zdá strašně vysoká. Zpočátku plujeme trhaně, motor kolísá v otáčkách, s pokračující plavbou však vzrůstá naše jistota a přestáváme prožívat každé naklonění plavidla. Za pár dnů už zvládáme s přehledem i ty nejsložitější manévry, včetně couvání. Nevšedním zážitkem je plavba i pro našeho psa, který radostným štěkotem zdraví všechny soukmenovce na kolem plovoucích lodích i ty, jež míjíme na břehu.
Kapitolou samou pro sebe jsou dozajista mosty, jichž má být na naší trase nespočet. Mosty zvedací, otočné i pevné. Teď dojíždíme k tomu prvnímu, je zvedací. Na silnici, která přes něj vede, se jakoby mávnutím kouzelného proutku z obou stran spouštějí závory, auta zastavují a náš most jde nahoru. Z okénka ovládací kabiny se současně vysouvá tyč, na jejímž konci je na provaze přivázaný hezký malovaný dřevák, jehož prostřednictvím se mýtné platí. Vkládáme do něj požadovaný obnos, jeho výše je napsána na cedulce připevněné na mostě, tentokrát to bylo padesát centů, dřevák se zhoupne, až máme strach, že zněj mince vypadnou, ale ne, vše je v pořádku, mostný si ho s profesionalitou svědčící o každodenní rutině přitáhl, a my pokračujeme v plavbě dál. Během naší týdenní plavby jsme pak propluli několika plavebními komorami a pod desítkami mostů, na jejichž zdvižení jsme vždy čekali jen několik minut. V Holandsku totiž platí nepsané pravidlo, že loď pluje a automobily prostě čekají.
Dovolená na lodi po holandských kanálech. Bezpochyby zážitek, který vám dlouho zůstane v paměti. Poznávání Holandska beze spěchu, přičemž dobrá vybavenost lodí zajišťuje pohodlí pro týdenní nebo i delší pobyt. Technická obsluha, jak můžeme dosvědčit, je velmi jednoduchá a plavba bezpečná, což je dáno především charakterem holandských vodních cest. Pokud je vás více a rozložíte si náklady, jedná se i o finančně přijatelnou záležitost. A jste-li fixováni na vašeho čtyřnohého člena rodiny (a on na vás) nebo pro něj nemáte doma odpovídající hlídání, můžete si ho bez problémů vzít s sebou, což na tradiční leteckou cestu nelze. Zkrátka zkuste tento způsob jednou a uvidíte, že se budete občas vracet. Stejně jako my.
Autor: Eva a Bohumil Brejžkovi – časopis Cestopisy.
