Krásy neznámého Moldavska

0
732
Venkovská krajina v Moldavsku | starush/123RF.com
Venkovská krajina v Moldavsku | starush/123RF.com

Vloni jsme si s kamarády lámali hlavu, kam  na dovolenou. Máme rádi dobrodružství a méně známé končiny, tak jsme zvolili trochu netradiční destinaci – Moldavsko. Informace o této malé, nedaleké a poměrně chudé zemi se shánějí docela těžko. Nás to sem ale značně táhlo. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak a kolo.

Naši čtyřčlennou skupinu tvoří tři muži a jedna žena. Oceňujeme, že během prázdnin občané EU nepotřebují na Ukrajinu vízum. Projíždíme Podkarpatskou Rusí. Dodnes se zde dají najít české stopy z první republiky. Míříme ke slaným jezírkům ve městě Solotvina, ležícím u řeky Tisy nedaleko rumunských hranic.

Definitivně necháváme Karpaty za sebou a blížíme se k velkému a rušnému městu Černovcy. Je docela chaotické a chvíli se v něm motáme. Z města je to k hranicím již jenom kousek. Zatímco ukrajinský přechod je zcela moderní a odbavení probíhá během pár minut, ten moldavský je raritou. Nejdříve hraniční budovu přehlížíme, protože je na přechodu trochu zmatek a my nevíme, kde kontrola pasů probíhá. Proplétáme se s koly mezi čekajícími vozidly až na začátek fronty.
Na správné místo nás směruje žena v uniformě, která sedí u stolu pod širým nebem a kontroluje pasy. Tady se evidentně několik desítek let zastavil čas. Všichni čtyři jenom zíráme, jak za pomoci tužky a pravítka zapisuje údaje z dokladů do úřední knihy.
Konečně jsme v Moldavsku, na které jsme se už moc těšili. Už po prvních kilometrech máme opravdu pocit, že jsme přijeli do minulosti. Lidé chodí pro pitnou vodu ke studním, protože vodovody a kanalizaci stále většina země nemá. Provoz motorových vozidel je minimální. Celé hodiny jedeme všichni čtyři vedle sebe a nepotkáváme žádná auta, jen zvířecí povozy. Občas asfalt z ničeho nic zmizí a povrch se stává hlinitým nebo kamenitým. Někdy je zase v asfaltu děr jako v ementálu.
Na cestách nechybí jen motorová vozidla, ale nejsou tu ani žádné ukazatele. Naše GPS nám v Moldavsku moc nepomohla, protože údaje byly nepřesné. Když jsme jeli po asfaltce, často nám navigační systém hlásil, že jedeme po poli a nebo naopak.
Počasí nám zatím přeje. Jen jednou večer se schylovalo k větší bouřce a my se báli spát pod stanem. Ve vesnici jsme poprosili domorodce o nocleh někde na seně pod střechou. Nakonec jsme skončili v postelích s peřinami. Pro prosté Moldavany bylo snad setkání s cizinci na kolech ještě větším zážitkem než pro nás. Říkali, že v těchto končinách dosud cizího turistu neviděli. Běžný venkovský dům se částečně podobá těm našim. Má velkou zahradu i pole, na dvoře se chová drůbež, dobytek a prasata. Rozdíl je v koupelně, kterou mají také na dvoře pod širým nebem, a jako WC často slouží díra do země nebo hnůj.

Šlapeme dále na jih podél řeky Prut, která tvoří hranici s Rumunskem. V některých místech vede podél silnice ostnatý plot. Zatímco Rumuni se v řece mohou koupat, Moldavané se k ní na většině míst vůbec nedostanou. U vesničky Costesti má však Prut slepé rameno, které tvoří takové jejich „malinké moře“. Domorodcům slouží k chytání ryb, koupání i jiným vodním radovánkám. Dokonce je tu něco jako bar, kde se dá koupit občerstvení včetně základních potravin. Jeho obsluha na nás spustí plynně česky: „Vítejte, kamarádi! Dáte si něco k pití?“ Zjišťujeme, že Sergej u nás tři roky pracoval. Nabízí nám na místní poměry exotickou zábavu – vodní lyže.
Původně jsme se domnívali, že je Moldavsko rovinatá země, protože její nejvyšší vrchol se nachází pouze ve 430 metrech. Jak jsme se však spletli! Cestou od Prutu až do druhého největšího města v zemi Belcy jsme z kopců vůbec nevyjeli. Byl to jeden vršek za druhým. Sotva jsme se vyšplhali na jeden strmý vrchol, už byl před námi vidět další. Tak to šlo i desetkrát za sebou! Bylo to docela ubíjející.
Starší lidé často sedí před svými domy, pozorují okolní dění a povídají si. Zdravíme je po moldavsku „Bona ziuva“. Moldavština je hodně podobná rumunštině. Stejně tak se i jejich kultura a zvyky moc neliší od západních sousedů, se kterými ještě před druhou světovou válkou tvořili součást rumunského království. V roce 1940 byli od Rumunů politicky separováni a území přešlo německo- sovětskou dohodou pod SSSR. Proto většina domorodců kromě svého jazyka velmi dobře ovládá ruštinu, která nám komunikaci s lidmi značně zjednodušila.
Dříve se této oblasti říkalo Besarábie, která měla přístup k Černému moři. Později, když bylo Moldavsko součástí SSSR, o moře přišla. Na jeho malém území se ale vyskytují ještě další dva odlišné národy. Jsou to křesťanští Turci, kteří obývají autonomní oblast Gagauzsko. Na jihu tohoto území, ve vesnici Holubinka, žijí i naši krajané hovořící českým jazykem.
Na východě, za řekou Dněstr, zase jsou většinou rusky mluvící občané bývalého SSSR. Po rozpadu sovětského impéria v roce 1991 měli obavy z násilné rumunizace, a proto se odmítli vzdát svých majetků a stát se Moldavany. O rok později konflikt přerostl v ozbrojené střetnutí. Následovalo faktické rozdělení země a vyhlášení Podněsterské moldavské republiky. Řeka Dněstr tvoří až na jednu výjimku novou hranici s Moldavskem. Podněstersko má svoji armádu, policii, prezidenta, parlament, vlajku, dokumenty, a dokonce i měnu podněsterský rubl. Nikdo ve světě jejich zemi dodneška neuznal, proto jsou pořád součástí Moldavska a její občané při vycestování ze země musí používat pas bývalého Sovětského svazu nebo Moldavska.
Z vrcholu kopce nad klášterem je už na dohled hlavní město Kišiněv. Kromě českých trolejbusů, trhu s nejrůznějšími dobrotami a plných obchodů všeho možného nám nepřijde nijak zvlášť atraktivní. Zato stačí vyjet pár kilometrů za město, kde leží populární vinařství jako Cricova, Cojusna nebo Straseni. Na jihu ve vesnici Milesti Mici se nachází největší podzemní vinné město na světě! Brzy bude zapsáno i do Guinnessovy knihy rekordů. Díky Koljovi a jeho ženě Nadě, kteří nás pozvali na noc k nim domů a kdysi v komplexu pracovali, si můžeme tuhle raritu prohlédnout. Podzemní chodby jsou obrovské, proto dovnitř vjíždíme s Koljou a průvodcem autem. Chodby měří sedm metrů na šířku a tři a půl metru na výšku. V klidu se vyhýbáme i protijedoucímu náklaďáku s vínem.
Dříve se tu těžil kámen, ale v šedesátých letech minulého století bylo vše předěláno na obrovský vinný sklep. Každá ulice má své jméno podle druhu vína, které se v ní nachází – např. Sauvignon, Cabernet, Fetesca, Purcari atd. Všechny chodby dohromady měří celkem přes neuvěřitelných 250 km a stále se hloubí nové. Dokud to člověk neuvidí, asi neuvěří. Když si připlatíte, můžete ochutnávat víno téměř všech značek. Vchody a východy jsou pečlivě střeženy vojáky.
Opouštíme tohle famózní místo a blížíme se k hraniční řece Dněstr a městu Bendery. Nemáme vůbec jistotu, že budeme do Podněsterska vpuštěni. Na celnici jsme pozváni na pohovor zřejmě až k nějaké vyšší šarži, kde se dozvídáme vysvětlení, že nám v pasech chybí razítko s registrací. Je to samozřejmě nesmysl, protože v Moldavsku žádnou registraci nepotřebujete, jenže on je tady šéf. Chce peníze, nebo nebudeme vpuštěni dál. Požaduje 32 dolarů (8 dolarů na osobu). Smlouváme a on klesá na 24 a pak na 20 dolarů. Nechceme se dát a nabízíme dárky. Dáváme mu přívěsky na mobil, které ho zaujaly.  Výsledná  cena nakonec činí 2,5 dolaru na osobu. Kupujeme si speciální propustku, jež nám zaručuje, že tři dny můžeme v Podněstersku pobývat. Všude je plno policistů a vojáků a u řeky Dněstr nesmíme nic filmovat ani fotografovat.
Vjíždíme do hlavního města Podněsterské moldavské republiky (PMR) Tiraspolu. U cedule je připojeno pár komunistických hesel a znaků včetně nápisu CCCP se srpem a kladivem. Na náměstí před parlamentem stojí velká socha Lenina a naproti ní je tank  s památníkem druhé světové války. Máme pocit, že jsme někde ve skanzenu komunismu, protože tomu napovídají i jména hlavních ulic jako Komsomolská, Leninova či Komunistická. Jednoznačně nejmodernější stavbou ve městě je fotbalový stadion, který patří, jako mnoho jiných budov a benzinových pump, údajně nejbohatšímu člověku v zemi. Lidé o něm říkají, že je to mafián a velký kamarád policajtů i prezidenta.

Chceme koupit nějaké pohledy, ale stále nám nabízejí jen pohlednice se sochami, s tanky a významnými budovami. Obrázky přírody nebo měst a vesnic prostě nevedou. V obchodech je situace podobná jako v Moldavsku, regály jsou poloprázdné. Výjimkou je Kišiněv. Tam se dá koupit snad všechno.
Při výjezdu z PMR zpět na Ukrajinu nastaly opět problémy. Zase nám chybí nějaké „důležité“ razítko v pase. Naštěstí mluvíme dobře rusky, tak na všechny jejich připomínky obratně odpovídáme. Přesto oni mají vždycky pravdu a nechtějí nás pustit ven ze země. Nakonec to nesmyslné dohadování ukončujeme výstižnou větou: „Skolko nám nádo platíť?“ Na tuto otázku čekali a hned vyhrkli 20 dolarů a piva. Tentokrát si hrajeme na chudé studenty a namítáme, že pivo na kolech opravdu nevezeme a jimi požadovaná suma pro nás znamená jídlo na několik dní. Zkoušíme dárky a dáváme jim přívěsky na mobil a propisky. Zřejmě uznali, že z nás peníze nevytáhnou, a mávnutím ruky jsme náhle puštěni ven. Přesto jsme všichni rádi, že jsme Podněstersko navštívili, protože je to velmi zvláštní země, jakou dnes už jen tak neuvidíme.

Autor: Radim Jebavý – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here