David Gladiš a jeho Hedvábná stezka

0
593
Když David Gladiš, tehdy náměstek ministra zahraničí, založil web Hedvábná stezka, dal ke svému medailonku fotku, na které je s fousatými chlapíky z pakistánské Quetty. Pak viděl na CNN, že na tom místě prý bývalo náborové středisko pro Talibán, tak to napsal do popisky a v médiích se strhl hysterický jekot, že to je, jako kdyby se Honza Masaryk vyfotil s nacisty.
Tato blbost má nesmírnou vypovídací hodnotu – o naší toleranci k jiným náboženstvím, životním stylům i spoluobčanům a v neposlední řadě též o stavu naší politické scény. David Gladiš však z toho měl legraci. Dnes se drží radši svého cestovatelského byznysu. Setkali jsme se v jeho Klubu cestovatelů Karavanseráji, kde mají skvělou libanonskou kuchyni, každý večer program a nabito tak, že si lidé nemají kam sednout, a proto se podnik rozšiřuje o sklepní prostory. Zisk z provozu jde na Expediční fond Hedvábné stezky. Pokud jej neznáte, funguje to tak, že jim pošlete cestovatelský projekt, a když je originální, dostanete na něj peníze. A že to opravdu funguje, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. V Istanbulu při hledání huzun jsem na Expediční fond s vděkem vzpomínal.
Jak jste se dostal k cestování? První cesta za hranice Evropy?

Poprvé jsem vyrazil mimo Evropu někdy v roce 1991 autobusem do Istanbulu. Další rok jsem spojil Turecko, Sýrii a Kypr a pak už se ty cesty pořád prodlužovaly dál a dál, dva měsíce v Indii, půl roku v Asii… až jsem tomu propadl úplně.

Vy jste se i na čas odstěhoval do Thajska?

Žil jsem v Thajsku dohromady skoro dva roky. Jedna z mých činností byla a je shánění a vyřizování zakázek z ČR a jiných evropských zemí pro sesterskou reklamní společnost v Pekingu. Protože mám dvě malé děti a žít v Pekingu není moc příjemné, rozhodli jsme se, že se odstěhujeme na půl cesty mezi Evropou a Čínou – do Thajska. Tak jsem pendloval, zprostředkovával jsem obchody a fungoval jako překladač, kdy jsem čínským partnerům vysvětloval, co vlastně bílý člověk chce.

Jak jste se vůbec dostal k čínské reklamní agentuře?

Za působení v CzechTourismu jsem se seznámil s čínskými novinářkami, které zároveň mají PR agenturu, neboť v Číně je to běžně takto propojené. Po odchodu z CzechTourismu jsem s nimi začal spolupracovat.

CzechTourism je taky zajímavé téma. Připadá mi to jako neuvěřitelně rychlá kariéra – dělat tam ředitele…

To byla nejlepší práce. Mojí náplní práci bylo cestovat a propagovat Českou republiku – sice „jenom“ po Evropě a vyspělých zemích, ale i tak to bylo dobré. Myslím, že se nám to celkem podařilo rozhýbat. Předtím cestovní ruch nebyl vládou vnímaný jako významné odvětví. To se podařilo posunout tam, kde to má být. Turistický průmysl u nás přímo či nepřímo živí skoro deset procent obyvatel. Nejenom restaurace, hotely, cestovky, ale i divadla, mnohé obchody a tak dále.

Proč jste odešel?

Když se mým nadřízeným, ministrem pro místní rozvoj, stal Paroubek, velmi rychle mezi námi vznikl konfl ikt.

A pak jste byl také náměstkem ministra zahraničí…

Po posledních volbách jsem dostal od Saši Vondry nabídku pracovat na ministerstvu zahraničí. Vondra ale po třech měsících odešel na Úřad vlády a zanechal mě tam Schwarzenbergovi a s jeho nástupem bohužel zmizely i moje naděje, že na ministerstvu bude možné dělat nějakou konkrétní a smysluplnou práci.

V té době už jste měl web Hedvábná stezka rozjetý?

Ano, vyšla mi i kniha, už byla otevřená i restaurace Klub cestovatelů.

Tam byla taková kauza s fotkou, na které jste s Talibánci?

Pro mě to byla spíše legrace. Je to moc hezká a neškodná fotka.

To jste asi musel vědět, jakou to bude mít odezvu?

Byl jsem v Pakistánu v Quettě, u hranic s Afghánistánem. Tehdy (v roce 2001) tam žil asi milion afghánských uprchlíků, kteří bydleli v nuzných stanových táborech. Byli to chudí rolníci, vyhnaní válkou ze země, ale strašně zvědaví a přátelští. S mnoha z nich jsem se vyfotil. Shodou okolností přesně z jednoho místa u autobusového nádraží, kde jsem taky fotil, vysílala za dva měsíce reportáž CNN a její reportér tvrdil, že právě zde Talibánci prováděli nábor svých bojovníků. Tak jsem ke své fotce připsal „na náborovém místě bojovníků Talibánu“. Bohužel nejen čeští novináři, ale také mnoho ministerských úředníků si myslí, že každý vousatý muslim v turbanu je apriori krvežíznivý terorista.

Překvapil vás u Expedičního fondu nějaký námět na expedici?

Překvapila mě hlavně neuvěřitelná pestrost toho, co Češi po celém světě dělají, od výzkumu DNA rybiček v Kolumbii přes instalaci ekologických pícek v Indii až po vzdělávání vysídlených tibetských nomádů.

Mnoha cestovatelům exotické zážitky zpochybní celou západní kulturu?

Nevím, jestli zrovna zpochybní, ale určitě nad vším začne člověk více uvažovat. Díky cestování člověk nabude zkušenosti a znalosti, které z žádné knihy nevyčte. Mnoho cestovatelů hledá jakési duchovno, které tady nenachází – někteří ho najdou, jiní ne, ale všichni se asi vrací něčím obohaceni. Stačí projet kus Asie a zjistíte, že zdaleka nejsme pupek světa, ani jsme nikdy nebyli, a že mnoha Čechy přehlížené země jako Thajsko jsou v dosti směrech vyspělejší než my. Například zdravotní péče je tam nesrovnatelně lepší, i když není pro všechny. Absolvoval jsem dvě operace kolena a obě záměrně v Thajsku, protože to tam bylo rychlejší, příjemnější a profesionálnější než tady, s modernějšími přístroji a s doktory, kteří studovali ve Švýcarsku a Americe.

Co si myslíte o otázce Tibetu?

Realita je asi taková, že Tibet zůstane Číně a nikdo s tím nic neudělá. Čínský režim se naštěstí postupně, i když pomalinku, uvolňuje a třeba to časem dospěje k nějaké dohodě s Dalajlámou. Bohužel vzdělaní a bohatší Tibeťané z Tibetu už dávno utekli a většina těch, co zůstali, jsou nevzdělaní venkované, kteří proti pracovitějším, vzdělanějším a bohatším Číňanům nemají moc šancí.

Nemyslím si, že Číňané chtějí cíleně vymazat tibetskou kulturu. Pro ně je to okrajová záležitost, pár milionů lidí, kteří je nijak neohrožují. Mají mnohem vážnější problémy. Jde hodně o suroviny, které se v Tibetu nacházejí.

Tvrdíte o sobě, že máte jako koníček běh v poušti. Co to je?

Já rád běhám a mám rád pouště. A v pouštích se dobře běhá, tedy ne uprostřed léta. Chtěl bych absolvovat pouštní maratón, který se běhá každý rok v Alžírsku, ale ještě jsem se k tomu nedostal.

Jaké máte plány do budoucna?

Cestovatelských mám strašně moc. Teď se chci podívat do Jemenu, přesvědčuji manželku, abychom jeli na hřiby do Běloruska. Díky Černobylu tam rostou opravdu velké kousky. Bělorusko je blíž než Chorvatsko, a přitom o něm nic moc nevíme. Je to taková zapomenutá a smutná země. Ze zajímavějších podnikatelských plánů bych chtěl otevřít český guesthouse v Dillí. Je to město dost náročné na pobyt, kam jezdí hodně Čechů, a ekonomicky by to mohlo fungovat, jen je potřeba najít dostatečného blázna, kdo by byl ochotný to na místě provozovat. Pro cestovatele by to mohla být dobrá pomoc.

Kdyby přišla zase nějaká nabídka z politiky, uvažoval byste o tom?

Z politiky nabídky přišly, ale nereagoval jsem na ně. Chci ještě dva tři roky hlavně cestovat a věnovat se svým podnikatelským aktivitám.


David Gladiš (*1974)

Přes svůj poměrně nízký věk byl šéfem České centrály cestovního ruchu, kterou reorganizoval a přejmenoval na vládní agenturu pro podporu cestovního ruchu CzechTourism. Několik let poté se stal i náměstkem ministra zahraničí, ale tuto funkci později také opustil. David Gladiš má dvě dcery, je mu 34 let, procestoval asi 80 zemí, za poslední rok strávil 6 měsíců na cestách, přičemž většinu z toho i s rodinou, což, jak cestovatelé vědí, je docela náročné. Je autorem knihy Hedvábná stezka, která je průvodcem nezávislých cestovatelů po asijských zemích. Založil také web Hedvabná Stezka a Expediční fond, který na různé expedice přispěl už přes 700 000 Kč. V Praze a Brně (od 1. 11.) provozuje Klub cestovatelů.

Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here