Mamberámo – krokodýlí řeka na Nové Guinei

0
465
Letecký pohled na pobřeží Nové Guineje s džunglí | belikova/123RF.com
Letecký pohled na pobřeží Nové Guineje s džunglí | belikova/123RF.com

Znám jen jednoho člověka, kterému se podařilo dostat až na řeku Mamberámo. V listopadu loňského roku jsem se tam vypravil také. Chtěl jsem jen vidět, co viděl on. Netušil jsem, kolik dalších otázek a plánů na nové expedice ve mně tato cesta vyvolá. Nová Guinea umí vždy překvapit…

Získat povolení vstupu do oblasti řeky Mamberámo je prakticky nemožné. Najít pilota, který nás tam zaveze, se nám podařilo teprve předloni. Vloni v srpnu, kdy jsme tam chtěli jet, rozbil při přistání letadlo. Museli jsme tedy expedici odložit na podzim. Rozhodli jsme se letět jen dva. To proto, abychom s sebou mohli vzít sto padesát litrů benzínu. Věděli jsme, že je tam loď s malým motorem, ale že nemá palivo…

Výrobci kamenných sekyr

Naším cílem nebylo jen Mamberámo. Věděli jsme, že nedaleko v horách žije kmen Wano, výrobci nejkvalitnějších kamenných sekyr na Západní Papui. Naše expedice tedy začala trekem k nim. Wanové jsou sice izolovaným, ale velmi příjemným národem. Žijí vysoko v údolí nad řekou. Přivítali nás bez obav, dokonce bych řekl, že i nadšeně. Nosí tlusté koteky, podobně jako Laniové z Baliemského údolí, ale občas používají i tenké, jako Daniové. Na krku mívají žluté náhrdelníky. Na hlavách nosí černé čepice ze síťky pletené z přírodních materiálů. Ženy nosí sukénky z „rákosí“.
Skála, ze které získávají kámen na sekery, je dole u řeky. Těží se nejprimitivnějším způsobem. Wanové vystaví z klád „lešení“ až pod místo, kde je ve skále ložisko „pazourku“. Tam udělají malou plošinu ze dřeva a na ni vyskládají ploché kameny. Na takto vzniklém „roštu“ rozdělají oheň. Skálu lámou žárem. Oheň po nějaké době ještě přikryjí zeleným listím. Je to práce na celý den. Vytěžený kámen se pak dále zpracovává štípáním a nakonec broušením o jiné kameny. Říká se, že Wanové mají vůbec nejkvalitnější kámen pro kamenné sekery na Papui.

Bojovníci z Mamberáma

Plavba na pomalé lodi po veliké řece je takřka nekonečná. Čím je řeka širší, tím má menší hloubku. Teče prakticky po rovině, a tak neskutečně meandruje. Křižujeme ji ze strany na stranu. Občas se nám podaří uvíznout v bahně, třeba i uprostřed řeky. Krokodýlů jsme dosud viděli jen několik. Všechno to byly mláďata. Z jejich obrovských rodičů jsme zatím viděli jen zuby a kůže. Potkat se s nimi na naší malé lodi uprostřed řeky, po tom zrovna netoužíme.
Muži na Mamberámu jsou lovci krokodýlů. Mají větší luky, než jsem kdy viděl u jakéhokoli jiného kmene. Také jejich šípy jsou mnohem delší a masivnější. Ženy nosí sukénky pletené z travin a listí. Muži na řece Mamberámo se odívají také do sukének. V zadu na hýždích mají široký ocásek pletený rovněž z travin. Možná aby se podobali kasuárovi, když ho jdou lovit. Je jich zde hodně. Naprosto typickou součástí oděvu mužů na řece Mamberámo jsou kuželovité „čepice“. Ty jsou, jako vše v jejich oděvu, opět umně upleteny z travin. Jako všechny přírodní národy, ani lidé na Mamberámu nežijí přímo u řeky, ale museli jsme se za nimi vypravit „kousek dál“. I když to nebylo přesně to, co jsme čekali, stáli za návštěvu.

Nové obzory

Viděli jsme výrobce nejkvalitnějších kamenných sekyr i bojovníky z Mamberáma. Naše první expedice na tuto řeku tedy splnila vše, co jsme od ní očekávali. Mohli bychom být spokojeni. Také jsme, jenže..
U místních lidí jsme si ověřili to, co jsme již dlouho tušili a předpokládali. Měl jsem vytipovanou jednu oblast na Mamberámu, která „se tváří“ hodně neprobádaně. Místních lidí jsem se na ni hodně vyptával. Je maličko jinde, ale přesto věděli, nebo spíše moc nevěděli, a to mě provokuje o to víc. Potvrdili mi, že tam žijí lidé, ale ještě nikdy je neviděli. Co vědí, je to, že tam nejsou vůbec žádné cesty. I na navigačních leteckých mapách je tato oblast vyznačena bíle s lakonickým textem: „Věříme, že tyto hory nejsou vyšší než 3000 stop…“ Tak to je můj cíl příště. Už jsem si ta bílá místa na mapách okopíroval, už se tam těším. Bude to tvrdá akce, , musíme projít pralesem přes dvě stě kilometrů, ale věřím, že to bude velkolepé.

Autor: Petr Jahoda – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here