Jak jsem byl okraden ve Venezuele

848
Venezuelské pobřeží Karibského moře | urfl/123RF.com
Venezuelské pobřeží Karibského moře | urfl/123RF.com

Na přelomu února a března 2005 jsem absolvoval se svým kamarádem Zdeňkem Berkou, bývalým vrcholovým cyklistou, velmi náročnou, ale zajímavou cyklistickou cestu po Venezuele. Předposlední den našeho putování jsem byl vlastní nepozorností okraden o fotoaparát.

Schylovalo se již k večeru, když jsme přijeli do malé vesničky na pobřeží Karibského moře. Museli jsme sem odbočit ze silnice vedoucí kolem pobřeží a do vesnice, která se nazývala Chirimena, jsme se dostali po pěti kilometrech úzké cesty, která nikam dál již nevedla. Vesnice se rozprostírala podél moře v délce jen asi dvě stě metrů. Našli jsme jednu zavřenou restauraci a dva mrňavé obchůdky, kde jsme si nakoupili jídlo k večeři – chleba, rybičky, sýr a pivo. Dokonce jsme si všimli i jedné „ubytovny“, ale byla tak ubohá, že nás ani nenapadlo, abychom ji využili. U písečné pláže jsme totiž narazili na krásné vybetonované a zastřešené místo s betonovými stolky a sedátky. Dokonce zde byl i stánek, kde se podle cedulí dalo koupit nějaké občerstvení, ale byl zavřený. Netuším, jestli to bylo z nedostatku turistů (byli jsme zde jediní zahraniční hosté a asi i jediní „přespolní“) nebo díky pokročilé odpolední době, ale místečko na spaní to bylo jako z pohádky. Radovali jsme se, že poprvé za celý pobyt ve Venezuele nemusíme stavět moskytiéru, neboť tak blízko moře komáři většinou nebývají.
Nádherně jsme se vykoupali a najedli a do úplné spokojenosti nám chybělo už jen málo. Libovali jsme si, jak krásné a romantické místo jsme objevili v předposlední den našeho cestování. Asi sto metrů od nás po setmění otevřeli v jednom domě okénko, kde začali prodávat vychlazené pivo – co víc už jsme si mohli přát?
Jak se dalo očekávat, místní obyvatelé nás hned zaregistrovali, ale trvalo delší dobu, než se někteří osmělili a přišli za námi. Nejprve to byli mladí výrostci, kteří se přišli zeptat, jestli nemáme cigaretu, pak i starší, ale ti po nás nic nechtěli. Jen se ptali, odkud jsme a kam jedeme. Nejotravnější však byli dva tmaví chlápci středního věku, kteří na nás dokonce vyžebrali i pár piv a nějaké drobné. Neustále nás nutili, ať se jdeme ubytovat do místní ubytovny, a jak jsme po chvíli pochopili, zřejmě by dostali nějakou provizi, kdyby se jim podařilo nás přemluvit. Dali jsme jim ale určitě víc peněz, než by bývala byla jejich domluvená provize, i když pro nás to bylo jen pár drobných.
Večerní hodina již pokročila, okénko s vychlazenými plechovkami piva zavřeli, uličky se vylidnily, ale dvěma našim novým „kamarádům“ se stále nechtělo odejít.
„Tak si jich nevšímej,“ říkal Zdeněk. „Oni pak určitě odejdou.“ Sám se své rady držel a během pár minut usnul.
Mně však jejich přítomnost nedělala dobře. Šestým smyslem jsem vycítil, že na nás „něco“ chystají, a toto zjištění mě nenechávalo klidným.
„Ty, Zdenku,“ budil jsem svého kamaráda, „mně se to nelíbí. Cézar (tak si jeden z pobudů říkal) nás neustále chodí kontrolovat, jestli už spíme. Normálně se chodí ujišťovat, jestli už mám zavřené oči. Když se ho pak zeptám, co chce, něco jen zamumlá a jde si zase sednout kousek od nás. Ten člověk na nás určitě něco chystá.“
„Ale prosím tě, ty trpíš nějakým stihomamem. Co by nám mohli ti chudáci udělat?“ Když jsem Zdenka vzbudil podruhé, dost nervózně mi vynadal a řekl, ať ho takovými blbostmi neotravuji a ať ho již dál nebudím. Jeho postoj mě svým způsobem uklidnil. Kdybych byl sám, na sto procent bych se sbalil a šel spát do té ubytovny, ale takhle jsem si dal tašku s doklady, letenkou, penězi, deníkem a fotoaparátem pod hlavu a kupodivu jsem také docela rychle usnul.
Ani ne za půl hodiny mě však vzbudil nějaký nepříjemný pocit. Nejprve jsem nevěděl, co to je, ale vzápětí jsem si s hrůzou uvědomil, že celá taška, kterou jsem měl pod hlavou, je pryč. Málem mě trefil šlak. Třicet hodin před odletem přijít o pas a letenku v nějaké zapadlé vesnici není vůbec žádná sranda! Naopak – byl jsem z nenadálé situace pěkně vyděšený. Dokonce jsme v první chvíli začali se Zdeňkem zmatkovat. S baterkami jsme vyběhli do okolí a hledali Cézara a jeho komplice. Místo na spaní jsme tak nechali zcela bez dozoru, a kdyby byli ti dva zloději o trochu chytřejší, v tuto chvíli nám mohli ukrást i všechno ostatní. Naštěstí se spokojili pouze s mojí taškou a na místo činu se již nevrátili.
Po chvíli neúspěšného pátrání jsem zaběhl na místní policejní stanici. Dva vyplašené policajty jsem vytrhl z nejhlubšího spánku, a dokonce je přinutil, aby něco podnikli. Bylo to však úplně zbytečné. Policajti, kteří nebyli místní, se s obrovským strachem a odjištěnými pistolemi plížili liduprázdnou vesnicí a z každého zaštěkání psa si málem označkovali kalhoty. Za chvíli to stejně vzdali a řekli, ať se za nimi stavím až ráno, a s úlevou se vrátili do bezpečí svojí služebny.
My jsme to vzdali také. Zdeněk usnul během minuty, já se až do rozbřesku modlil, ať to dobře dopadne, a střídavě přemítal, co budu ráno dělat. Nakonec jsem si připravil plán – vtrhnu za majitelem ubytovny a vychrlím na něj, že vím, že v tom má určitě prsty. Určitě si Cézara najal, aby nás vytrestal za to, že jsme pohrdli jeho ubytovnou.

Hned jak vylezlo sluníčko, udělal jsem, co jsem si předsevzal. Jenže chlapík se tvářil tak překvapeně, že jsem mu i uvěřil, že o nočním incidentu nemá ani tušení. Jelikož jsem měl v ukradené tašce také poslední dvě pilulky antimalarik, vymyslel jsem si, že jsem vážně nemocný a že ty prášky potřebuji. Zcela s vážnou tváří jsem tvrdil, že pokud si do oběda nevezmu jeden prášek, klidně se může stát, že jim tam umřu. To nakonec zabralo alespoň natolik, že majitel ubytovny zorganizoval partu asi pěti lidí, která v rojnici začala hledat kolem místa, kde jsme spali.
Určitě to mělo svůj význam, neboť po chvíli jeden z hledajících křičel, že našel mapu, další obal od spacáku a další obal od karimatky, které zloději v noci z tašky buď vytrousili, nebo vyhodili. V každém případě podle místa nálezů jejich kroky směřovaly na místní hřbitov, v jehož těsné blízkosti jsme nocovali.
Hřbitov byl maličký, asi 20 krát 20 metrů, takže nebylo problémem jej důkladně pročesat. Nic dalšího se však již nenašlo. Byl jsem zdrcený a i dobrovolníky to s nastupujícím vedrem přestalo bavit a postupně se rozprchli. Cézara ani jeho komplice jsme nenašli, což jen potvrdilo moji domněnku, že to byli oni. Se Zdeňkem jsme ještě jednou důkladně prohledali hřbitov, ale opět nic. Dokonce i Zdeněk to vzdal.
Stál jsem tam jako hromádka neštěstí a přemýšlel co dál. Stále jsem však věřil, že se situace nějak vyřeší. Pak jsem si vzpomněl, že v podobných chvílích se vždy mohu s důvěrou obrátit na své neviditelné duchovní ochránce, a tak jsem je poprosil, ať nasměrují mé kroky tam, kde bych alespoň něco mohl najít. Při podobných prosbách se plně poddám svému vedení a ochraně a v takovýchto chvílích se ze mě stane jakási „loutka“, se kterou můžou ti „nahoře“ manipulovat. (Mám s tím ty nejlepší zkušenosti!)
Jenže mé kroky vedly tímto způsobem opět na hřbitov! „Na hřbitov néé,“ bránil se můj rozum. „Tady je to prohledané tak důkladně, že nám rozhodně nemohlo nic uniknout!“
V jednu chvíli se mé kroky zastavily. Rozhlédl jsem se pozorně kolem sebe, ale nic jsem nezahlédl. Zavřel jsem oči a úpěnlivě se začal modlit: „Pane Bože, věř mi, že vůbec nechci zpět peníze. Zdeněk jich má ještě dost, půjčím si od něj. Ani už nechci letenky, ty mně určitě vystaví přímo na letišti, neboť mě mají v kanceláři letecké společnosti, se kterou letíme, v počítači. Foťák oželím, deník si napíšu ještě při čerstvých vzpomínkách nový, ale pas potřebuji. Ne však proto, abych si ušetřil starosti při vyřizování náhradního na velvyslanectví v Caracasu, ne proto, že mi ho nevystaví na počkání, a letadlo mi tak uletí. Když na to přijde, klidně zde zůstanu o pár dní déle a koupím si novou letenku. Pane Bože, prosím, ten pas nechci kvůli sobě. Nemůžu přece nechat ve štychu své kolegy v práci, kterým velice znesnadním život tím, že přiletím později…
Má modlitba byla opravdová. Myslel jsem ji naprosto upřímně a to, co jsem v duchu říkal, byla pravda. Modlil jsem se sice bez přestání celou noc, ale až teď jsem v duchu naplno vyslovil, že ty věci nepotřebuji pro sebe, ale proto, abych neznesnadnil život jiným.
Po chvíli jsem otevřel oči, a co nevidím – metr přede mnou leží moje taška, ze které vyčuhuje červený deník! Mezi hroby v krátce střižené travičce věc naprosto nepřehlédnutelná a viditelná snad na padesát metrů! Radostně jsem skočil po tašce, aby mi náhodou nezmizela tak, jak se náhle objevila, a abych vzápětí zjistil, že kromě digitálního fotoaparátu a cyklocomputeru (o kterém jsem ani nevěděl, že jsem si jej tam večer schoval) je všechno na svém místě. Dokonce i peníze! Byly sice schované, ale naprosto nechápu, jak je Cézar nemohl objevit. Bylo jich tam tolik, kolik si jich ten blbeček nenashromáždí ani za celý rok… Ještě že už to nikdy nezjistí, asi by ho na místě ranila mrtvice.
Většině lidí vyvstane na mysli otázka, jak se taška na hřbitov dostala, když zcela evidentně tam před tím, než jsem zavřel oči, nebyla! Ažádné žuchnutí, že by ji tam zrovna někdo vhodil, jsem neslyšel! Já však jiné vysvětlení než to, že byly mé modlitby vyslyšeny a že šlo o zázrak, nemám, a nikdo mě v tom nezviklá. Kdybych byl do této doby zatvrzelým materialistou, zcela určitě bych na základě zážitku začal měnit svůj „světonázor“.
A pro dokreslení situace ještě jak to dopadlo s místní policií:
„Byl to Cézar, zahlédl jsem ho v noci, když to bral,“ lhal jsem pak na policii, jako když tiskne.
„Tak ho najděte a zadržte,“ prosil jsem je s nadějí, že se tak možná najde i fotoaparát.
„Sí,“ říká policajt a sedí dál. „Tak napište alespoň zprávu, abych měl něco pro pojišťovnu,“ vyžaduji po něm. „Nemáme papír,“ tvrdí příslušník zákona.
„Já vám papír seženu,“ nedám se jen tak odbýt. „Stejně nemáme razítko.“
„To se mi snad jen zdá. Tak přivedete sem toho Cézara, nebo ne?“ „Sí,“ ale nehnutě sedí dál…
Už jsem neměl slov, a přestože jsem přišel o naprosto všechny fotografie, které jsem po cestě pořídil (asi 500 snímků, které byly na jediné kartě vložené ve fotoaparátu), neskonale šťastný jsem Chirimenu opustil. Počasí začínalo zase pěkně přitápět a nás čekal poslední den jízdy po Venezuele – 150 km podél členitého pobřeží až do hotelu poblíž caracaského letiště, kde jsme měli uloženy přepravní tašky na naše bicykly…
A jaké z toho plyne ponaučení? Pokud máte vyciťování, na které se můžete plně spolehnout, nenechte se ovlivnit svým rozumem nebo někým jiným! Často to může skončit velmi špatně.

Autor: Antonín Červený – časopis Cestopisy.

Předchozí článekMamberámo – krokodýlí řeka na Nové Guinei
Další článekDiokleciánův palác ve Splitu