Tato úvodní slova písně Věry Martinové ve mně vždy vyvolají pocity člověka stoupajícího po svazích provoněných horských luk, vzduchem nasyceným zvláštní vůní rozpálených skal přijímajících ranní slunce. V krůpějích potu se vynořují stále opakované otázky mnoha horolezců. Co je to za sílu, která tě dokáže dovést až na hranici svých možností?
„Lidé moderní doby si stále připomínají své odvěké spětí s přírodou, v níž si její rod vydobyl prvenství mezi ostatním tvorstvem silou své práce a svého rozumu. Obracejí se vždy k přírodě jako ke zdroji živé vody, která obrozuje lidskou mysl a dává jí novou sílu k činnosti. Lákají je dravé řeky, plují opět po mořích v malých člunech a stoupají na nepřístupné vrcholy hor a skal.
Horolezectví dnes pěstují miliony lidí po celém světě. Usídlilo se v jejich srdcích, neboť hory jim umožňují cítit osamělé spojení z temně modré oblohy nad jiskřícími štíty, dávající jim znovu příležitost, aby projevili sílu a odvahu v drsných přírodních podmínkách a aby se sdružovali v nejryzejším přátelství.“
To jsou slova jedné z legend českého horolezectví pana Vladimíra Procházky, který zůstal v srdci nejednoho horolezce. Děkuji, že jsem si jeho slova mohl vypůjčit na úvod našeho vyprávění. Dnešní hektická doba velmi silně zasáhla do proměny tohoto sportu. Nezměnily se jenom technické pomůcky a výstroj. Největší proměnu zaznamenala celá filozofie sportu. Horolezectví se zařadilo mezi první na startovní čáře adrenalinových sportů. Stále častěji mám pocit, že adrenalin, pýcha a licoměrná nadutost se vkrádá do řad lidí, kteří se snaží tento sport provozovat. Stále je tu ale naděje, že vše napraví síla původní myšlenky tohoto překrásného sportu. Území českého státu nezdobí štíty velehor. Oblasti našich hor převážně neposkytují horolezcům ten pravý ráj, jako například v alpských zemích. Zato je tu bezpočet skalních oblastí, kde se stále rodí nové duše lezců. Tyto oblasti lákají nejen horolezeckou obec, ale jsou často navštěvovány davy turistů. Svou různorodostí tvarů, mnohdy připomínající lidská podobenství, přitahují návštěvníky z celého světa.
Není možné nezačít v naší nejznámější pískovcové oblasti Turnovska – v Českém ráji. Kolébkou českého horolezectví je beze sporu „Skalák“. Oblast Hruboskalska vychovala nejednoho horolezce. Z Turnova se dostaneme po silnici směrem na Jičín do Sedmihorek. V jejich těsné blízkosti je autokemp, který poskytne ubytování. Hned za hranicí kempu je oblast Dračích skal. Skaut, Skautská věž, Lebka, Dračí věž, Dračí zub, Daliborka, Osudová. To je jen několik málo názvů skalních útvarů, které jsou nasáklé romantikou a dobrodružstvím. Přes Mariánskou skálu, kde se nachází nejznámější vyhlídka Českého ráje. Sousedící stěna Nekonečné skály inspirovala k založení symbolického hřbitova českých horolezců sochaře a horolezce Valeriána Karouška. Myšlenka se realizovala po tragické výpravě českých horolezců v Peru v roce 1970, kde ironií osudu sám Karoušek zahynul. Odtud je to jen skok na Hrubou skálu ke stejnojmennému hradu, kde se nachází restaurace a je tu možné parkování.
Směrem k Turnovu navštívíme skalní oblasti Kapelník a Čertova ruka, Předního skaláku a Majáku. Dále po červené značce se dostaneme až na hrad Valdštejn. Názvy jako Kapelník, Podmokelská, Taktovka, Sfinga, Dominstein, Maják, Blatník a bezpočet dalších vyvolávají u lezců hluboké vzpomínky na jejich výstupy.
Lezení v těchto oblastech je povoleno pouze organizovaným lezcům, kteří se prokáží platným horolezeckým průkazem horolezeckého svazu od 1. 4. do 31. 10. Pískovec Skaláku patří svým složením k nejměkčím v Čechách, a proto je bezpodmínečně nutné se řídit přesnými pravidly lezení. Pravidla jsou dosti rozsáhlá a každý lezec se s nimi seznámí v horolezeckém průvodci. Významnou sousední oblastí jsou skály Mužského a Příhrazy. Patří mezi náročné lezecké výstupy s větší exponovaností obtížnosti výstupů. Samotné názvy skal jako Barberina, Příhrazská stěna, Kobylí věž, Kobyla a pohled do horolezeckého průvodce na základní výstupy začínající kvalifikací VII budí respekt. Sousední Drábské světničky, Příhrazská údolíčka, skály na Valečově a v údolí Plakánku, to vše je bezpočet lezeckých výstupů. Z Hruboskalska směrem na Jičín se vydáme přes Vidlák, Věžák, Pleskoty do oblasti Prachovských skal. Údolí Skalního města se nachází na soukromých pozemcích a celá oblast je spravována komerčním způsobem.
Cestou na sever z Hruboskalska narazíme na Betlémské skály, Klokočí, Suché skály, Skály Sokolu, Chléviště, Zbirohu, Vranovským hřebenem přes Bezděčín, Kvočny u Hodkovic nad Mohelkou a putování po této oblasti ukončíme v Drábovně. V tomto velmi zúženém prostoru pro popis našich skalních oblastí není možné se věnovat všem tak, jak by si skutečně zasloužily. Musím se ale pozastavit u českých Dolomit – Suchých skal.
Tam, kde se tok Jizery začíná svírat do hlubokých údolí mezi Turnovem a Železným Brodem, narazíme na vesničku Malá Skála, která svým významem daleko přesáhla svůj název. Bezesporu k tomu přispěla i dominanta divoce rozeklaných skal tyčících se nad údolím Jizery. Kulisa skal připomíná známou alpskou oblast Dolomity. Je zajímavé, že již v roce 1893 němečtí horolezci z Liberecka, Ferdinand Sigmund s bratry Matouschkovými, vystoupili na nejvyšší vrcholy Dolomit, ale až o deset let později zaujaly Suché skály lezce kolem R. Kauschky. Německé lezce později vystřídala skupina železnobrodských – Brabec, Hudský, Maškovi, Lisý, Štekl, Nový. Následovali lezci z pražského klubu alpinistů. Tato doba byla zachycena fotografem Josefem Jaňourem. Část dokumentace se dochovala v archivu paní Boudové – hospodské v restauraci „Na Šumavě“, kde se začalo říkat „U Boudů“, později „U Vajse“. Paní Boudová nesla v té době hrdý titul „Máma českých horolezců“.
Dnešní provoz na Suchých skalách je obrovský. Nedostatek místa donutil mladou generaci lezců k přesunu na nedalekou oblast Panteonu, který poskytuje možnost nových extrémních výstupů až do x stupně obtížnosti. Tato oblast se stala spíše lezeckou tělocvičnou než lezeckým terénem lezců zatížených pískařskou technikou. Celý hřeben Suchých skal je rozdělen na věže a stěny vystupující od Samotáře přes První věž, Vlajkovou a celou škálou věží až po skálu s názvem Baba. I zde platí přísná pravidla lezení, která je bezpodmínečně nutné dodržovat.
Toto je beze sporu nejvýznamnější lezecká oblast v Čechách. Není však možné opomenout i další skalní oblasti. Východočeské skály a naše nejvyšší pohoří Krkonoše mají své lezecké terény. Žďárské vrchy, překrásná Vysočina reprezentovaná oblastmi, jako je Devět skal, Malínské skály, Drátník, Čtyři palice, Pasecké skály, skály na Jihlavsku, v okolí Třebíče, Brna, Pavlovské skály, a co potom Moravský kras? Pískovcové oblasti na Moravě – Hostýnské, Vizovické a Vsetínské vrchy. Severní Morava nabízí Jeseníky a Rychlebské hory – skály Hrubého, Malého a Nízkého Jeseníku, Rabštejn, Kružberk, Štramberk a bezpočet dalších. Český kras – skály Srbska, Křivoklátska, Středního Povltaví a Dolního Posázaví, okolí Kutné Hory, Malešova. Jihočeský kraj má své lezecké terény v Novohradských horách, Slepičích horách, na Kleti, u Hluboké nad Vltavou v údolí Lužnice a v okolí Bechyně. Plzeňsko není jenom kraj piva, ale i zde jsou skály jako na Radyni, u Žďáru, u Šťáhlavic, u Přeštic, Svatoňské, Holubí a Perštejnské skály. Na Strašidlech a okolí Zbiroha. Jak by bylo macešské opomenout skalní útvary na Ještědském hřebeni v okolí Jizerských hor a samotné žulové perly Jizerských hor?
Avšak přes skály Lužických hor, čedičové a znělcové útvary Českého středohoří se nakrátko zastavme v jedné skalní oblasti severních Čech. Oblast, která byla do osmdesátých let horolezecky opomíjena. Na samém konci Krušných hor si povšimněme Rájce, Tisé a Ostrova. V této pohraniční oblasti byl dlouhou dobu nežádoucí pohyb většího počtu lidí. V posledních dvaceti letech našel lezecký sport mnoho přívrženců.
Ty tam jsou doby, kdy velice skromné vybavení lezců šedesátých let – což bylo většinou pouze lano, dvě až tři smyčky, dvě tři hasenaiky (karabiny), lezečky mnohdy i spacák – zůstávaly zcela bez jakéhokoli zabezpečení někde na skalní polici složené v úhledný balíček. Celé zabezpečení spočívalo pouze v úpravě písečné plochy uhrabáním prsty ruky. Takto uložený materiál s jistotou přečkal až do příchodu svého majitele, což bylo zpravidla následující týden. Nikdy se nic neztratilo.
To je jen jeden z příkladů morálky tehdejších lezců. I z těchto důvodů se oblast Tisé a hlavně Ostrova začala plnit lezci, kteří zde mimo jiné nacházeli více klidu. Avšak dnes je i tato oblast zahlcena návštěvníky a poměry se rychle mění. Vývoj situace v oblasti si vynutil některá opatření, která se později ukázala jako zcela opodstatněná. Horská služba oblasti Krušné hory za spolupráce s místním obecním úřadem založila záchranné středisko v Tisé od sezony 1989. Iniciátorem byl pan Rudolf Patzelt, který dokázal přesvědčit okolí a ve skromných podmínkách začal s kolegy v této oblasti působit.
„Začínali jsme jen s minimálním vybavením, bez auta a v chatce, kterou nám obec Tisá poskytla bezplatně,“ vzpomíná Ruda na začátky svého působení na Tisé. „Postupně jsme navázali spolupráci s ostatními složkami záchranného systému a nechybí i spolupráce se sousedním Bergwachtem, který na druhé straně hranice působí již od roku 1905.“
Z chatky na tábořišti se přestěhovali do přístavby obecního úřadu, získali terénní auto, telefonní číslo, vybudovali síť ohlašovacích stanic a ve spolupráci s územkou v Ústí mají k dispozici i vrtulník. Do roku 2003 zasahovali ve 180 případech. Nejsou to jen horolezecké případy, ale devadesát procent vážných poranění je vždy z horolezecké příhody.
Horolezecký sport přináší rizika, na která se člověk musí připravit a náležitě zabezpečit své konání v neobvyklém terénu. Je to nádherný sport, který může vykonávat člověk od dvou let svého života až do konce. Záleží jen na něm, kdy chce do své rakve ulehnout! Organizování horolezectví v klubech s odborným výcvikem je zcela nezbytné. Proto jsou pravidla lezení v našich oblastech tak přísná a je nutné je dodržovat. Horolezectví je sport, který se nelze naučit s příruček a vyprávění kamarádů. Je to sport, kde je nutné získávání zkušeností od starších kolegů instruktorů. „V horách se má žít, ne umírat!“ říká pravdivě staré úsloví, a proto se horolezectví musíme dlouho a trpělivě učit. Říkával pan Vladimír Procházka – Chroust.
Já si dovoluji poznamenat – „Dobrý horolezec je jen starý horolezec!“. Jsem rád, že mám za kamarády několik starých horolezců…
Autor: Miroslav Bíca – časopis Cestopisy.
