Cerro Torre
Při zhruba půldenním pochodu směrem k Cerro Torre mám počasí ideální – lehce pod mrakem, ani vedro ani zima. A ani nefoukalo. Cesta vede chvíli otevřenou zvlněnou krajinou s osamělými pokroucenými stromy, pak patagonským pralesem.
Na jejím konci mě čeká tábořiště v pabukovém lese. Zřizovatelé dobře věděli, co činí – stromy tábor před větrem chrání alespoň zčásti. Je pravda, že na moréně s vyhlášenou vyhlídkou na Cerro Torre nebo dokonce přímo na břehu laguny Torre se ani tábořit nedá. Fičí tu tak silně, že vítr co chvíli vmete do očí písčitý prach. Nejsilnější nápory berou dospělému člověku rovnováhu. Dokonale nehybná věž Cerro Torre působí nad rozbouřenou hladinou jezera nepřístojně. Jak to, že se ani trochu nezachvěje?!
Věž jsem v její nehybné důstojnosti mohl pozorovat jen krátce. S nastupujícím večerem se zatahovalo, trochu skráplo (vítr spadlou vodu okamžitě vysouší) a věž mizí ze scény – neuvěřitelně rychle se ženoucí cáry mraků ji překrývaly stále častěji a důkladněji, až zmizela úplně. Mysteriózní představení „zmizení obra“ doprovodil nádherný pomíjivý výjev. Skrz jednolitou ocelovou šeď se odněkud náhle prodralo několik slunečních paprsků. Pár neučesaných chuchvalců kolem věže ozářilo dočervena! Nad Torre a okolními útesy zaplápolal načervenalý prapor, aby po chvíli stejně rychle zase zhasl. To už vrchol Torre s konečnou platností mizí v šedi a mračna klesají níž a níž a pohlcují stále více z rozeklané scenérie. Za mého pobytu ji už neuvidím. Mohutný Fitz Roy dosahuje 3405 metrů výšky.
Cerro Torre trčí mezi okolními skalnatými štíty do výše 3100 metrů nad mořem a tvarem se tomuto útvaru jen tak něco na naší planetě nevyrovná. Skalní jehla měří na výšku jeden kilometr. Cerro Torre je obzvlášť obávaným objektem mezi horolezci. Vrchol bičovaný ledovými větry mívá ledový pokryv, který se díky proměnlivému počasí neustále mění.
Fitz Roy
Na tábořiště Poincenot pod Fitz Royem jsem dorazil na večer. Počasí nevěští nic dobrého. Na svou příležitost budu čekat dva dny a budu se při tom muset obrnit pořádnou trpělivostí. První den čekání využívám k výšlapu k jezírku Piedras Blancas. Vydal jsem ale po špatné – pravé straně potoka, cesta se dostala vysoko do protisvahu nad hluboké údolí, a tak mohu ledovec padající do Piedras obdivovat jen z dálky – skrz zvolna se snášející sněhové vločky. Po návratu ke stanu, už v podvečer, se vydávám na pověstnou vyhlídku s Lagunou de los Tres a Fitz Royem v pozadí. Tam končí pouť všech návštěvníků, dále se pouští jen horolezci. Doufám, že než se vyškrábu závěrečným strmým kamenitým svahem s převýšením asi 500 metrů, mraky se rozestoupí.
Na svahu fičí o poznání silněji než v údolí, s narůstající výškou vítr více a více proniká oděvem. Okolí porůstá tundrovitá vegetace. Na exponovaných místech se stromy vyvinou pouze do podoby keříků velikosti kleče. Poslední desítky metrů vedou suťoviskem a kolem ohlazených skalisek. Jak se blížím k cíli, je jasné, že jsem doufal marně. Kolem věží se honí neproniknutelná mračna, těžko říci, která ze stěn, jež v nich „kousek nad zemí“ končí, patří Fitz Royi. A jezírko? To je zamrzlé a pokryté vrstvou sněhu.
Následující ráno je na nule, obloha zčásti modrá, slunce osvětluje alespoň některé pasáže krajiny, ale Fitz Roy – škoda mluvit, ten snad mraky přitahuje. Vyrážím dnes po správné straně potoka, dnem nádherného údolí, kolem bystřinky obrostlé nejrůznějšími rostlinami v květu či již s barevnými plody, bobulemi. Zanedlouho se za krásného jasného dne ocitám před ledovcovým jezírkem s matně modrou ledovcovou vodou a mohu nerušeně obdivovat ledovec prozářený slunečními paprsky.
Odpoledne, takřka na poslední možnou chvíli, se odhodlávám k dalšímu pokusu o Fitz Roy. Panují poměrně příznivé podmínky, mnohé z okolních věží kolem třetí hodiny odpoledne ční do blankytně modré oblohy. Problém je, že na masiv Fitz Roye není ze dna údolí vidět. Po celou dobu výstupu vzhůru mě žene pocit, že se více a více vyjasňuje také v jeho okolí. Posledních pár minut ani nedýchám napětím, jak se odkrývá více oblohy a na ní stále nejsou žádné mraky. A pak jsem se přehoupl přes poslední terénní stupeň – a zpoza nedalekých skal na mne z ohromné výšky vykoukla špička slavné věže. Její okolí je naprosto jasné, bez mráčku! Spěchám svižně vzhůru, mám se zdejší proměnlivostí své zkušenosti. Mraky se mohou zjevit kdykoliv a poutavý výhled změnit k nepoznání během velmi krátké doby.
Štěstí zůstává na mé straně. Jasné počasí trvá po většinu pobytu pod věží, jen s nevýhodou, že odpolední slunce je přímo za ní a neustále mi svítí do očí. Vrstvičkou čerstvého sněhu je pokryto nejen jezírko, ale i většina kotliny kolem – nemluvě o výše položených svazích. Jakoby příroda chtěla tou bělobou ještě podtrhnout panenskou čistotu místa. Mohutný Fitz Roy (3405 m n. m.) se přede mnou tyčí s neuvěřitelným převýšením dvou kilometrů do výšky (hladina jezírka leží v 1200 m n. m.). Chybí jakékoliv měřítko, jakékoliv srovnání pro přesnější odhad výšky. Stojí-li člověk na úpatí věže (ve skutečnosti je to u jezírka ještě jeden nebo dva kilometry od pravého úpatí!) a skalnaté srázy se před ním zdvíhají kamsi do oblak, je těžké si skutečné rozměry uvědomit doopravdy! Kdybych neznal čísla, těžko bych věřil, že se nade mnou tyčí dva kilometry žuly.
O tom, jak jsou rozměry Fitz Roye těžko odhadnutelné, svědčí příběh z doby prvních bílých objevitelů. Když jeden z nich uviděl v dálce na obzoru patagonské pláně obří skalní věž, vydal se ji prozkoumat. Výprava šla plání týdny – jenže věž se zdánlivě vůbec nepřibližovala. Výzkumníky tehdy vůbec nenapadlo, jak by mohl být útvar na obzoru mohutný! Tudíž špatně odhadli vzdálenost, z jaké je věž možno vidět. Paradoxem tehdy zůstalo, že svůj postup zklamaně zastavili ve chvíli, kdy jim pod Fitz Roy zbýval již jen den pochodu.
Torres del Payne
Pro známý chilský národní park Torres del Payne je východiskem městečko Puerto Natales. Ke vstupní bráně parku je to z rybářského městečka ještě 120 km štěrkové cesty, to ale na Patagonii není žádná vzdálenost. Stejně jiná možnost není: Puerto Natales je nejbližším městem v širokém dalekém okolí. Druhým je o dalších 200 km vzdálenější Punta Arenas. A tím výčet měst zde na nepatrně osídleném jihu Chile končí.
V době mé návštěvy holé stromy hlásí nastupující zimu. Vzhledem k pokročilé roční době turistický nápor na jihu Chile již skončil. Díky tomu budu moci zdejší přírodu obdivovat tak, jak to mám nejraději – zcela samoten.
Zdolání 120 km mi zabralo celý den, hodně jsem toho mezi jednotlivými stopy ušel pěšky a mohl závidět po pastvinách projíždějícím jezdcům na koních. Poslední vozidlo mne vysadilo v okamžiku, kdy se před námi otevřel ničím nerušený výhled na hlavní masiv Payne. Slunce právě zapadlo a z dálky nás proti temnoucí obloze zdravily ostré siluety tří pověstných věží a dominantního masivu Cuernos tak působivě, že i Chilané, kteří mne vezli, tajili dech.
Ráno leželo venku několik centimetrů sněhu. Ranger mi odpustil vstupné a já odkráčel směrem do chráněného území. Chci se dostat až pod věže, zbývá mi den a půl pochodu.
Z bělostného, sluncem prozářeného sněhu vykukovala jasně žlutá stébla suché trávy. Nad jezerem, které se mi po chvíli objevilo ve výhledu, se převalovaly pásy hutné bílé mlhy. Sněhový poprašek možná trochu zaskočil i zdejší volně žijící tvory. Díky sněhu se stali už z dálky dobře viditelnými. Během chvíle mám možnost zahlédnout divokou lišku zorro nebo zbloudilou lamu guanako, které na sněhu nádherně vynikal nakypřený hnědobílý kožíšek. Na skalce kousek nad cestou sedí carancho, orlovitý dravý pták, trochu připomínající naše káně myšilov. Zatím jdu vlastně jen podél hranice parku, do něj s konečnou platností vstupuji u další rangerské stanice po dvou a půl hodinách chůze. Zde se přechází most nad dost divokou řekou, jinudy se do parku opravdu dostat nedá. Mají to pod kontrolou…
Kolem poledne sníh slezl, kráčím zvlněnou plání a po celou dobu se ke mně zvolna přibližuje masív Cuernos del Payne a zpoza něho vykukující Torres. Teprve navečer vcházím do bočního údolí, kterým vede stezka pod samotné Torres. Zde vydržel sníh přes celý den. Ve stinném údolí je o poznání větší zima než předtím v prosluněných pláních. Už se smráká, když uléhám pod širák kousek od stezky, kde si mezi pokroucenými patagonskými pabuky očišťuji malé místo od sněhu…
Probouzím se s vrstvičkou ranního sněhového poprašku na spacáku, ještě ani nezačal po chladné noci tát. Rychle balím, schovávám věci do křoví a vyrážím dál nalehko. Cesta vede pralesem až skoro do poslední chvíle, kdy se najednou na hromadou kamení vynoří nejprve samé špičičky věží, aby se vzápětí z vrcholu kamenného pole otevřel úchvatný obraz, kvůli kterému sem proudí turisté z celého světa. Já tu jsem úplně sám. Brzy se roztrhala i ranní šedá obloha a já si mohu vychutnávat takzvanou dokonalou kompozici. Tři mohutné věže se tyčí nad jezírkem, zatím ještě ve stínu. V průzračném vzduchu mám pocit, že stačí natáhnout ruku a mohu se jich dotknout. Jezírko je zamrzlé, led pokrývá novotou svítící bělostná vrstva sněhu. Sníh ulpívá také ve stěnách mohutných věží, jakoby vyrůstajících z jezírka, a nádherně zvýrazňuje jejich strukturu. Po věžích postupně putují sluneční paprsky, se stoupajícím sluncem jsou jimi věže a okolní skály zalité stále víc a víc.
V krajině kolem chybí jakékoliv rozumné měřítko. Věže působí mohutně, ale že kolmá část nejbližší věže má přes 800 m na výšku a celkové převýšení je kolem kilometru, se jen těžko chápe. To se musí vědět. K dalšímu překvapujícímu zjištění lze dojít při podrobnějším studiu mapy: zdánlivě vedle těsně sebe srovnané věže s nejvyšší Torre Central (2800 m n. m.) uprostřed tvoří ve skutečnosti horský hřeben, který se od vyhlídky vzdaluje. Na pohled nejnižší věž Torre de Agostini (2850 m n. m.) vlevo vzadu je ve skutečnosti věží nejvyšší. Z pohledu vyhlídky stojí o dva kilometry dále než nejbližší a zároveň nejnižší věž Torre Norte (2600 m n. m.)! Zde se může člověk snadno přesvědčit o nedokonalosti svých smyslů.
Autor: Martin Mykiska – časopis Cestopisy.