Hrad Nový Hrádek – mohutný strážce Podyjí

908
Dodnes je to bohem zapomenuté místo uprostřed hlubokých lesů, navíc přímo na prastaré zemské hranici. Hrad Nový hrádek. Jeho architektura a umístění téměř na konci dlouhého skalního hřebene, který vybíhá hluboko do Rakouska, od kterého jej odděluje ze tří stran jen romantický tok Dyje, je originální a jinde jen málokde vídané. Jedná se totiž vlastně o hrady dva, z nichž ten starší svou architekturou plášťové zdi patří spíše do Podunají než do střední Evropy. Jeho význam pro naši kulturu je takový, že Nový hrádek byl jako jedna z mála zřícenin v roce 2002 vyhlášen národní kulturní památkou.

Svou polohou Nový hrádek, považovaný mnoha lidmi také vůbec za „nejhradovatější“ zříceninu u nás, svádí i k označení mys Finis terrae. Tvrdí to alespoň známý spisovatel Miloslav Nevrlý, který hrad navštívil podle svých slov jako první svobodný poutník hned na jaře 1990, okamžitě poté, co z tohoto krásného koutu Moravy zmizela smrtící železná opona. V tu dobu se do těchto končin Podyjí lidé ještě báli chodit, chyběly mapy, neexistovaly cesty… Spíše než člověka tu bylo možné na zarostlých pašeráckých stezkách potkat jeleny a spatřit celá stáda srn a laní, jak za ranního šera pijí uprostřed hraniční Dyje přímo z řeky.

Lidé v Podyjí ale žili již mnohem dříve, například na lokalitě Příčka našli archeologové zbytky 6000 let staré osady, vedla tu i stará obchodní stezka a podle nálezů se tu vyskytovali kromě Keltů a Germánů a také hned na počátku 6. stol. n. l. Slované, kteří tudy nastupovali od jihovýchodu svou druhou imigrační vlnu.

Středověké modernizace

Ovšem prvním, koho v této pustině napadlo postavit velké sídlo, byl moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský. Po roce 1358 na nejužším místě skalní šíje, 80 metrů nad řekou, začal budovat lovecký hrad, nazývaný dnes Dolní hrad. Při jeho stavbě, tvořené dvěma pravidelnými pásy plášťové hradby tlustými 3 a vysokými 13 metrů (dodnes mimochodem skvěle zachovanými), nad které nevykukovala žádná věž ani palác, protože všechny stavby byly nižší než hradby, se nechal inspirovat v uherském Podunají. Vstup do hradu v té době tvořil most postavený na dvou dodnes krásně zachovalých kamenných pilířích. Během husitské éry prošel hrad svou první velkou modernizací, během které byl původní palác nahrazen novou budovou a zesílena byla i štítová hradba. Největší změnu však přinesla stavba předsunutého opevnění. Tvořila ho mohutná věž, kterou navíc připojili zdí, takže vzniklo nové nádvoří. Do něj ještě architekti umístili nad hluboký hradní příkop další opevněnou budovu. Na konci 15. století byla na předhradí přezděna směrem dovnitř otevřená věž, ke které byla z obou stran připojena křídla nově vzniklého paláce. Ten se stal základem dnes stojícího Horního hradu, který tak vznikl postupem času rozšířením původního předhradí Dolního hradu.

  V polovině 19. století nechala dcera polského hraběte Mniszka zpevnit zahradní terasy na svazích.

V 17. století se krajinou přehnala třicetiletá válka, během které byl hrad za dosud nejasných okolností v roce 1645 obsazen a poničen švédskou soldateskou. Apokalypsu tehdejší doby dodnes připomíná dělová koule, zaražená do zdi nedaleko brány. Po skončení válek už nebyl hrad opraven, ale ještě nějakou dobu byl využíván jako sklad nebo dočasný úkryt.

Turisté a zajatci

Oživení pro pevnost ukrytou v lesích přinesl až v roce 1799 polský hrabě Mniszek, který v duchu romantismu upravil Horní hrad pro krátké pobyty. Za 1. republiky byl ale hrad zkonfiskován a celý objekt dostal do pronájmu Klub československých turistů.Ten tady zřídil malou ubytovnu a hrad se stal oblíbeným místem hlavně pro znojemské skauty. V roce 1938, po okupaci pohraničí Němci, na hradě bydlely totálně nasazené Polky, které musely otročit ve zdejších lesích nebo u německých sedláků. Po válce se na hrad nakrátko vrátili turisté (z této doby je i pamětní deska na zdi paláce, která připomíná padlé a zavražděné skauty v letech 2. světové války a během pozdějších konfliktů, jeden z nich totiž padl až v daleké Indočíně), ale už v roce 1952 skončil Nový hrádek za železnou oponou v zakázaném pásmu a z jeho věže si pohraničníci udělali pozorovatelnu.

Člověk v Podyjí dodnes (naštěstí) nemá poslední slovo. Příroda si uchovává svůj divoký ráz.

Teprve po změně režimu na podzim 1989 se sem mohli zase svobodně vracet normální lidé. Před několika lety nechali ochranáři postavit v Horním hradě vyhlídkovou plošinu, ze které je nádherný výhled na klikatící se kaňon Dyje.


Nejmenší národní park u nás – Podyjí

Na rozloze pouhých 63 km2 se chrání především výjimečně zachovalá krajina říčního údolí – kaňon Dyje, místy až 220 metrů hluboký, vytváří unikátní říční fenomén s četnými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějšími skalními tvary, kamennými moři a skalními stěnami.

Nejlepší vyhlídky

Hardeggská vyhlídka – pohled do údolí Dyje a na rakouské město Hardegg.
Králův stolec – pohled na vzdutou hladinu Znojemské přehrady.
Kraví hora – jedinečné panoramatické pohledy na historické jádro Znojma.
Sealsfieldův kámen – vyhlídka do kaňonu Dyje na Popickém okruhu. Oblíbené místo spisovatele Karla Antona Postla (později používal angl. pseudonym Charles Sealsfield), narozeného roku 1793 v blízkých Popicích.
Železné schody – vyhlídka nad opuštěným meandrem řeky Dyje v lokalitě Devět mlýnů. Název připomíná místo, kde železná opona protínala kolmo prudký svah nad Dyjí. Pro snazší pohyb vojáků Pohraniční stráže zde byly vybudovány železné schody, které byly v roce 1996 odstraněny.

Autor: Petr Blahuš – časopis Cestopisy.

Předchozí článekTomáš Halík: „Cesta je jedním z nejhlubších symbolů lidského života“
Další článekZámek Mnichovo Hradiště – po stopách odvahy a zrady