Probouzení duší v Petrohradu

0
560
Pohled na Petrohrad | id1974/123RF.com
Pohled na Petrohrad | id1974/123RF.com
Petrohrad je nádherné město sestávající snad jenom a jenom z paláců. Normální dům by se tady asi stal kuriozitou na jednu sezonu. Okoukal by se a zmizel. Každý palác je trochu jiný, a pokud se najdou čtyři a je mezi nimi místo, přijde na to místo socha, jako když se přátelé sesednou k jednomu stolu a na něj postaví láhev.
Tohle město se svými kanály a fontánami a parky a tak dál je tak krásné, že člověk prostě musí zapomenout na spoustu starostí, které má velká země za jeho hradbami, nebo k nim musí přinejmenším zlhostejnět. Musí se propadnout do vlastního světa určeného a rámovaného tím městem okolo něj. Tak si představuji šlechtice, jak se tu zamilovávali, stříleli, opíjeli, diskutovali o umění a filozofii a nic jiného už neřešili. Až jim opravdu začalo být tak trochu jedno, co se děje s těmi miliony bezejmenných, s nimiž se nelze setkat na žádném ze zdejších bulvárů či v místním divadle a o nichž nelze číst v místních novinách. Tak moc světem samotným pro sebe tohle město je. Nechci vypadat, že je před tváří historie nějak omlouvám, ale schválně si, holečkové, zajeďte do Petrohradu.

Na druhou stranu jen někdo velice zaslepený a dogmatický může z tak nádherného města, jako je Petrohrad, šířit teror a diktaturu. Vy víte, na koho ten popis odpovídá. Dosud tu má před sídlem své první vlády ve Smolném sochu. Vyfotil jsem si ji skrz mříž, s kterýmžto konceptem fotografi e jsem spokojen.

Ale k těm palácům a prostranstvím a sochám. Ta opravdu hlavní náměstí jsou zde de facto tři. Náměstí Děkabristů s jezdeckou sochou Měděným jezdcem. Náměstí Ostrovského se sochou Kateřiny Veliké, jejíž podstavec vypadá jako zvon. A pak Palácové náměstí, kde stojí Ermitáž (tak se dnes nazývá Zimní palác, ale ten se nikam nepřestěhoval, takže Zimní palác je to rovněž).

Ztraceni na ostrově

Celou dobu bydlíme na ostrově. Leckomu se tak plní dětský sen. V Petrohradu by bylo těžké se při ubytovávání na nějaký ostrov netrefit. Náš se jmenuje Vasiljevskij. Hotel je během akademického roku kolejí. Měl bych však této koleji přiznat mnoho hvězdiček proto, že její vnitřní uspořádání je také palácové. Skoro každé patro má neopakovatelný systém, jak se dostat do patra následujícího. Budova má dva samostatné bloky, které jsou oddělené. Dělí je zeď, v některé dny i dvůr. Ve středu se objevuje chodba, která je spojuje. Ve čtvrtek tato chodba už neexistuje. Tím chci říci, že ani jednou jsem se netrefil do svého pokoje napoprvé. Při nastěhování jsme dostali průvodkyni. Obávám se ale, že ta žena se tady sama ztratila, protože jsem ji v žádném z příštích dní už neviděl.

Suvenýr ze starých časů

Chcete-li zakoupit hodně maličkostí, které pak budete po návratu domů rozdávat těm, na něž jste v Petrohradu zapomněli, pak doporučuji bonbóny Monpasjé. Jsou to tvrdé ovocné bonbóny chrastící v kulaté kovové krabičce, na jejímž víčku je fotografi e některé z petrohradských dominant. Jedna krabička je po devatenácti rublech. Můj spolucestovatel Filip tento objev ukázal naší průvodkyni Eleně Gennadijevně. Řekla nádhernou větu: „Jé, to jsou bonbóny mého mládí. Vyrábějí se už od sedmnáctého století.“

„Úzkosti“ Petra Velikého

Je několik míst, která si ve spojení s Petrohradem vybavíte jaksi automaticky. Na jednom z prvních se objeví Petrodvorec, letní sídlo Petra Velikého. Pokud vám někdo z místních řekne, že Petr Veliký byl úzkostnyj, nemyslete si, že byl nervák, jako jsem si to pak celý den myslel já. Pravda je taková, že to byl člověk, jak tu říkají, úzkých kostí, tedy vysoký a štíhlý. Měřil okolo dvou metrů, snad i více. Úzkostný nebyl vůbec, naopak. Byl velice rozhodný a vyhrál všechny války, do kterých se pustil. Svůj Petrodvorec nechal vystavět na břehu Finského zálivu západním směrem od Petrohradu.Dnes už je vlastně součástí města.

Naše ruské průvodkyně nás na parkovišti ještě u autobusu rozdělily do tří skupin: na ty, kteří vypadají jako studenti, dále na skupinu pedagogů a do třetice na skupinu nezařaditelných. Společným a nejdůležitějším jmenovatelem všech tří skupin je to, že budeme dělat Rusy. Toho docílíme především tím, že při průchodu bránou ani nešpitneme. Cílem je dostat se za množstevní slevu a jako místní co nejlevněji dovnitř. Projevujeme naprostou disciplínu a dokonce, řekl bych, podléháme hře. Snad je to přímo Stanislavského herecká metoda… A takto jdeme od autobusu napříč dosud prázdným parkovištěm směrem k bráně. Odtamtud se k nám linou první tóny zatím jen tušené písně. To skupina trubačů, mající u příjezdu nepochybně svého zvěda, nám od vstupu v ústrety a na přivítanou hraje: naši státní hymnu.

Podzemní paláce

Člověk musí opravdu navštívit cizí metropoli, aby se šel jen tak projet metrem. A velice pravděpodobně to bude ruské město, pokud se nástupiště metra budou snažit vypadat jako paláce. Petrohradská nástupiště jsou tím přímo pověstná, a proto vyrážíme na přerušovanou jízdu. Jedeme z Něvského prospektu. Přestupujeme na Technologickém institutu a až po Avtovo se nástupiště skutečně snaží být odpovědí na paláce na povrchu. Nutno říci, že odpovědí dosti chtěnou. Člověk má zkrátka pocit, že z toho zůstává jen ta pompéznost a nedostavuje se smysl pro míru. Je to zajímavé srovnání, protože si tak můžeme uvědomit, do jaké kategorie skutečně patří staří mistři, stavitelé Sankt Petěrburgu. Napadá mě, kdyby Petr Veliký a po něm Kateřina a Alexandrové stavěli z jakéhokoli důvodu takové podzemní stavby, patrně by se nesnažili napodobit ty, které už stojí na povrchu.

Babylónský zmatek v Ermitáži

Ermitáž je místem, kde se koncentrovaně demonstruje zmatení jazyků přímo babylónských rozměrů. Jsou tu zastoupeny snad všechny národy. Ve výstavních sálech se obtékají skupiny návštěvníků. Některé se na chvíli roztrhnou, ale častěji se míjejí nebo jedna postrkuje druhou. Samozřejmě tu chodí i jednotlivci, ale to jsou většinou ti, kteří se ztratili své skupině.

Pokud míjíte v těsném prostoru – například v divadle – dámu, pak patří k bontonu míjet ji čelem k ní. Pokud však je na pět centimetrů od vás a ve výši vašeho pasu komorní sousoší Augusta Rodina a na druhé straně dáma, pak je asi potřeba to změnit. Šel jsem tedy raději a stejně se strachem čelem k sousoší. Abych Kupida a Psyché neshodil. Milostný výjev však byl tak živý, až jsem měl pocit, že bych spíš shodil Kupida z Psyché, než oba najednou. Jejich něžné objetí trvá už přes sto let. Kéž jim to vydrží.

To slovanské v duši

Poslední den v Petrohradu. Chtěl bych tohle město vidět poprvé se vší čerstvostí dojmů a bláhově, leč opravdově cítím lítost, že už to nikdy nebude možné. Že by se probudila moje slovanská duše…?

Zároveň si na malý okamžik umím představit tu hrůzu uvíznout zde jako bezejmenný člověk, na jehož životě nezáleží. Je to jako malé déjà vu, vzpomínka na ty, kteří odtud v různých dobách, ale stejně fatálně a nenávratně mizeli.

Ale není to tohle memento, s čím se člověk opravdu loučí. Až v tento okamžik si totiž na plno uvědomíte, že vás město průběžně a vlastně víc a víc udivuje, naplňuje a povznáší. Chodíte po něm v hlubším a hlubším nádechu. Zamilováváte se do města, a když je opouštíte, nestydíte si to přiznat. Díváte se se zalíbením na lecjakou zvláštnost či podivnost. Ano, odpouštíte. Třeba díru v silnici, kam se vejde a také tam je židle. Nikde kolem tohoto místa není žádná dopravní značka (čímž není řečeno, že tam ještě včera třeba nebyla). To, co by vám leckde, vlastně kdekoli jinde, přišlo zcela příšerné, zde vnímáte se zalíbením, protože na to s vámi shlížejí Gribojedov, Puškin, Gogol.

Autor: Petr Vydra – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here