Kráterové jezero – nejhlubší jezero v USA

0
1004
Crater Lake v Oregonu | wollertz/123RF.com
Crater Lake v Oregonu | wollertz/123RF.com

„Ještě kousek a už bude vidět!“ hlásím a přidávám do kroku. Očekává nás totiž pověstné Crater Lake, jezero vzniklé po výbuchu sopky Mount Mazama, jejíž kráter o průměru deseti kilometrů se kdysi zaplnil vodou, která dosahuje hloubky skoro šesti set metrů.

„Teda to jsem ještě neviděl!“ vyhrknu s úžasem, když se na něj otevře výhled. „Ta voda je modrá jako…,“ zarazím se a přemýšlím.
Prostě nenacházím přirovnání, nejmodřejší nebe je slabý odvar proti tomu, co zde právě vidím.
„…jako šmolka!“ dokončí za mne Lenka. „A jakpak vypadá šmolka?“ zeptá se Jakub.
Zaskočil mě. Zamyslím se, nemohu na to přijít, a tak vyhýbavě odpovím:  „Maminka ti to vysvětlí.“
Dívám se na ni a pozoruji, že ona na tom není o nic lépe než já sám.
„Víš, to se jen tak říká,“ šalamounsky odpoví Lenka a Jakub se pořád nic konkrétního nedozvěděl.
Problém vyřeší Veronika: „Mamka se určitě jen přeřekla. Musí říct jako šmoula. Šmoulové přeci jsou takhle krásně modří!“
Lenka na mne lišácky mrkne a Veronice přitaká. A já si říkám, že hned při příštím telefonátu do Pardubic se na šmolku přeptám u babičky.
Diskuzi uzavírám slovy: „Voda je tak modrá jako snad nikde jinde na světě!“ a přecházím na jiné téma s návrhem: „Co kdybychom si vylezli tamhle na ten vršek? Odtamtud bychom jezero viděli celé!“
Než vyrazíme na Hillman Peak, který se tyčí dobrých pět set metrů nad hladinu jezera, chtěl bych ve stručnosti vysvětlit, jak jsme se vůbec do národního parku Crater Lake dostali.

Crater Lake v USA během podzimu | aiisha5/123RF.com
Crater Lake v USA během podzimu | aiisha5/123RF.com

Od Mount Shasta, nejvyšší kalifornské sopky, by to sem k jezeru přímou čarou bylo skoro o polovinu méně než po stezce, která se vyhýbá zkultivované části severní Kalifornie. Po výstupu na Shastu jsme putovali nejdřív daleko na západ národním lesem Klamath, který se  rozprostírá skoro až k pacifickému pobřeží. Po překročení oregonské hranice se stezka opět stáčí zpátky na východ. Až poslední dny jsme konečně pokračovali naším, severním směrem naprostou divočinou zvanou Sky Lake Wilderneess, kolem jezer, která mají opravdu svou polohou blízko k nebi. Leží těsně pod hřebenem vysokých hor v hustých, lidskou rukou nedotčených lesích. Zde jsme měli kromě klasických ryb i pečínku z králíka. Lenka tentokrát nemohla mít žádné námitky, protože se to tam jimi jenom hemžilo.
Teď je těsně po poledni, slunce nám stojí přímo nad hlavami, ale nepálí. Je tady u jezera, ve výšce skoro dva tisíce metrů, příjemné klima, na lezení po horách jako dělané. Ruksaky necháváme na úpatí Hillman Peaku – za tři hodiny tu budeme zpět a neumím si představit, že by je nám někdo mezitím sebral.
Túra je však obtížnější, než jsem předpokládal. Veroniku mám v krosně a místy mi ta váha na zádech dělá problémy. Lenka s Jakubem mají již s lezením po skalách zkušenosti, ale i ti se místy třesou při pohledu dolů, kde stěna padá několik set metrů přímo do vody.
Po celou dobu výstupu nás za tu štrapác odměňuje čím dál lepší výhled. Vrcholek se blíží a barva vody pod námi se mění. Tam, kde je hloubka, zůstala sytě modrá, ale kde je voda mělká, je tyrkysově zelená. Z ostrůvků Wizard Island se vyklubala aktivní sopka a teď hledíme přímo do jejího nitra. Z kráteru bývalé velké sopky vyrostla malá, nová.
Ze špičky Hillman Peaku vidíme opravdu kompletní jezerní vodní plochu. Snažím se udělat obrázek, ale i ten nejširokoúhlejší objektiv nemůže jezero v jeho ohromné šíři obsáhnout a musím je vyfotografovat jednou zleva a pak zprava. A jak odtud toto hluboké, modré a naprosto úžasné jezero pozoruji; je mi jasné, že se dívám na něco, co nemá na naší planetě obdoby.
Čas letí, musíme začít se sestupem a vrátit se zpátky na stezku, která vede lesy na úpatí Mount Mazany, či spíše toho, co po tom strašném výbuchu z přes 3500 metrové hory zbylo. Je těžko představitelné, že vlastně celá vrchní polovina ohromného kužele vyletěla do vzduchu. Exploze se odehrála asi před sedmi tisíci lety a byla nejméně čtyřicetkrát silnější než nedávný výbuch sopky Svaté Heleny.
Nacházíme pěšinu zakreslenou na mapě, po které se za necelou hodinu dostaneme k severnímu rameni Copeland Creeku, kde se na malé mýtince přímo u potoka utáboříme.
Nedá se říct, že u Crater Lake byly davy, ale na náš vkus přece jen příliš mnoho lidí. Aani kdybychom chtěli, u jezera by se tábořit nedalo, scházela by nám voda a k jezerní hladině se dá jen málokde sestupovat.
Večer sedíme u táboráku a probíráme další průběh naší cesty. Musíme přidat na tempu, před námi je pořád ještě mnoho kilometrů a léto nebude trvat věčně. Původně jsem měl v plánu vylézt na jednu ze Three Sisters, kolem kterých budeme za pár dní procházet. „Tři sestry“ v řadě za sebou mne lákají již mnoho let. Jsou to fascinující, ostré horské štíty. Stezka vede těsně kolem nich. Musel bych tam ale dopravit horolezeckou výzbroj a to by nás stálo s výstupem skoro týden drahocenného času. Rozhodneme se výstup odložit na neurčito a zaměřit se na další velice dominantní, stejně vysokou horu Mount Jefferson, která se z jižní strany dá zdolat i bez lana, maček a cepínu.
Přímo po hřebeni oregonského Kaskádového pohoří dorazíme k idylicky krásnému Scout Lake, jezeru ležícímu těsně pod hranicí lesního porostu. Nad ním se tyčí špičatý, tři tisíce dvě stě metrů vysoký Jefferson, na jehož vrcholek chceme zítra vylézt.
Cestou sem, v lesích na úpatí hory, jsme sbírali hřiby tak dlouho, až jsme je neměli kam dávat. Pásli jsme se pak na ohromných tmavočervených borůvkách, velkých jako třešně ptáčnice. Stejné teď rostou také všude kolem našeho tábořiště.
S dětmi postavím stan, Lenka rozbalí kuchyň a krájí houby na smaženici. Jako druhý chod má naplánované lívance s borůvkovým krémem. Často si říkám, jak se to naše extrémně lehké, mražením vysušené jídlo dá tím, co zde nabízí příroda, výborně vylepšit. Samotná sušená vajíčka chutnají dost hnusně, ale se hřiby znamenitě, a stejné je to s lívanci v prášku, které bez krému by nebyly o nic lepší.
Lenka vaří a my ostatní vyrazíme k vodě, kde nám půjde sbírání nejrychleji. Tam si totiž stačí sednout a jen se otáčet – borůvek roste tolik, že těmi, co jsou na dosah ruky, se dá naplnit celá miska.
Sbíráme na západní straně jezera a na opačné dělá totéž hnědý medvěd, který nás úplně ignoruje. Je to ještě mládě a nechápu, že nikde nevidím jeho matku, která by normálně nikdy nenechala svého potomka bez dozoru. Jakub s Veronikou zůstávají a já se vypravím prozkoumat terén, nikde však nenacházím jedinou stopu velkého medvěda. Vypadá to, že ten cvalík naproti v borůvčí bude sirotkem, a nedá mi to, abych se na medvídě nepodíval zblízka. Přiblížím se k němu až na necelých dvacet metrů. To je však přespříliš. Uteče a vyšplhá se na nejbližší smrk. Nic lepšího jsem si nemohl přát – medvěd teď sedí na stromě a já si ho mohu z naprosté blízkosti krásně prohlížet. Nehrozí nejmenší nebezpečí – medvědice by zde již dávno bývala byla, a tak zavolám děcka, která ještě nikdy tak blízko medvěda neviděla. I Lenka odstaví hrnce a běží k nám.
Stojíme tu v řadě a společně pozorujeme medvídě, které od nás není ani tři metry daleko. Teď se na nás vyplašeně dívá. Najednou vyplázne jazyk a Jakub rozhoduje: „Tak konec! Jde se! Nevidíte, že toho našeho čumění má už ten méďa plný zuby?“

Autor: Leoš Šimánek – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here