Největší souostroví, čtvrtý nejlidnatější stát světa – to je Indonésie. Rovníkový ráj, ostrov koření, tance a mystiky. Tak nějak by se asi vyjádřil o své další cestě brněnský rodák, cestovatel a dobrodruh Jiří Kolbaba, kdyby ho destinace nechávala chladným. Opak je pravdou. V Indonésii nebyl poprvé a chce se sem vracet. Má tady své přátele, s oblastí Jávy jej pojí řada nevšedních zážitků.
Na otázku, proč cestuje, odpovídá většinou pokrčením ramen. Pokud se však s ním dáte do řeči, máte námět na obsáhlou reportáž. Vyprávění, která jsou součástí jeho výstav fotografií a diaprojekcí, jsou tak poutavá a nevšední, že uchvátí i ty největší pecivály. Známý cestovatel, který se může pochlubit návštěvou více než 100 zemí, vypráví o svých cestách jako o klukovském dobrodružství, na které stačí být vybaven pouze odvážným srdcem a přirozeným respektem k odlišným zvyklostem a kulturám. „Peníze nejsou pro cesty rozhodující,“ tvrdí cestovatel.
Vůně Indonésie
Souostroví, jež si Jiří nejvíce zamiloval, je Indonésie. Kokosové palmy skloněné nad bílým pískem nádherných pláží, spoře oděné tanečnice a obrovský pocit svobody, kterou lze vychutnat každým pórem těla, každičkým koutem duše. „Miluji ten pocit, možná i proto sem jezdím, abych načerpal nové síly,“ říká zasněně cestovatel. „Každé ráno v Indonésii začíná tím, že si přečtu své večerní poznámky a stanovím si úkoly pro nadcházející den,“ dodává a otevírá svůj cestovatelský deník.
Formování expedice obvykle začíná už doma, kdy cestovatelé studují veškerou dostupnou literaturu o zemi, kterou hodlají navštívit, a přemýšlejí o předběžném plánu cesty. Jde-li o nebezpečné končiny, zpravidla volí konzultaci s někým, kdo už krajinu navštívil. Ani Jiří Kolbaba nebyl výjimkou. „Před prvním odletem do Indonésie jsem vykoupil celý antikvariát a postupně do sebe dostával vše o 17 tisících ostrovů rozložených mezi Asií a Austrálií,“ vzpomíná a ukazuje své poznámky. Najdeme zde zeměpisné údaje o rozloze Indonésie (7,9 mil. km2), o obyvatelstvu jednotlivých ostrovů (214 milionů), o hospodářství, symbolech státnosti, o státní filozofii pancasila, své místo tady má i pečlivě přepsaná národní hymna. „Její slova jsem se pokoušel naučit v letadle, chtěl jsem ji zazpívat svým přátelům, ale zvládl jsem jen jednoduchý refrén…“
Garuda – božský dopravce
Pokud chcete cestovat do Indonésie, nelze jinak než letadlem. Nabízí se Indonéská národní letecká společnost Garuda Indonesia. „Zpočátku jsem měl ke společnosti nedůvěru (asi proto, že jsem četl Nesvadbové Bestiář), ale pak jsem byl spokojen…,“ směje se Jiří. Název Garuda se mu totiž zpočátku jevil jako onen nevyzpytatelný knižní fénix. V Indonésii se mu říká Pták života (byl podle bájí dopravcem boha Višnua) a je pravděpodobně nejstarším z velkých poletujících stvoření. Když roztáhne křídla, dokáže zakrýt celou oblohu, praví se v Bahagavadgítě.
Garuda však není jen oblíbenou předlohou spisovatelů, ale i častým motivem indonéských, zejména balijských malířů a řezbářů. Hlavou, drápy a křídly je to orel, tělo má lidské, obyčejně vyvedené ve zlatě. Někdy má bílou tvář a šarlatová křídla. Kromě toho, že vozí na svých zádech boha Višnua, je Garuda též vzdělaný mudrc a jihoasijský fénix.
„Není divu,“ komentuje Garudovy aktivity cestovatel, „vždyť i já se cítím přímo božsky, když se snáším na ranvej jakartského letiště Soekarno – Hatta International Airport na severu Jávy. V útrobách prostorného boeingu čerpám z letušek, palubního personálu i domorodých cestujících tu příslovečnou asijskou pohostinnost, pohodu a vstřícnost.“ Bohužel Garuda už do Evropy nelétá.
V centru dění
„Pokud ochutnáte Indonésii a porozumíte jejím lidem, musíte se sem vrátit. Ostrovy si zamilujete…,“ tvrdí zkušení cestovatelé. Jiří Kolbaba jejich slova potvrzuje a dodává, že je to země, která nikdy neomrzí – stále je co objevovat. Každá cesta je objevitelská. Poprvé viděl na vlastní oči dva skvosty světové architektury, které jsou zapsány na listině světového dědictví UNESCO. Než prý však spatřil nejrozlehlejší buddhistický chrám Borobudur a nedaleký Prambanan, vychutnával si tropický den mezi přístavními dělníky v docích hlavního města Jakarty. Pak projel městem, spatřil nejznámější dominanty oné osmimilionové metropole a nasedl na ztemnělém nádraží do vlaku, který spojoval západ s východem země.
„Cestou jsem pozoroval smutná zákoutí jakartské periferie, tak typická pro velké aglomerace Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Brzo jsem však byl uchvácen pohádkovou zelení rýžových políček, která vystřídala příměstské chatrče. Byl jsem opět v mé oblíbené, přátelské, kořením vonící Indonésii a zmocnilo se mě nevýslovné štěstí a pocit neomezené svobody. Krátký pobyt v Yogyakartě, kulturním centru země, považuji dnes mimořádně za zdržení – tak moc jsem se těšil na to, až vstoupím do chrámového komplexu Borobuduru,“ komentuje svou cestu Jiří a ukazuje mi snímky největšího buddhistického chrámu světa, který je od Yogyakarty vzdálen přes čtyřicet kilometrů.
Příliš mnoho Buddhů
Tak by mohl znít překlad názvu jedné z nejznámějších staveb na jižní polokouli. Před více než tisíci let se stavitelé chrámového komplexu Borobudur rozhodli postavit na Jávě obdobu legendární hory Meru z indické mytologie – místa, na němž podle bájí spočívá celý Vesmír. „Výsledné dílo je i po tolika staletích neuvěřitelně dochovanou stavbou a symbolem buddhistické síly ve světě,“ komentuje zdařilé fotografie cestovatel. Chrámová stavba kopíruje tvarem mohutné návrší. Stupňovitá svatyně je vysoká přes 30 metrů o straně čtverce 150 metrů. Stavitelé pyramidy museli opracovat, přemístit a uložit více než 55 000 krychlových metrů sopečné horniny – tmavě šedého andezitu. Jednotlivé stupně stavby jsou vlastně trojrozměrným modelem světa mahájány, jednoho ze dvou světů buddhismu. Naznačuje celou řadu převtělení ze světa touhy a chtíče do světa nadpozemské harmonie a osvícení.
I dnešní poutníci, po vzoru mnichů, absolvují téměř pětikilometrovou symbolickou cestu po kamenných terasách a schodištích a před svatyněmi zapalují obětiny nebo zanechávají barevné lístky. Věřící stoupají po schodech k terasám a obcházejí každou z nich, než vystoupí na další. Přitom je vždy nutné obracet se nalevo, neboť jít opačným směrem znamená přiklonit se ke zlu. Potkávají tak největší sbírky buddhistického umění, kde na 1500 reliéfech jsou zobrazeny scény ze života a učení Buddhy. Některé znázorňují výjevy ze života prostého lidu a ukazují život obyvatel Jávy v 9. století. Původní reliéfy byly malovány zářivými barvami. Nejtypičtější jsou však pro Borobudur svatyně. Těch je celkem 72, jsou zvoncovitého tvaru a nazývají se stúpy. Každá z nich ukrývá uvnitř jednu sochu Buddhy. Nestejná gesta rukou soch znázorňují různé aspekty buddhistického učení. Z vrcholové svatyně je fascinující pohled na okolní, palmami zalesněný terén a horskou krajinu. Tato svatyně symbolizuje nejvyšší cíl buddhismu – nirvánu – duchovní svobodu a stav vrcholné dokonalosti.
Štíhlá panna
Tak by mohl znít překlad jména dalšího věhlasného hinduistického chrámu Lara Jonggrang, známějšího pod názvem Prambanan, dokumentovaného na fotografiích cestovatele Jiřího Kolbaby. Chrámový komplex v Prambananu leží 17 km od Yogyakarty. Byl postaven v 10. století a podobně jako v Borobuduru jsou pro něj typické kamenné plošné reliéfy. Chrám je zasvěcen hinduismu a jsou zde zobrazeny scény z nejznámějšího indického eposu Rámájany. Ač není Prambanan tak věhlasný jako sousední Borobudur, je jeho provedení obdivuhodné. Chrámový okrsek obklopují hradby s branami do všech světových stran. Štíhlé jehlanovité stavby z černého kamene jsou zasvěceny představitelům hinduistického Pantheonu.
Dvacetistranný, padesát metrů vysoký hlavní chrám je zasvěcen Šivovi a uvnitř je umístěna tři metry vysoká socha onoho čtyřrukého boha. V další místnosti se nachází socha jeho manželky Durgy neboli Párvatí. Svůj chrám tu mají Višnu a poslední z trojice Brahma. U východní zdi se skromně krčí tři menší chrámy zasvěcené zvířatům, která slouží k jízdě těchto bohů.
V celém kraji je několik významných památek hinduistické víry, ačkoli je Jáva již po mnoho staletí výrazně muslimská. Na mnohých místech v okolí komplexu Prambanan lze zhlédnout předlouhá představení slavného hinduistického eposu Rámájany. Libreto tohoto romantického příběhu s dobrým koncem se hraje s rozličnými obměnami v různých místech světa po řadu staletí. Hrají jej živí herci (wayang orang) nebo dřevěné loutky (wayang golek), ale nejslavnější je až devítihodinové představení s plochými, zespodu vedenými loutkami z buvolí kůže, takzvanými wayang kulit.
Stínové loutkové divadlo představuje skutečný svátek všech pravověrných hinduistů. Věřící vydrží sedět téměř bez hnutí celou noc a sledovat, jak zlý obr Rávana čelí snaze boha Višnua ukončit jeho krutovládu. Višnu se převtělí do prince Rámy. Získá si lásku krásné princezny Síty. Komplikace nastává, když se do Rámy zamiluje Šúrpanakha, sestra mocného obra Rávany. Poté, co Rámův bratr Lakšmana uřeže obryni nos i uši, poštve Šúrpanakha na prince svého bratra. Ten vymyslí lest, a zatímco vášnivý lukostřelec Ráma pronásleduje „nastrčeného“ zlatého jelena, unese princeznu Sítu. Princ se spojí s opičím králem Hanumanem a za podpory opičí armády krásnou Sítu osvobodí ze zajetí. Jakmile však Ráma zjistí, že jeho milá očekává narození potomka, rozzlobí se a zažene ji do lesa. Princezna porodí dvojčata. Po létech, až dospějí, vyhledají děti svého otce a ten pozná svůj omyl. Moc předá synům a jako bůh Višnu se vrací zpět do nebe.
„Nechat se v tomto chrámovém prostředí přenést do pohádky je nezapomenutelný sugestivní zážitek na celý život. A tak se stalo, že se mi splnil životní sen. Ve vzdálenosti pouhých 50 kilometrů od sebe jsem se mezi kamennými kvádry, balustrádami a plastikami na čas proměnil v pokorného buddhistu a poté v trpělivého diváka hinduistického eposu,“ uzavírá své vyprávění cestovatel a dobrodruh Jiří Kolbaba.
Autor: Vlastimil Růžička – časopis Cestopisy.
