Anděl za pár peněz

0
470
Malé dřevěné barevné domy v chudé čtvrti v Caracasu | piccaya/123RF.com
Malé dřevěné barevné domy v chudé čtvrti v Caracasu | piccaya/123RF.com

Děj začíná v lednu 2003 ve městě Ciudad Bolívar, kam se dá dostat přímým autobusem z Caracasu (z letiště busem k metru GatoNegro, metrem na Petare a odtud uličkou na terminál Oriente). Aktéry jsou „dědeček“ Qětoš Běhal, „amigo“ Franta Šindelář a moje maličkost. Venezuelou právě zmítá vlna stávek a protiprezidentských demonstrací. Není pivo ani cola, na benzin se stojí dlouhé fronty. McDonaldy i směnárny peněz jsou zavřené a za dolar se na černém trhu platí až 2000 bolívarů.

Je pátek, šest hodin ráno a my po celonoční jízdě vystupujeme rozespalí na terminálu v Ciudad Bolívaru. Před chvilkou jsme přejeli jediný most přes řeku Orinoko  a ani jsme si toho nevšimli. Čekáme na rozednění a pak fotíme památné letadlo Jimiho Angela, s nímž nepovedeně přistál na stolové hoře Ayuán Tepui. Na ní objevil nejvyšší vodopád světa, který dnes nese jeho jméno. Letadlo stojí jako památník v parčíku před místním letištěm, ze kterého odlétají skupinky turistů do osady Canaima, aby vodopád navštívili. Také máme v plánu se dostat do Canaimy, jenže ne letadlem. Potíž je v tom, že tam údajně žádná cesta nevede a jiná možnost tedy není. Utvrzují nás v tom i majitelé místní cestovní agentury.
Jenže my majitelům cestovních agentur nevěříme, a tak se vydáváme do krámků na břeh Orinoka koupit hamaky, mačetu a něco na zub. Prohlížíme si ten jediný most a pak spěcháme zpět na terminál. V jedenáct hodin odtud má jet autobus do zlatokopeckého městečka La Paraguya, kde podle mapy končí silnice a civilizace. Ráno se nám sice nabízeli taxikáři, že nás tam svezou, ale byli nepříjemně drazí, a tak jsme odmítli. Autobus skutečně jel a za dva dolary jsme v něm strávili skoro 5 hodin.

La Paraguya nás přivítala atmosférou Divokého západu. Malé náměstíčko s kostelem a kolem spousta krámků s nápisy: „VYKUPUJEME ZLATO A DIAMANTY“. Nedaleko náměstí se ubytováváme v laciném hotýlku a jdeme se seznámit s okolím. Nacházíme příjemnou malou restauraci (N6.82961 W63.33356) a ještě příjemnější je zjištění, že její majitel, přátelský Brazilec Chose, umí anglicky. Diskutujeme o všem možném a svěřujeme se mu i s tím, že se chceme dostat do Canaimy. Chose má pochopení pro bláznivé nápady gringů, zejména když mu zajistí tržbu v restauraci. Navíc má velmi slušné (na místní poměry) znalosti „krajiny za řekou“, protože se v té oblasti několik let živil jako zlatokop a hledač diamantů. O tom, že někde tam, sto kilometrů vzdušnou čarou na východ je osada Canaima a nejvyšší vodopád světa, slyšel, sám tam ale nikdy nebyl. Nicméně tvrdí, že ve městě jsou dva lidé, kteří vozí na jeepech zásoby hledačům diamantů až někam k řece Caroni. Zítra ty lidi půjdeme navštívit.
S pocitem dobře využitého dne se odebíráme k hotelu. Cestou potkáváme boudu, před kterou se na roštu grilují ohromné steaky. Dáváme si pořádnou porci. Chutnají dobře, ale jsou neskutečně tuhé. Asi ze stoleté krávy.
Ráno se probouzíme svěží. Na návštěvu Choseho je ještě brzo, tak vyrážíme na obhlídku letiště. Chceme si udělat představu o cenách místních letů a jsme nepříjemně překvapeni. Padesát dolarů je normální cena i za pár kilometrů a piloti ani personál se necítí osloveni ani případným úplatkem. To je ve třetím světě překvapivý úkaz, ale alespoň víme, na čem jsme. Sluníčko už je vysoko a nemilosrdně pálí, vyrážíme k Chosemu.
Na snídani nám jeho šikovná žena (původem Portugalka) dělá taštičky plněné kuřecím masem a kafe. Vaří dobře, protože v době, kdy Chose těžil diamanty, dělala kuchařku v táboře těžařské společnosti. Po několika letech otěhotněla, tak se vrátili do civilizace a pořídili si malou restauraci. Zatímco žena vaří a stará se o hosty, jejich roční dcerka se batolí mezi stoly. Nezvyklá mateřská dovolená…
Po snídani nás Chose bere za řidiči jeepů. První jezdí na opačnou stranu, zbývá ještě jeden. Nacházíme ho spícího v hamace před domkem. Zjišťujeme, že občas jezdí  směrem, který potřebujeme, ale zná cestu jen o něco severněji než bychom rádi. Ptáme se, co by chtěl za svezení. Požadovaná suma několikrát překročila cenu letadla. Zdůvodňuje to extrémní obtížností a rizikovostí takového výletu. Nechceme se vzdát a snažíme se najít nějaký kompromis. Nakonec domlouváme, že nabere plné auto sudů s benzinem, který na místě prodá zlatokopům. My zaplatíme cenu jen za jeden sud, místo kterého se nacpeme na korbu. Je ujednáno a jsme připraveni vyrazit.Problém je v tom, že není benzin – ve Venezuele je stávka a u benzinových pump stojí kolony aut. Zítra ho mají přivézt, tak budeme držet palce. Odjezd tedy domlouváme na pondělí v 9 ráno.
Dnes už stejně nic nevyřídíme, tak se jdeme okoupat k řece Paraguya. Po osvěžující koupeli šlapeme kousek proti proudu a za  městem potkáváme partu hledačů zlata, kteří sedí s rýžovacími pánvemi na kmeni padlého stromu a promývají pobřežní písek. Chvilku pozorujeme, jak téměř z každého nabrání nakonec zůstane na dně pánve pár zrníček zlata, trocha rtuti nebo ještě dalšího lesklého kovu, jehož jméno neznám (a který vyhazují). Venezuela je opravdu bohatá. Mrzí mě, že mám foťák v hotelu. Pan zlatokop mi půjčuje kolo, ať si pro něj zajedu, a tak fotky asi přece jen budou. Na cestě od hotelu zastavuji v liquer shopu pro něco ostřejšího na  seznámení. Láhev laciného rumu Fúria definitivně prolomila bariéry a „amigo boracho“ nám po chvilce zaškolení předal zlatokopecké nádobíčko. Teď sedíme na břehu my a pilně rýžujeme. Čas letí, ale nejsme schopni přestat. Zlatá zrnka na dně pánve nás fascinují. Je to podobný pocit jako u výherního automatu. Rozdíl je v tom, že zde dává příroda a člověk jen bere. Už víme, co je to „zlatá horečka“.
Je neděle, jsme pozváni domů k zlatokopům. Prý nám ukážou ještě jiné způsoby, jak získat zlato. Pan zlatokop bydlel v domečku velikosti a tvaru naší garáže. Za domkem měl velký hmoždíř, do kterého nasypal kameny se zlatými žilkami a tlučením je rozbíjel na prach. Každý jsme dostali jeden kámen jako suvenýr. Být zlatokopem může být docela dřina.
V pondělí jdeme brzo na snídani a o půl deváté stepujeme před baráčkem a čekáme na řidiče, se kterým máme jet. Dozvídáme se, že odjel do Ciudad Bolívaru. Nijak nás to nevzrušuje, protože benzin stejně ještě nedovezli. Je nám jasné, že dnes opět neodjedeme. Ve dvě odpoledne přijíždí cisterna s benzinem. Vypadá to nadějně. Jdeme shánět řidiče, ale ještě není doma. Nevrátil se ani do devíti večer. Dalším autobusem z Bolívaru se dostane domů až kolem poledne, a tak nepojede ani v úterý.
Začíná nás tlačit čas a situace se stává vážnou. Chose je tu s námi a stejně jako my nadává na venezuelskou nespolehlivost. Vracíme se k hotelu (ze kterého jsme se mezitím odhlásili) a přemýšlíme co dál. Cestou potkáváme na ulici jeep plný barelů od benzinu. Chose promlouvá s řidičem a zjišťuje, že je to Brazilec, který hledá diamanty na řece Caroni jižně od místa, kam potřebujeme. To je super, ale chlap se vrací až za pár dní. Prý s ním ale jel ještě jeden jeep a můžeme zkusit ukecat jeho řidiče. Veze nás za ním a opět se diskutuje, smlouvá a vysvětluje.
Nakonec jsme se dostali k přibližně stejným podmínkám, jaké jsme měli domluvené původně. Zaplatíme cenu jednoho sudu, jehož místo budeme na korbě zabírat. Zavezou nás ale jižněji, než jsme byli dohodnuti původně, a tak ušetříme kus cesty. Start domlouváme na úterý ráno. Ptáme se ještě na cestu do Canaimy, ale nikdo z přítomných tam nikdy nebyl. Vyhodí nás v indiánské osadě Caňo Negro, kde bychom měli sehnat indiánského průvodce, který zná cestu. Ta má být drsná a vede džunglí s hojným výskytem hadů, tak nám Chose ráno pomůže sehnat sérum proti případnému uštknutí. Usínáme dobře naladěni a plni optimismu.
V úterý vstáváme brzo, rychle snídáme, kupujeme nějaké jídlo a kanystry s vodou. Chose jde se mnou do krámu pro hadí sérum a na rozloučenou mi přidává roztomilou antihadí sadu s malým skalpelem, odsávačkou jedu a zaškrcovadlem. Hamaky a mačetu jsme koupili cestou v Bolívaru, a tak kompletně vybavení vyrážíme k přívozu čekat na náš jeep. Ještě ve městě mě opustila podrážka na pohorkách (junglovky, Altama, USA – čemu má pak člověk věřit), a tak vidím, že zbytek cesty strávím v sandálech. To jsem si ta hadí séra měl koupit rovnou dvě…
Jeep přijíždí s dvouhodinovým zpožděním, ale na místní poměry nám to připadá jako dochvilnost. Každopádně jsme moc rádi, že vůbec přijel. Je to stará, příšerně dobitá Toyota pick up. Čekáme na přívoz a trochu to na korbě přerovnáváme, ať máme pohodlí. Řidič se závozníkem (nebo jsou to dva řidiči?) zatím otevřeli motor a něco kutí pod kapotou. Jdeme se podívat co. Vidíme, že zamazávají rozdělovač a elektroinstalaci tmelem proti vodě. Rozdělovač je někde ve výšce prsou dospělého chlapa, a tak jdeme opět přerovnat batohy. Dáme je raději nahoru na barely. Kdybychom opravdu brodili takto hluboké řeky, bude korba pod vodou.
Zatímco si příjemně krátíme čas různým přeskládáváním věcí, dorazil prám, který nás převáží na druhou stranu řeky. Odtud vede pista nedozírnou savanou někam na východ. Vyrážíme docela rychle a cesta příjemně ubíhá. Asi po deseti minutách se ozvala rána. Praskla zadní pneumatika. Vzhledem k jejímu stavu a přetíženosti auta se to dalo čekat, ale zlatokopové zřejmě investují do jiných věcí než do pneumatik. Řidiči velice zručně a sehraně nasadili jedinou rezervní a valili jsme dál.
Během opravy nás minula dvě auta (obě zastavila). Překvapilo mě, jaký je tu provoz. Tato první, nejnudnější část cesty savanou bez kousku stínu by se asi snadno dala projet stopem. Kolem cesty jsme viděli krávy i nějaké usedlosti.
Po další půlhodině přijíždíme ke korytu téměř vyschlé řeky. Opodál je přívoz, ale převozník nikde. Před sebou máme neskutečně strmý břeh spadající do zbytku vody na dně. Stejný břeh je i na druhé straně. Kromě řidiče všichni vystupují a přecházejí po spadlém stromu. Řidič chvilku váhá a pak se auto dává do pohybu. Řítí se dolů a noří do řeky. Pod vodou je kapota i korba. Ještě že máme batohy nahoře. Jen aby nezhasl motor, odtud by nás těžko kdo vytáhl. Ale jsme klidní, je to přece toyota, a tak se po chvilce škrábe do  strmého protějšího břehu. Plácáme řidiče po ramenou a jedeme dál.
Na obzoru vidíme nějaké obydlí a míříme k němu. Stavení (N6.79180 W63.15307) patří hodným lidem a řidiči tu jsou jako doma. Jeden jde vařit do kuchyně pokrm zpřineseného kuřete, druhý opravuje auto. Sehnal novou rezervu a mění prasklý list v péru tlumiče. Snažíme se pomáhat, ale spíš překážíme, a tak raději hrajeme s obyvateli domino a pozorujeme nádherné krotké papoušky. Po chvilce je rizoto uvařeno a řidič automaticky servíruje domácím i nám. Nic za to nečeká, je to naprosto přirozené a o to krásnější. Chutnalo nám víc než v nejlepším hotelu.
A pak zase jedeme. Po několika dalších brodech už bez zastávky vjíždíme do džungle. Porost kolem je stále hustší, cesta široká jen na šířku auta a větve nám švihají nad hlavou. Po chvilce už se nedá mluvit o cestě. Jsou to jen vyjeté hluboké koleje, sjezdy a brody. Jedeme tak pomalu, že  občas za jízdy sesedneme a jdeme za autem pěšky. Pozorujeme krokodýly a díváme se pod nohy, jestli tam není had. Ten terén je nepopsatelný. Nevěřil bych, že něco takového jde autem projet. Řidič je opravdu mistr. Začíná se pomalu stmívat, projíždíme dalším brodem a přes cestu před námi leze krokodýl. Řidič sešlápne plyn k podlaze, my na korbě padáme, ale krokodýl je stejně rychlejší. Škoda, k večeři budou špagety…
Za šera míjíme malou boudičku (N6.63320 W63.05469) na planince. Připadá mi vhodná na přenocování, ale řidiči jedou dál. Ale kam? Za chvilku bude noc. Setmělo se úplně, jedeme ještě pomaleji než před tím a pro nás na korbě je stále obtížnější uhýbat větvím, které míjíme. Džungle kolem ožívá tajemnými zvuky. Už nesledujeme čas a smířili jsme se s tím, že asi nechtějí spát v džungli, takže pojedou celou noc. V duchu se na ten skvělý zážitek připravujeme, když auto zastavuje. Napravo vidíme obrysy nějaké opuštěné chalupy (N6.54849 W63.02975). Ve světle baterky čteme ceduli „misie Lezama“. Nechápeme proč tady, uprostřed pralesa, kde široko daleko není živáčka. Pod přístřešek přivazujeme hamaky a jdeme chystat večeři. Opodál se válí kotlík. Bydlí v něm desítky obrovských švábů, kteří jej teď musí na chvilku opustit, protože ho potřebujeme na špagety (když není ten krokodýl). Měli jsme je s rajskou omáčkou a všem moc chutnalo.
Večerní hygienu provádíme v nedaleké říčce a schválně hlučíme, ať zaplašíme pralesní potvory. Nad hlavami nám září jižní kříž a miliony hvězd. Nebe je nepřirozeně hluboké a jasné. Lehám si na lávku přes říčku a vychutnávám ten úžasný pocit. Ostatní už šli spát, já se ještě chvilku zaposlouchám do zvuků džungle, pak taky vklouznu do hamaky a usínám zaslouženým spánkem. V noci se probouzím chladem a lezu do spacáku. Nic moc na to, že je léto a jsme 6 stupňů od rovníku.
Ráno dojídáme zbytek špaget a pokračujeme stejně šílenými úvozy jako včera. Cesta za chvíli začíná stoupat a kopec nemá konce. Džungle kolem nás řídne a místo bahna jedeme po velikých balvanech. Opět obdivujeme mistrovství řidiče a máme trochu strach, když přejíždí nad roklí po dvou poražených stromech položených na šířku kol jeepu, které slouží jako provizorní most. Nechceme domyslet, co by bylo, kdyby to uklouzlo. Z myšlenek nás probrala velká rána. Praskla další pneumatika. Měníme rezervu. Další už nemáme a zde není šance ji sehnat. Jestli praskne ještě jedna, budeme muset pokračovat pěšky. Do Canaimy to teď máme vzdušnou čarou kolem 25 km a podle GPS známe směr, tak to nějak dopadne.
Vyjeli jsme na kopec a klesáme. Sjíždíme po balvanech, každou chvilku jsme na třech kolech. Najednou je svah prudší, než jde zvládnout, a auto se pomalu převrací na stranu. Seskakujeme a utíkáme stranou. V případě havárie by nám 800 litrů benzinu, který máme na korbě, nedalo příliš šancí na přežití. Auto se naklonilo a lehlo bokem na sousední skálu. Barely s benzinem zůstaly neporušeny a dvě kola jsou stále na zemi. Vystupují všichni kromě řidiče, který se snaží manévrováním dostat auto alespoň na tři kola. Ví, co riskuje, ale jiná možnost není. Po chvilce se mu to opravdu podaří. Všichni si oddechli.  Nasedáme a jedeme dál.

Skála zase přechází v džungli a cesta se místy mění v hluboký úvoz. Vedle auta je na každé straně deset centimetrů místa (zrcátka musí být sklopená) a pak tři metry vysoké kolmé stěny. Nedovedeme si představit, co by se stalo, kdyby ta pneumatika praskla tady. Nebyla by šance ani otevřít dveře a vystoupit z kabiny, natož ji vyměnit… Nestalo se ale nic, jen na pravé  straně vidíme po mnoha kilometrech první obydlí (N6.47815 W63.00536). Indiánskou osadu na břehu říčky, ve které se malí indiáni koupou.

Džungle se pomalu mění v savanu. Zdá se, že máme „zelené peklo“ za sebou. Teď se dá jet rychleji, a tak po chvilce spatřujeme na obzoru obrysy prvních stolových hor. Podle směru určujeme vysněnou Ayuan Tepuí. Zdá se docela blízko. Savana je zde kopcovitá a v údolí se nám otevírá pohled na vesničku La Bonita (N6.38026 W63.01758). Měníme směr na jihovýchod a někde nalevo tušíme diamantovou řeku Caroni. Vidět zatím není, ale podle mapy víme, že teď jedeme kolem ní. Do indiánské osady Caňo Negro (N6.25373 W62.93442) nám zbývá nějakých deset kilometrů. Tam se loučíme s našimi řidiči. Dál už to jde jen pěšky. Vyhazují nás ve stínu nějakého přístřešku, platíme smluvenou částku (50 USD za tři lidi) a máváme za odjíždějícím jeepem. Byli fakt dobří.
Vidíme přicházet indiána. Vysvětlujeme, co chceme. Tvrdí, že do Canaimy se bez průvodce nedostaneme. Je ochoten jít s námi, ale chce třicet dolarů v místní měně. Zdá se nám to moc a dlouho smlouváme. Nakonec se skřípěním zubů souhlasíme s dvaceti dolary. Indián odchází pro kolegu. Na cestu jsou třeba dva, protože se tři kilometry jede na člunu proti proudu řeky a jeden to neupádluje. Po chvilce přichází s tím, že kolega s cenou nesouhlasí a nikam se mu nechce. On by jel, ale sám na to nestačí. Patová situace. Tohle musí vyřešit nadřízený orgán. Za pár minut se objevuje stařeček v modrém tričku. Přichází ke stolu a indián, který zde právě obědval, okamžitě vstává a přenechává mu své místo a porci. To bude určitě náčelník (zde „kapitán“). Podává nám ruku a ženy přinášejí lavice do stínu stromu. Pokyne a všichni si sedáme. Vysvětlujeme svou situaci a požadavky. Pokývá hlavou a naznačuje, ať počkáme. Odchází ke společnému stolu, klidně pojídá cizí oběd a něco řeší s přítomnými muži. Po chvilce vstane a řekne své rozhodnutí: „Pojedou za dvacet  dolarů, ale na druhém břehu vás vysadí, zavedou na začátek stezky a dál půjdete sami. Nemůžou s vámi jít do Canaimy, protože by se nestihli do tmy vrátit.“ Indián, kterému se původně nechtělo, se beze slova obléká.
Jdeme vyšlapanou pěšinkou savanou, místy brodíme říčky a lezeme na balvany. Slunce nad námi nemilosrdně pálí a batohy na zádech se zdají snad stokilové. Je absolutní klid, ani vánek, ani stopa něčeho živého. Přesto nás indiáni varují, ať se dobře díváme pod nohy. Hlavně já v sandálkách si dávám pozor dvojnásob. Před námi se otevírá údolí, ve kterém se jako velký modrý had klikatí řeka Caroni. Přicházíme ke břehu, u kterého je přivázaná loďka (N6.26146 W62.92546). Je to děravá stará dlabanka, do níž stále teče. Vyléváme vodu a nasedáme. Platíme předem, indiáni jsou nedůvěřiví. Pádlují jak o život, je tu docela proud.

Divíme se, proč jedeme loďkou, když vedle je plochý břeh, po kterém by se dalo pohodlně jít. Asi to máme v ceně. Po chvilce to došlo i indiánům. Převážejí nás na druhou stranu, kde se s námi chtějí rozloučit. Tak na tohle jsme je teda za dvacet dolarů nepotřebovali. Obzvlášť když v dálce před námi vidím místo, kde by se řeka dala poměrně snadno přebrodit. Trváme na tom, že jim kapitán nařídil jít s námi na začátek stezky. Uznávají to a vyrážíme. Jednomu se velmi zamlouvá mačeta, kterou mám připevněnou na batohu. Touží po ní natolik, že je ochotný porušit kapitánův příkaz a jít s námi džunglí až do vesničky v půlce cesty. Mačeta stála dva a půl dolaru, a tak mu ji s klidem dáváme. Je rád jak malý kluk a do všeho cestou seká. Druhý indián žárlí, ale jinoumačetu nemáme a dalšího už nepotřebujeme, tak je nám to jedno. To má za to, že se mu nechtělo.
Jdeme pískem až tam, kde z vody trčí náplavy a kamení. To je místo, které jsem původně vytipoval jako vhodný brod. Asi k tomu účelu opravdu slouží, neboť přesně naproti začíná stezka džunglí (N6.23059 W62.90829). Je to jen nepatrný vysekaný chodníček. I kdybychom ho našli sami, nenapadlo by nás se po něm vydat. Chodníček vede do prudkého kopce, překračujeme popadané stromy a proplétáme se křovím. Ještě že tu alespoň nesvítí slunce. I tak toho brzy máme plné zuby. Naštěstí už jsme na vrcholu (N6.23176 W62.89925). Je odtud krásný výhled. Před sebou vidíme jen další hřebeny hor. Indián ukazuje rukou k obzoru. Někde tam je Canaima. GPS ukazuje ještě 10 km, ale k souřadnicím, které jsem vyčetl z velmi nepřesné mapy. Ve skutečnosti to může být úplně jinak. Právě jsme si prakticky ověřili, že např. řeka Caroni leží o 8 km jinde, než ukazuje nejpodrobnější oficiální mapa od Garminu.
Scházíme pěšinkou dolů a po chvíli se dostáváme do indiánské vesničky (N6.23381 W62.89573). Tady se loučíme s naším průvodcem. Nabízí se nám další domorodec, ale nechceme už utrácet další peníze. Dál už se zdá, že vede jen jeden chodníček, tak to zkusíme sami. Jen kroutí hlavou a myslí si něco o bláznivých bílých sáhibech.  Po padlém stromu přecházíme říčku a planinou se dostáváme k dalšímu kopci. Zase se škrábeme nahoru. Tentokrát jdeme místy po čtyřech. Další vrchol (N6.23256 W62.88819), pak z kopce a ještě jednou nahoru. Výš už to nejde (N6.23223 W62.88549). Džungle se rozestoupila a pod sebou máme obrovskou planinu, kam až oko dohlédne. Vidíme i vyjeté cesty a domky na obzoru. To musí být Canaima!Závěrečné kilometry jdeme z posledních sil. Slunce pomalu zapadá za obzor, když míjíme první domky a turistické chatky. Zastavujeme u laguny (N6.24298 W62.85419) a koupeme se i v oblečení. Jsme zaprášení a špinaví k nepoznání. Odpočíváme a pak se vydáváme shánět místo k přenocování. Canaima je turistická a neskutečně drahá. I nejlevnější ubytování za 20 dolarů jasně zavrhujeme a míříme do indiánské části. Jdeme do kopce kolem zajímavého kostela a nad ním vidíme sympatický domek s přístřeškem a kůží z nějaké šelmy na zdi. Ten přístřešek je jako stvořený pro naše hamaky, a tak to jdeme domluvit. Dva dolary na osobu se nám sice zdá pořád moc, ale dnes už nemáme sílu smlouvat. Zbavujeme se zbytků alkoholu a v momentě usínáme poctivým spánkem.
Zdá se nám krásný sen o tom, že jsme to dokázali.

Autor: Zdeněk CHAOS Dvořák – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here