Francie má jedno z nejstarších doložených osídlení v Evropě a vyspělé kultury zde prospívaly již od neolitu. Po stěhování národů se území konsolidovalo a od Západofranské říše je většina území Francie v původní podobě až dodnes. Francie je významnou zemí evropských dějin a zasáhla do většiny významných konfliktů na kontinentě, byla také původcem řady sociálních i kulturních změn.
První osídlení
Nejstarší předchůdci člověka přišli před 1,8 miliony let, Homo sapiens však přichází až před cca 40 tisíci lety. První druhy moderního člověka se dokonce jmenují podle francouzského paleolitického naleziště Cro Magnon. Teprve před 5 tisíci lety se více rozšířilo zemědělství, ve stejné době také vznikají ve Francii megalitické kultury s proslulými menhiry.
Kelti a Římané
Přibližně v 7. století př. Kr. začaly na území dnešní Francie pronikat Keltové, které však lze těžko považovat za jeden národ, ale spíše se jednalo o směs kmenů a klanů. Keltové založili řadu měst, postavili silnice a začali používat peněžní směnu. Část znalostí také převzali z řeckých kolonií na jihu země. Ve 2. století př. Kr. se území Francie stalo zajímavé pro expanzi Říma, který zde dobyl první území a založil kolonie. Římané ovšem Kelty označovali termínem Galové, odtud také pochází obvyklý název Galie. I přes četné boje a povstání nakonec Římané Galii ovládli a Galové se postupně romanizovali a získali plné římské občanství. Za zmínku jistě stojí Zápisky o válce galské od Gaia Julia Caesara, které podrobně pojednávají o období 1. století př. Kr. V Galii se po přelomu letopočtu začalo významně šířit křesťanství a latina, byla vybudována řada měst a velmi vyspělá infrastruktura.
Příchod Germánů
Asimilované Galy a Římany sjednotil boj proti Normanům v Anglii a od západu se šířícím Germánům, kteří však v Galii postupně získávali legitimní území. Příliv osadníků byl prakticky nezvladatelný a postupně rozšiřovali vlastní osady a vytvářeli autonomní území. Roku 451 Germáni společně s Římany a Galy zastavili pronikání Hunů v bitvě na Katalaunských polích. To však již byla poslední větší akce Západořímské říše, která se definitivně rozpadla roku 476.
Franská říše
Již na počátku letopočtu přišli na území Galie Frankové, které pak koncem 5. století sjednotil král Chlodvík z rodu Merovejců. Přijal křest a podmanil si značnou část území dnešní Francie. Bohužel v té době se dědičné území dělilo rovným dílem mezi syny, což vedlo ke staletím sporů a dělení území. Reálnou vládu postupně převzali majordomové, kteří skutečně spravovali území a nakonec se domohli i dědičných funkcí. Majordomus Karel Martel byl tím, kdo měl zásluhu na porážce Maurů v bitvě u Poitiers roku 732. Jeho syn Pipin III. Krátký se pak stal prvním králem sjednoceného území. Syn Pipina III. Byl známý Karel I. Veliký, za kterého dosáhla Franská říše nebývalého rozmachu. Království obsáhlo část dnešního Německa, severní Španělsko a severní Itálii, Karel Veliký byl roku 800 korunován papežem na císaře. Po smrti Karlova syna se však říše rozpadla kvůli nástupnickým sporům na tři menší.
Středověk a Kapetovci
Po rozdělení Franské říše se Západofranská říše stala základem budoucí Francie, vlády se ujal Karel Holý. Vláda Karlovců však upadala a začala výrazně růst moc církve a šlechty. Roku 987 se vlády ujal Hugo Kapet, který založil novou dynastii Kapetovců, jejichž potomci vládli s krátkou přestávkou až do 19. století. Během 12. století se Francie stává centralizovaným královstvím. Ve 13. století vládl Filip IV. Sličný, který proslul nevybíravými metodami a územními spory. Společně s papežem se domluvili na účelové likvidaci řádu Templářů, který byl v té době velmi mocný a bohatý. Papež i Filip IV. měli hluboko do kapsy, tak se jim obvinění z kacířství a zabavení majetku Templářů velice hodilo. Za jedinou noc bylo pozatýkáno a pobito velké množství příslušníků řádu, spousta jich skončila později na hranici. Od této události se považuje pátek 13. za nešťastný.
Stoletá válka
Počátkem 14. století došlo na vymření přímé linie Kapetovců a následnické i územní spory. Ty přerostly v přerušovanou stoletou válku s Anglií, která trvala od roku 1337 do 1453. Ve válce střídavě vyhrávaly obě strany, jednou z důležitých událostí byla i bitva u Kresčaku, kde padl český král Jan Lucemburský. Nakonec byla válka osudná pro Anglii, která ztratila Flandry i celou Normandii a stala se ostrovním královstvím.
Raný novověk a renesance
Francie sice vyšla ze stoleté války jako velmoc, nicméně se postupně ocitla v obklíčení habsburských držav. Habsburkové se sňatkem dostali i na Španělský trůn, ovládli Nizozemí a Belgii a v 16. století připravili Francii i o severoitalská města. V první polovině 16. století vládl František I., za jehož vlády došlo k rozmachu renesance a vybudování řady zámků na Loiře i řady dalších význačných staveb. František I. však také vedl řadu válek s Habsburky. Verrazano a Jacques Cartier za jeho vlády objevili Kanadu, kde začaly vznikat francouzské kolonie.
Absolutizmus
V 17. a 18. století se ve Francii rozmohla absolutistická vláda a přes hospodářský rozmach byla většina obyvatel chudá. Roku 1700 nastoupil na španělský trůn vnuk francouzského krále, což se však nelíbilo Habsburkům a začaly finančně náročné a pro Francii neúspěšné války o dědictví španělské. Řadoví občané byli zatížení velkými daněmi, mnoho trpělo chudobou a řada řemeslníků požadovala omezení moci cechů. Neutěšená situace vedla k revoluci.
Velká francouzská revoluce
Revoluce nastala vlivem neutěšených podmínek a probíhala v letech 1789-1799. Král Ludvík XVI. si byl vědom neudržitelného stavu a svolal stavy, došlo na zrušení řady povinností, přesto však obyvatelé na řadě míst revoltovali. Jedním z milníků je známé dobytí Bastilly. Král se udržel u moci do roku 1792, kdy byl 21. září sesazen Konventem a byla vyhlášena republika. Roku 1793 byl král popraven, což sjednotilo okolní země, které začaly podněcovat kontrarevoluci a otevřeně bojovat proti republice. Kontrarevoluce byla krvavě potlačena, ale situace ve Francii byla stále špatná. Vlády se ujal Robespierre, který zavedl metodu teroru. Ani sami revolucionáři však nebyli jednotní a docházelo k řadě sporů i poprav. Bylo zrušeno otroctví a výrazně poklesla moc církve, nakonec však i sám Robespierre skončil na popravišti.
Napoleonské války
Generál Bonaparte se poprvé významně osvědčil proti odpůrcům Francie již roku 1797, kdy donutil k příměří římského krále a později po řadě bitev opět porazil Rusko a Rakousko a donutil k příměří i Anglii roku 1802. Napoleon se však nedal ukolébat nestabilní situaci a plánoval invazi do Anglie, 2. října 1804 se také nechal korunovat císařem. Námořní válka s Anglií sice nedopadla dobře díky porážce u Trafalgaru, ale Napoleon vzápětí porazil armády odpůrců v bitvě u Slavkova. Drtivá porážka Ruska a Rakouska znamenala definitivní konec Svaté říše římské. Roku 1806 Napoleon téměř rozložil Prusko a později uzavřel dočasný mír s Ruskem, po celé Evropě se však rozhořela řada dalších válek. Roku 1808 dopadl neúspěšně pokus dosadit na španělský trůn Napoleonova bratra. Následné lidové povstání, podporované Anglií, dopadlo pro Francii špatně. Pozdější invaze do Ruska se také nezdařila a přes počáteční převahu nakonec francouzská armáda roku 1813 ustupovala ve zbídačeném stavu. Napoleon sice dokázal armádu obnovit, přesto nakonec proti Prusku, Rusku a Anglii neměl šanci a postupně začal prohrávat. Roku 1814 byl sesazen a odeslán do vyhnanství na Elbu, na trůn se vrátil bourbonský král Ludvík XVIII. Napoleon se roku 1815 vylodil opět ve Francii, převzal část francouzské armády a donutil krále k útěku. Následný úder proti nově zformované protinapoleonské koalici však neslavně skončil u Waterloo. Na trůn se vrátil král a Napoleon zemřel v anglickém vyhnanství roku 1821.
Od monarchie k republice
Po porážce Napoleona zůstal na trůně král, nicméně ke klidu to rozhodně nevedlo. Sice existoval dvoukomorový parlament, byla však snaha zásadně omezit získané občanské svobody, což vedlo k řadě sporů a menších revolucí. Roku 1848 definitivně dopanoval poslední francouzský král Ludvík Filip a prezidentem nové republiky se stal Napoleon III. Bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže a zrušeno otroctví i v koloniích. Napoleon III. se nakonec roku 1852 v lidovém hlasování nechal prohlásit císařem. Podporoval hospodářský růst, ovšem později se nechal vlákat do války proti Prusku, kterou prohrál a roku 1870 došlo k vyhlášení třetí republiky. Francie musela postoupit Alsasko-Lotrinsko Německu a platit obrovské válečné reparace. Pokus o ustanovení komuny se nezdařil a třetí republika se nakonec udržela až do roku 1940.
Světové války
Francie se dočkala odvety po I. světové válce, kdy po Versailleském míru 1919 muselo Německo vrátit získané Alsasko-Lotrinsko, platit rozsáhlé reparace a demilitarizovat. Ve Francii došlo na řadu sociálních reforem, například zavedení osmihodinové pracovní doby. U moci se většinou držely levicově orientované vlády. Roku 1940 ovládlo Francii fašistické Německo a k vládě se dostala loutková vláda v čele s Pétainem. V letech 1940-1944 existovala tzv. Vichystická republika, která skončila po vylodění spojenců v Normandii.
Poválečná Francie
V roce 1945 se předsedou vlády stal de Gaulle, již roku 1946 však ustoupil komunistům a levicovým radikálům. Země se poté ocitla v politických zmatcích a roku 1956 málem došlo i na občanskou válku. De Gaulle se opět dostal k moci roku 1958 jako prezident. I přes novou ústavu a vyřešení řady potíží se Francie dodnes potýká s řadou stávek a je výrazně levicově zaměřená. Od roku 1968 vliv levice výrazně sílí a v současnosti má výrazný vliv i na politiku celé EU. Francie je členem NATO, OSN i EU. Díky řadě sociálních reforem a výhod je Francie vysoce sociálním státem, na rozdíl od skandinávských zemí však za to platí obrovským zadlužením.
