Etiopie – země, kde se mísí kultury

1035
Etiopské obydlí | luisapuccini/123RF.com
Etiopské obydlí | luisapuccini/123RF.com
Není snadné si představit místo, kde se arabská kultura snoubí s africkou, kde lidé žijí velmi liberálně, kde je náboženství víceméně křesťanské, ale přesto platí kruté fyzické tresty běžné v islámských zemích, kde není nevázaný vztah dvou lidí žádné tabu a kde se snoubí chudoba a nedostatek lidí s radostí a optimismem…

Etiopie má z minulosti opravdu špatnou „image“ – konfl ikty, přírodní katastrofy, bída, sucho, … Poslední dobou ale tento obraz bledne a není to bezdůvodné. Oblast města Harar na východě země je tomu důkazem a není zdaleka jediná v zemi. Tady, poblíž hranic se Somálskem, se snoubí několik světů a kultur dohromady, lidé tu mají trochu jiný životní styl a zvyky než v ostatních částech země a je tu i překvapivě bezpečno.Tajemná atmosféra města by se dala krájet a přátelství a otevřenost je běžná vlastnost většiny obyvatel.

Nikdy neztrácej naději

Sedíme namačkáni na úzkém sedadle, nebo spíše lavici místního autobusu z Addis Ababa. Není mi vůbec do řeči, ale kolem panuje veselá nálada, lidé koketují, deník cestovatele někteří si i prozpěvují a já se nestačím divit, kde na to v tom horku, prachu a nepohodlí berou sílu. Ďábelský styl jízdy řidiče zastaví občas jen mávající kolemjdoucí a nebo jiný autobus řítící se v protisměru. Když se kolem objeví první divocí velbloudi, moc lidí to nepřekvapí, samozřejmě kromě mě. Trochu pozornosti vzbudí, až když doslova „proplouváme“ jejich stádem, blokujícím silnici, ale spíše jsou to otrávené výrazy typu „proč nejedeme dál“. Krajina se ze zelené náhorní plošiny kolem hlavního města země změnila postupně v polopoušť a horko proniká až do morku kostí.

Míjíme Národní park Awash. Zahlédnout tam ale něco živého je, jak jsem později zjistil, spíše výjimečné, tak jako na většině území země. Ani současná vláda, ani místní obyvatelstvo nedělají moc proto, aby se něco změnilo, spíše naopak. Zaplatíte a strážci vás prostě vpustí do prakticky prázdného parku.

Klesáme dále dolů do rozpálené nížiny a začíná se mi stýskat po svěžích oblastech náhorních oblastí porostlých bujnou vegetací, s políčky a chýšemi, kde o vodu a dobrou úrodu není nouze. Na vzrostlých stromech rozesetých po krajině jsou tam zavěšené duté kmeny, fungující jako včelí úly, pod nimi jsou úrodná políčka se vším možným, kolem chýší se pase dobytek a hrají si děti. Moje nadšení ze soběstačnosti a prostoty stylu života místních už ale se mnou nesdílí studentka ekonomiky z Addis Ababa, sedící vedle mě. „Co se ti na těch škaredých chatrčích tak líbí?“ slýchám od ní pokaždé, když se něco snažím vyfotit. Od našeho setkání už uplynulo pár týdnů, ale přesto se mi ji stále nedaří dostatečně odradit od jejího snu žít jednou někde v Evropě. Lidé na venkově tu většinou mají téměř vše, co potřebují. Města jsou ale pravým opakem a život tam se pro mnoho vesničanů mění v peklo, paradoxně právě díky materiálnímu světu, kterému se snaží marně přizpůsobit a přiblížit. Jsou zvyklí žít jinak a tím „naším“ způsobem jim to moc nejde.

Další část cesty překonáváme malou dodávkou s ještě divočejším řidičem, ale to už se stmívá a řidič náhle v jednom městečku jízdu končí. Mluví se tu v různých oblastech různými dialekty, a tak i Zahara má problémy domluvit se, co bude dál. Málem naletíme nabídce jiného řidiče a téměř již nasedáme do další dodávky mířící přes noc do Hararu, když Zahara přes problémy s jazykem pochopila, že se jedná o lest. Stává se, že noční jízdy neobydlenou krajinou končí přepadením nebo přinejmenším okradením nebohých pasažérů. V jižní části země bylo navíc nedávno hlášeno ozbrojené přepadení minibusu – nikdo nepřežil. Ubytování na noc se tedy ukáže být jako dobrý nápad a za úsvitu vyrážíme dál. Nijak velká vzdálenost v Evropě tu za místních podmínek může zabrat spousty času, a to i přesto, že jim tu nedávno aktivní Číňané zbudovali docela slušnou silnici.

Vysloužilí žvýkači katy

Vjíždíme do přeplněných ulic nevelkého města Harar. Po cestě k nějakému levnému ubytování již Zahara poznává a zdraví některé místní obyvatele, které neviděla již několik let. Narodila se tu, má tu část své rodiny, ale téměř nikdy neměla peníze na cestu z více než 400 km vzdálené metropole, kde má více možností a snad i snadnější život.

Ubytujeme se v místním hotýlku a já už se nemohu dočkat, až vyrazíme do ulic. Procházíme labyrintem úzkých uliček a pěšin mezi krásnými historickými zdmi a domy natřenými na bílo nebo pastelovými barvami. Téměř 90 mešit na tak malé ploše se nevidí často a založení města sahá až do roku 896. Oblast je autonomní a platí tu jiné zákony a pravidla. Míjíme místní, oděné v neuvěřitelně krásných a barevných látkách, nebo v typicky bílých arabských přehozech.Všímám si, že lidé tu vypadají trochu jinak. Vyšší a ještě vytáhlejší než již i tak dost štíhlí Etiopané, jemné rysy ve tváři, úzké nosy, světlejší pleť, rozhodně to nejsou typičtí Afričané. Arabský vliv z minulosti a blízkost Somálska je tu znát. Celé město bylo vlastně vystavěné Araby a koneckonců to do Jemenu není odsud až tak daleko. Nebýt poměrně nedávného oddělení bývalé části země, která si dnes říká Eritrea, stačilo by jen přeplout úzký průliv Rudého moře. To dnes také mnoho Etiopanů ve snaze uniknout bídě stejně dělá.

Tržiště nebo prostě jen všudypřítomní prodejci všeho možného po stranách zužují již tak úzké uličky a na kusech látky položené na udupané hlíně provozují svůj „bussines“. Prodává se vše, skromné výpěstky místních zemědělců, řemeslné výrobky, látky a oblečení, léčivá koření, občerstvení, ale i třeba africký fenomén – sandály vyřezané z ojetých pneumatik. Čím větší vzorek na podrážce, tím jsou dražší, podobně jako u automobilu. Zda to býval Michelin či Matador, na tom už tak nezáleží…

Podél ulic a před domy a vlastně skoro všude posedávají spokojeně vyhlížející lidé žvýkající listy katy. Tato rostlinná droga se žvýká všude a téměř pořád. V autobuse, na úřadech, v obchodech, ale hlavně při setkání s přáteli a po dobrém jídle. Zahara listů tohoto nenápadně vyhlížejícího keře spotřebovala za cestu desítky kil. Kupují se celé větvičky ve svazcích, je k dostání volně všude a k tomu je ještě levná.V autobuse to pak někdy vypadalo tak, že si každý spokojeně obíral svůj trsík a holé klacíky se válely všude kolem. Většina starších konzumentů katy je bezzubých. Listy totiž nemají moc dobrou chuť, a tak se zpravidla zajídají oříšky. Tady se ale chroupe spíše cukr a „vysloužilejší žvýkači“ drtí ve hmoždířích listy na kaši spolu s cukrem, aby se vyhnuli žvýkání, což při stálém požívání zdolá i poslední zbytky chrupu. Zbytek se polyká, takže kata částečně zahání i hlad.

Místní kuchyně je skvělá, ale ne pro každého. Národní jídlo, tedy velká chlebová rosolovitá placka „inžara“ (hlavní přísada je nastrouhaná část kmene speciálního banánovníku), se jí s různými těžko popsatelnými, často ostrými směsmi z masa a zeleniny a někdy prostě se syrovým kusem kozího masa ještě na kosti. Nakonec už jen trocha „listí“ a konečný požitek je dokonalý. Pijí se různé druhy vcelku dobrého místního piva či speciální typ zkvašeného alkoholického nápoje, který musí být předtím 6–7 let zakopán pod zemí, ale to je spíše jen pro zvláštní příležitosti i vzhledem k ceně.

Hlavně pozor na ženské

Navštěvujeme postupně některé příbuzné a známé a prožvýkáváme se pomalu každým dalším dnem. Potvrzuje se mi vše, co jsem už před příjezdem do města slyšel vyprávět od několika lidí v Addis, jak se město zkráceně nazývá, ale hlavně od Zahary. Myslím tím zajímavý vztah mezi muži a ženami, který je nejvíc znát právě tady. Žena je tu v podstatě v podobné pozici jako v jiných částech země. Tedy hlavně vychovává děti a stará se o jídlo. To obnáší mimo jiné i hledání, sekání a nošení těžkého dřeva z okolí na oheň na vaření. Stará se ale vlastně i o manžela, který dělá buď těžší zemědělské práce, vydělává, nebo obojí. Rozdíl jejího chování a postavení k muži je tu zajímavý hlavně u intimit. Zábrany se tu příliš nepěstují a ona je v počátcích mnohem aktivnější, než je tomu jinde v zemi. To samé očekává ale i od muže. Nikdo nic neskrývá a nepředstírá, i děti jsou do všeho zasvěcovány odmalička a s naprostou samozřejmostí a přirozeností. Kde, kdy, jak a často i s kým k tomu dojde, tu řeší jen málokdo. To vše hned vedle starobylých arabských mešit a v křesťansko-muslimském světě.

Krotké hyeny

Specialitou města je noční krmení hyen. Už po staletí se tento zvyk předává z generace na generaci a hyeny svoji krotkost k vyvoleným lidem předávají na svá mláďata zřejmě podobně. V určitou noční hodinu se jednoduše stáhnou z okolní buše na obvyklé místo na okraji města. Mají svá jména a na zavolání si přijdou pro svůj kousek masa. Jsou divoké, ale přesto se na něj všechny najednou nevrhnou. Poslušně čekají. Chovají se tak ale jen v přítomnosti dvou lidí z města, které znají a kterým neublíží. Je jich možná 15–20 a čekají v okruhu pár metrů, až na ně vyjde řada. Až pohled zblízka vyvolá v člověku respekt… Podívaná se poslední dobou stává stále více žádanou místní atrakcí, ale jde hlavně o tradici s dávnými kořeny.

Jak jsem byl arabským obchodníkem

Prašná cesta vedoucí směrem k Somálsku je na mapě značená stejně, jako byla asfaltová silnice ještě z dob socialismu vedoucí z hlavního města. Krajina je suchá, ale rozhodně ne bez zeleně, kopečky střídají zajímavé skalní útvary. Oblak prachu za mikrobusem nás dožene vždy, když se proplétáme stády dobytka, které pastevci ženou po cestě kdoví kam. Zastavujeme v malém městečku spolu se Zahařiným kamarádem Dirmou, který nás doprovází. Je pátek, čas dobytčích trhů, a tak je volba jasná. Jsme asi 60 km od hranic a je to tu znát. Stovky velbloudů ze Somálska jsou tu nabízeny spolu se vším dobytkem, který se dá úspěšně chovat a zpeněžit. V „bohatší“ Etiopii se dá totiž vše výhodněji prodat. Protahuji se mezi zvířaty. Majitelé, považující mne za Araba nakupujícího velbloudy, mi dělají ceny. Je to jen dobytčí trh, ale hlavně ženy jsou krásně oblečeny. Lidé, zejména Somálci, jsou tu ještě o něco tmavší. Atmosféra tohoto místa se dá jen těžko popsat…

Dál za městečkem z hliněných či tvárnicových domů jsou už jen klasické kruhové chatrče z přírodních materiálů, samostatně rozeseté po krajině nebo ve vesničkách. Většinou jde o krásnou „architekturu“ zapadající perfektně do krajiny a smysluplné a pravidelné uspořádání obydlí do půlkruhu obraz jen dotváří. Méně romanticky vypadají už napůl zcivilizované chatrče a domky s plechovou nebo igelitovou střechou či jakési igelitové stany. Oráč s volem, který je jinak prakticky nahý a má na sobě pouze tričko s nápisem Chicago Bulls, pak působí opravdu „zajímavě“.

Část příbuzných, které jsme již dříve navštívili v jižní části země, bydlela také v původních kulatých chatrčích. Vzpomínky na každovečerní posezení uvnitř v kruhu a pražení čerstvé kávy na roštu stojí za to – na jedné straně velké kruhové chatrče spí za plentou kozy a ovce, na druhé lidé, uprostřed plápolá oheň a vykládají se příběhy a zážitky z prožitého dne. Takový běžný večer v Etiopii.

Umělá hmota a umělý život

Druhý den procházíme trochu okolí a pak už jen zpět do Hararu. Jedeme spolu s dalšími na korbě nákladního auta s kukuřicí, poslední autobus už je dávno pryč. Při průjezdu vesnicemi na nás stále křičí houfy dětí „Highland, Highland…“. Původně jsem myslel, že je to nějaký místní pozdrav. Ukázalo se, že jde o název místní pramenité vody vyráběné v pet lahvi. To, co je pro nás odpad, má zde velkou cenu – láhve se používají na vodu, mléko a podobně. Stejně tak se využívá jakýkoliv kus umělé hmoty či použitý plastový barel. Vydrží určitě déle než ty vydlabané ze dřeva či z vysušených dýní a je to bez práce.

Dnešní informovanost tu všem dává možnost dozvědět se víc o okolním světě. Možná ale až teď si spousta místních venkovanů uvědomilo, že jsou chudí. Do té doby byli možná spokojenější. Být v jejich situaci, jednal bych asi stejně. Také bych se snažil dostat do velkého světa. Do města za snadnějším životem, nebo prostě jen ze zvědavosti, abych ale ve fi nále zjistil, že se mi život ještě víc zkomplikoval, že stejně nejsem šťastný a že najednou potřebuji peníze…

Autor: Radim Češka – časopis Cestopisy.

Předchozí článekQuenco – Místo rituálních obřadů Inků
Další článekCesta Íránem na motorkách