Na turecko-íránské hranici probíhá vše hladce, je tu spousta veksláků. Pohraničníci nám sdělí cenné informace o tom, jak se chovat, přihodí i nějaké ty tipy na výlety. Pro mě to znamená: žádné kraťásky, ale odteď musím chodit jak zakuklenec.
První stovky kilometrů
Do Tabrízu dorážíme za tmy, a tudíž jsme ztraceni. Naštěstí si našeho postávání u krajnice všimne posádka z okolo jedoucího auta a dovede nás do hotelu. Ráno se kluci na bazaru nechají místním lazebníkem oholit. Poprvé tady ochutnáváme místní fíkovici, což je voda, v které plavou fíková semínka, a pak douch – to je zkyslé mléko se syrovátkou, mě to vůbec nejede, ale kluci si tyhle dva nápoje hodně oblíbili. Odpoledne vyjíždíme směr Teherán, po první stovce kilometrů stavíme u krajnice, kde si vaříme něco na zub a čaj, přitom pozorujeme chaos na cestě. Íránci jezdí stylem rychlejší a větší mají přednost, čáry na silnici jsou jen doplňky, předjíždějí do zatáčky, i když do ní vůbec nevidí. Není divu, že sem tam potkáváme nějaké to auto v příkopě.
V kouři vodní dýmky
Přijíždíme k opuštěnému hliněnému městečku, zastavíme, prolézáme ruiny a fotíme. Na Mildu někdo píská, jde se podívat – je to chlapík v náklaďáku, dává mu meloun. Hned se na něj vrháme. Ještě než vyrazíme, objeví se rodinka v autě, zvou nás k sobě domů do Zanžánu – to přijímáme. Přichystají večeři, která se skládá se skopového masa, rýže, grilovaných rajčat a ovoce. Povídáme si, jak to chodí u nich a u nás, pouští nám svá rodinná videa. Je pozdě, takže u nich i přespáváme. Rákino nás berou na prohlídku města. Jsou rádi, že se námi můžou pochlubit i ostatním sousedům. Íránci jsou celkově moc fajn, rodinné vztahy mají pohodové a pořád se usmívají. Mzdu dostávají předem a pak se pracuje – od neděle do čtvrtka. V pátek a v sobotu vyráží s celou rodinou kempovat za město a nebo jen tak piknikovat do městského parku.
Odpoledne se loučíme a vyrážíme směr Isfahán (Esfahan). Cestou se zastavujeme v jeskyni Chateleč Chour a punkevní jeskyni Alisadr. Do Isfahánu dorážíme dopoledne, ubytujeme se v hotelu. V recepci nám doporučí taxi, jehož řidič je skvělý průvodce. Bere nás do místní ptačí zoo, za město do zoroastriánského chrámu a katedrály Vank. Vysadí nás kousek od Imámova náměstí. Je to obrovské prostranství, kolem kterého se rozkládá krytý bazar a dvě mešity, jsou vykládané modrým květinovým vzorem, prostě nádhera. V podvečer přicházíme k mostu Sio-se-pool, je obklopen lidmi, kteří kouří vodní dýmky. Přisedáme a kouříme také.
Ztracený ráj
Po dvou dnech pokračujeme k vodopádům Morgún. Tam se nás opět ujímají místní strážci vodopádu. Hostí nás skvělým rizotem a čerstvými bylinami. Neumějí anglicky a my zase persky, takže se dorozumíváme rukama a nohama. Je to skvělý večer. Půjčí nám ven perský koberec, na který se ukládáme. Ještě se ujišťuji, jestli tu nepobíhají nějaké ty breberky, prý že ne. Věřím jim, a tak jdu spát.
Ráno jdeme omrknout vodopády, mají malý průtok, ale je to krása. Jeden ze strážců nasedá do auta a my na motorky a jedeme. Prý nám ukáže ztracený ráj. Přijíždíme k soutěsce. Motorky necháváme dole a ťapeme nahoru přes kaskádovité útvary s křišťálovými jezírky. Čím výš stoupáme, tím je soutěska užší. Spousta zeleně, motýlů, cvrkot hmyzu a křik ptáků. Měl pravdu – je to ráj. Koupeme se v jednom s jezírek, loučíme se a my pokračujeme.
Bohužel ne moc daleko, „Tyfus“ klouže po olejové skvrně a motorka jde k zemi. Naštěstí se nic moc nestalo, jen malé odřeniny jak na „Tyfusově“ ruce, tak na motorce. Uděláme malé úpravy a pokračujeme k Šírázu (Shiraz). Tam proběhne oprava motorky – Íránci jsou moc zruční.
Íránský sokol
Následuje Persepolis, Nekropole, je tu pekelné horko. Pokračujeme až do Bamu. Bam byla obrovská hliněná pevnost, jenže v prosinci 2003 tu bylo velké zemětřesení a 90 % města spadlo. Lidé, kteří tu zbyli, se povalují kolem cesty. Radši obracíme motorky zpět k severozápadu, přes Kermán do Yazdu. Yazd je pouštní město, vodu sem tahají podzemními kanály z hor, které jsou vzdálené několik stovek kino lometrů. Tohle město má takových kanálů na tři tisíce a je zvláštní tím, že se zde na domech zachovala starobylá klimatizace. Jde o věže, kde se zachytává vánek, ten padá šachtou do podzemí, kde je díra plná studené vody, teplý vánek se ochladí a do domu jde studený vzduch. Navštěvujeme muzeum vody, pár mešit a procházíme bazarem. Malý klučina nás zatáhne do jednoho z domů. V místní tělocvičně nás usadí a nalije čaj. Začnou se scházet muži. Jeden z nich bouchá do gongu a zpívá perské písně, ostatní muži začnou cvičit a mávat velkými kužely nad hlavou. Celé mi to připadá jako náš Sokol.
Hory, moře a tabáček
Navštěvujeme chrám zoroastriánů Čak-Čak. Je plný sršňů, při mé fobii na tento hmyz se dlouho nezdržíme a pokračujeme přes Kášán (Kashan) a desetimilionový Teherán na horu Demávend. Je to sopka vysoká 5670 metrů nad mořem. Vyjíždíme na motorce do výšky 3200 m n. m. Jde to ztuha, ale jde. Po příjezdu za námi přijde správce hory. Ptá se, jestli chceme na vrchol, ale s naší výbavou to nejde, a tak po nás nechce poplatek za výstup 50 USD. Navečer nás pozve do svého stanu. Tam se potkáváme s jeho dvěma kamarády. Jeden z nich je maratonec, který při závodu vyběhl na vrchol za tři hodiny, a to byl až na sedmém místě, úctyhodný výkon. Jíme žlutý meloun a vypráví nám o své rodině, o tom, jak by chtěl do Himálaje, ale nemůže. Íránci mají pasy jen výjimečně, a tak nemohou cestovat. Ráno si to vyšlápneme do 4000 m n. m. Na vrcholu se zatahuje a při takových podmínkách tam klesá teplota k minus dvaceti stupňům.
Cestou z hor potkáváme spoustu včelařů, kteří mají i na sto včelstev, hory jsou porostlé rozmanitými bylinkami a květy. V nižších polohách, kde tečou řeky, jsou rýžová políčka. Podél nich jedeme až k moři a dál do Raštu (Rasht). Chceme se koupat v moři, ale je tu zákaz, to aby se nekoupaly ženy společně z muži. U jednoho z obchůdku potkáváme plavčíka, který pracuje na soukromé pláži. Dáme se do řeči a je vyhráno. Bere nás k sobě na pláž, kde si stavíme stan a můžeme se i vykoupat. Kluci v plavkách a já, jediná holka výpravy, v košili a dlouhých kraťasech.
Ráno pokračujeme do Tabrízu, kde utrácíme poslední peníze na bazaru. Kupují se koberce, spousta čaje. Kluci táhnou ještě vodní dýmky a ovocný tabáček. Ráno se loučíme s Tabrízem a trajektem přes Urmijské jezero míříme k hranicím směr domov.
Motorkáři v číslech
> Účastníci expedice a jejich stroje: Milan Zlámal a Hana Zlámalová na motorce BMW 1150 GS, Josef Adamec, Václav Klich – syn a Václav Klich – otec na BMW 1200 GS.
> Expediční kilometry: Za 33 dní 11 124 km na motorkách a asi 3700 km vlakem přes Turecko.
> Náklady: V Íránu cca 12,5 USD na osobu a den včetně benzínu (2,40 Kč/l), vstupů a ubytování (ve stanu i v hotelech).
Autor: Hana Zlámalová – časopis Cestopisy.
