Ruiny Quenca leží na kopci jménem Socorro, sotva 1 km od pevnosti Sacsayhuaman a asi 4 km od bývalého hlavního města Inků, Cuzca. Když někdo projíždí kolem, nemá ani tušení, že by výrazný skalní masiv u silnice mohl být něčím zajímavý. Nicméně, když vstoupí do areálu Quenca, nevychází z údivu. Skály jsou vytesány do různých figur a výjevů, které nebyly, jako je tomu na jiných místech, přineseny odjinud. Skály samy byly přizpůsobeny předchozími indiánskými kulturami k obřadním účelům a konečnou podobu nabyly za vlády Inků.
Posvátný labyrint
Celý komplex ruin je považován za velkou svatyni. Sestává z několika bohatě opracovaných vápencových skalisek, s centrální skálou, která se vypíná v eliptickém amfiteátru a má charakter obětiště bohu. Hlavní skalní masiv má plochu 3500 m2 a na skále jsou vyryty různé motivy, jako oltáře, schodiště, sedačky, paprskovité linky, sluneční observatoř Intihuatana a celá spousta klikatých kanálků, které se rozdělují a zase znovu sbíhají, aby vytvářely podivné vzory. Konečně, „quenco“ v kečujštině znamená klikatou čáru ve tvaru hada nebo labyrint. Všechny tyto obrazce a figury byly při tvoření přizpůsobeny přirozenému skalnímu podkladu. Jejich funkce je neznámá a je předmětem dohadů. Kanálky, jakoby vyřezané pilou, pravděpodobně sloužily k transportu nějaké tekutiny, buď krve obětí, nebo chiche, což je opojný nápoj z kukuřice podobný pivu, nebo jimi proudila pouze voda. Podle pověstí kněží se traduje, že průběh toku měl symbolický význam. Pokud tekutina neuhnula a stékala celým systémem kanálků přímo dolů, dala se očekávat dobrá úroda. Pokud vybočila do strany, bylo to velmi špatné znamení.
Tunel do podzemí
Místo nahoře na skále mohlo být dějištěm oslav spojených se slunovratem a rovnodenností, ale možná bylo používáno i pro svatební obřady, čemuž by napovídalo dvojité sedátko pro milence. Někteří archeologové se domnívají, že také mohlo jít o magické rituály uctívání životodárné vody. Na vrcholu skály je malá, uvnitř vyzdobená dutina, kterou pravděpodobně používali Inkové pro posvátné obřady.
Na zadní straně skály se nachází velmi úzká chodbička, přecházející postupně přes bloky horniny. Rovněž má charakter klikaté čáry. Na stěnách chodbičky lze vidět vytesané plošiny a výklenky, které možná sloužily k vystavení mumií nižší šlechty. Průchod vyúsťuje v tunel do podzemních prostor, částečně přirozených, částečně přizpůsobených k obřadním či meditačním účelům a ke spojení s nadpřirozenými silami. Uvnitř se nachází několik oltářů, vytesaných ve stejné hornině, a dva bloky kamene mající tvar stolů, které mohly být používány k balzamování mrtvol či k operacím. Podle nálezů koster lam docházelo asi v podzemních prostorách i k obětování zvířat na počest Pacha Mamy – matky země. Vlevo v zadní části jeskyně je otevřená průrva, vycházející až na povrch. Někteří odborníci předpokládají, že zde měli Inkové umístěn obrovský disk z ryzího zlata, který odrážel sluneční paprsky a tak osvětloval podzemní prostory.
Sexuální symbol, žába nebo puma?
Již zmíněná skála umístěná v elipsovitém nádvoří bez pochybností sloužila jako uctívaný totem. Je vysoká 5,90 m a široká 4,50 m. Silueta této totemické skály je značně deformovaná jako výsledek řádění vandalů nebo conquistadorů, kteří se snažili vyhladit stopy po modlářství. Rovněž ji poznamenal zub času. Dosud jsou vedeny spory o to, co tato vytesaná či otesaná skála znázorňuje. Někdo tvrdí, že jde o sexuální symbol, většina odborníků se však kloní k názoru, že se jedná o pumu, zvíře Inky uctívané, z jiného úhlu pohledu pak o žábu, která byla pro Inky symbolem životodárné a očisťující síly deště. Nesetkal jsem se doposud s fotografií či dokumentací, která by byla tak přesvědčivá jako moje fotografie, pořízená při návštěvě Quenca v roce 2004. Peruánští odborníci mají o podobných výjevech jasno. Tvrdí, že když studovaný objekt má jedno oko, jste pravdě blíže. Pokud má obě oči, je to skoro jistota. Na mé fotografii je však vidět i hřívu a nozdry. Není nejmenších pochybností, že se jedná o Inky uctívanou pumu. Při čelním pohledu na otesanou skálu má tato tvar sedící žáby, která rovněž patřila mezi uctívané živočichy. Její tvar však setřel zub času natolik, že zde bych si v tomto tvrzení již nebyl tak jistý. Eliptický amfiteátr, obklopující pumu, sloužil možná jako astronomická laboratoř nebo obětiště. Obklopuje jej zeď z pravidelně otesaných bloků, krytých fasádním kamenem. Kolem amfiteátru je 19 výklenků, dnes již většinou zřícených, které se asi používaly jako sedačky pro církevní hodnostáře během posvátných obřadů. I v komplexu skal na povrchu jsou vytesané obřadní stoly a sedačky pro hodnostáře. Nejvýznamnější je sedačka Inky, který se s oblibou zúčastňoval pohanských rituálů. Skála, pokrytá různými záhadnými obrazci a symboly, nádvoří a obrovský posvátný monolit pumy nutně připomínají uctívání hvězd, spojené s ročními obdobími a Sluncem.
Kamenická práce v Quencu dosáhla úctyhodných rozměrů a je svědectvím, že v incké víře kult kamene hrál velmi významnou roli. Protože se na této lokalitě ve vysokohorském klimatu udržuje po celý rok poměrně konstantní vlhkost, a to i díky zvodnělému vápencovému podkladu, do skály vytesané geometrické tvary a symboly jsou dobře zachovány. Není tomu tak u monolitu pumy. Náboženské zanícení Španělů a jejich dobyvatelská touha ovládnout či pokořit poraženou kulturu vedly ke značnému poničení sochy. Přesto se podařilo fotograficky zdokumentovat, že se jedná o kočičí šelmu, zřejmě pumu, a malíř Karel Janák ji podle fotografie nakreslil v možné původní podobě.
Inkové
Autor: Otto Horský – časopis Cestopisy.
