Do Indie a sama? A na tři měsíce? Fakt sama? Co když se ti něco stane? Co když onemocníš? A nebojíš se? Podobné otázky poslouchám před každou sólo cestou vcelku pravidelně. Potom přijde na řadu zkoumání, jestli to není trochu smutné cestovat bez někoho blízkého, být na všechny zážitky, starosti a radosti sama a nemít, s kým se o ně podělit.
Na delší toulání po Indii jsem se zatím vždycky vydávala sama, Evropu pak objíždím a obcházím zase nejčastěji s kamarády. Pokud za sebou máte podobnou zkušenost, mohli jste si všimnout, že cestování doslova na vlastní pěst a s někým dalším je hodně odlišné. Pokud byste se na jedno a totéž místo vypravili sami a potom jako součást skupinky (třeba i dvoučlenné), získáte často nesouměřitelné zkušenosti, jako kdybyste byli na dvou různých místech.
Kde je ten rozdíl?
Člověk, který cestuje sám, je – pokud se nezajímá jenom o vyvalení na nejbližší pláž – maximálně otevřený, přístupný a zranitelný právě díky tomu, že se pouští na cestu o samotě. Když cestuju s blízkým člověkem, vezu si část svého bezpečného a pohodlně zabydleného prostoru s sebou, mám na koho se spolehnout a nenavazuji tolik kontaktů s místními lidmi, k zážitkům z cesty se mísí příběhy a problémy spojené s mým spolucestovatelem. Zůstáváme tak nutně svým způsobem uzavření ke svému okolí.
Samotnému cestovateli se lidé spíš otevřou
Během sólo cestování po Indii mě vždycky bavilo jen tak chodit po ulicích, posedávat v podnicích oblíbených místními a pozorovat cvrkot: jak se k sobě lidé navzájem chovají, jak – alespoň pro průměrného Středoevropana – neuvěřitelným způsobem funguje komunikace na ulici přecpané lidmi, kravami, rikšami, krámky a občas slonem, jak je možné proplést se bez nehody davem s nádobou plnou vody na hlavě…
To všechno chce čas. Zvlášť proto, že vás na každém kroku někdo zastaví a chce o vás něco vědět, hlavně, když jste sám. Jasně, nevyhnete se povrchním rozhovorům a odpovídáním na věčné otázky „Where are you from?“ a „Is it in London?“, ale často jsem se našla při dlouhém rozhovoru s lidmi, se kterými jsme si skutečně měli co říct. Jen těžko zapomenu na večerní debaty nad čajem v krámku rodiny pocházející z poušti v Rádžasthánu, která odešla do Karnátaky za lepším životem, nebo na hádky o životě s malířem, který utekl od rodiny v Dillí a přechodně zakotvil v jihoindické vesničce. Kdybych kolem nich procházela s kamarádem, pravděpodobně spolu mluvit nezačneme.
Nezávislost a trocha sobectví
Cestování ve dvojici, o větší partě nemluvě, je skvělá škola tolerance a demokracie v praxi. Každý máme jiný přístup k věcem, každého baví něco jiného, někdo se ostatním přizpůsobuje rád, jiný s tím má potíže.
Naproti tomu sólo cestování je neuvěřitelně svobodné. Nemusíte hledat kompromisy, vysvětlovat svá hnutí mysli, ale zkrátka vstanete a jdete dělat to, co vás právě láká. Můžete se zkusit zcela spolehnout na svoji intuici a nechat se překvapit tím, kam vás při toulání městem nebo krajinou zavede. Měnit plány jde v mžiku a bez diskuzí.
Samota a osamělost
Během delší cesty se nutně stane, že se člověk začne cítit osamělý, alespoň občas. Samotu si často opravdu užívám, ale pocit, že není s kým promluvit, to je něco docela jiného. Při cestování ve dvou je na to snadný lék. Na druhou stranu mi prožití osamělosti přišlo jako jedna z nejlepších zkušeností, kterých se mi může dostat.
Naučila jsem se, že nemá smysl snažit se nutkavě zahnat samotu a hledat někoho, s kým by se dalo povídat. Kdykoli jsem se vědomě pokoušela potkat někoho zajímavého, nezadařilo se. Ta obohacující setkání přicházejí sama od sebe, ne jako výsledek snahy. Osamělost a stesk po domově, rodině a přátelích je zkrátka něco, s čím je dobré naučit se žít, nakonec je báječné, že jsou lidé, po kterých se mi stýská. Přijmout ten pocit, vzít ho jako danost a přestat hledat způsob, jak ho utlumit, dokázat být sama sebou a sama se sebou… A dobrá zpráva je, že další ráno už svět zase vypadá jinak.
Povrchní rozhovory
Během cest jsem našla pár přátel snad na celý život, potkala jsem ale ohromnou spoustu lidí, se kterými jsem prohodila jen pár vět. Cestovatelská setkání, která se točí kolem zážitků z cest a dalších plánů, mi po čase přišla neuvěřitelně únavná a plytká. Po nějaké době vás zkrátka znudí odpovídat na to, kam se chystáte dál a co jste prožili.
Sdružování cestovatelů je báječná věc, ale občas mi přišlo, že se lidé k sobě mají spíš ze strachu ze samoty, z potřeby mít pořád s kým se bavit. To už mi přijde zajímavější moc nemluvit, přijmout občasnou nebo i častou samotu a víc se rozhlížet a naslouchat.
A co bezpečnost?
Během cestování s přítelem nebo ve skupince si člověk může dovolit leccos, na co při sólo cestách musím zapomenout. Jsou místa, kam je vždycky lepší vydat se alespoň ve dvou, třeba na delší túru v horách. Při cestování o samotě je potřeba dávat si větší pozor, vyhýbat se méně bezpečným místům zejména po setmění a oblékat se s rozumem – vždycky se mi osvědčilo nosit místní oblečení.
Spolehnout se sami na sebe…
Delší cestu beru jako možnost sebepoznání. Když jsem se poprvé vydávala do zahraničí a rovnou sama, chtěla jsem se přesvědčit, že to zvládnu – že si dokážu poradit. A vida, osvědčilo se. Všechny zážitky nebyly zrovna příjemné, ale na druhou stranu vím, že i v krizových situacích nebo s hodně vysokou teplotou se dokážu rozhodovat. A to je příjemný pocit.
… a na ostatní
Máte strach, že onemocníte v cizím městě, obklopeni neznámými a lhostejnými lidmi a že vám nikdo nepomůže? Během svých cest po Indii jsem měla čím dál silnější pocit, že nedostávám vždycky to, co chci, ale s železnou pravidelností to, čeho je mi zapotřebí. A zjevně jsem potřebovala zjistit, že ani výše popsaná zkušenost není tak hrozná. Pomocná ruka se objevila a právě ti naprosto neznámí lidé mi pomohli ochotně a laskavě. Tak, jak by to nakonec na světě mělo fungovat.
Čistě praktické drobnosti
Sólo cestování přináší spoustu drobných obtíží (kamarád vám nepohlídá batoh, když musíte při přestupu na záchod, v autobuse se vedle vás šestnáct hodin střídá jeden otrava za druhým, není s kým se podělit o výdaje za pokoj a podobně), které podle mne bohatě vynahrazují příjemná překvapení – s prosbou o pohlídání batohu se obrátíte na cestovatele, se kterým nakonec strávíte další týden společné cesty, při opravdu únavné cestě autobusem, kdy už všeho a všech máte po krk, si vedle vás sedne korektní pán, který vás váhavě (to protože se bojí, abyste si to špatně nevyložili) pozve domů ke své rodině, ke které se budete při příští cestě do země dlouho předem těšit na návštěvu, zcela po haluzi vás nechají přespat v buddhistickém klášteře nebo na čajové plantáži a podobně.
Obecně by se dalo říct, že i když moc ráda cestuji s mužem nebo s kamarády, vyzkoušet si pár cest opravdu na vlastní pěst je výborná příležitost, jak se dostat do hlubšího kontaktu s místem, s lidmi, kteří tam žijí, a nakonec i sama se sebou.
