Nebývalý rozvoj české zahraniční turistiky s sebou přinesl velký nápor české klientely na přímořská letoviska na Jadranu. Vedle Chorvatska se cílem stala severní Itálie, zejména pak Benátsko. Kromě rekreační oblasti Bibione můžeme o šedesát kilometrů západněji objevit kouzelné lázeňské středisko Caorle.
Se svými písečnými plážemi, poměrně levnými apartmány a s řadou tříhvězdičkových hotelů je výhodné pro střední kategorii turistů. Caorle současně nabízí vhodné spojení pro návštěvu blízkých Benátek s jejich kulturními poklady a na ně navazujícího střediska sklářské dovednosti, Murana, typického tradiční výrobou filigránského skla. S Caorle, perlou Benátska, je však třeba se seznámit podrobněji.
Lázeňské městečko Caorle představuje dlouhý pás, cca 15 km, zlatistého písku, který spojuje tři místa – přístav Santa Margheritu, moderní oblast Dunu Verde (zelený písečný přesyp) a oblast blízkou historickému středu města. Málokdo ví, že historie Caorle je starší než historie Benátek. Caorle byl původně ostrov obydlený již v období benátského paleolitu.
Antickým srdcem osídlení je románská katedrála – Dóm svatého Štěpána, postavená v roce 1038 na základech původního kostela z 8. století. Uvnitř jsou uchována nádherná díla byzantského umění, mezi nimiž dominuje pověstný oltář z pozlaceného stříbra (12.–13. století), o kterém tvrdí tradice, že byl darován biskupovi kyperskou královnou Kateřinou Cornaro jako výraz díkuvzdání za přistání na ostrově po silné mořské bouři. Oltář je složen z šesti desek obložených náboženskými předměty. Na desce převyšující hlavní oltář je cyklus fresek, bohužel málo čitelných, připomínajících příběh vznešené dárkyně, zatímco před oltářem stojí velký kříž z 15. století.
Z pláten je nejzajímavější to, které zobrazuje svatého Petra na moři a je připisováno Tizianově škole.
Katedrála je vysoká 23,30 m a dlouhá 41 m. Průčelí je rozděleno do tří sekcí, kterým odpovídají tři vnitřní chrámové lodi. Střední část je vyvýšená, s nádhernou růžicí na počátku. Za pozornost stojí dva basreliéfy z 12. století, zobrazující svatého Agatonica a Guglielma da Tolosa. Před katedrálou se osamoceně zvedá do výše 48 m nádherná zvonice cylindrického tvaru, aby od roku 1070 střežila osídlení Caorle. Jde o vzácný příklad římsko-byzantské architektury charakterizovaný ústřední lodžií s 24 okenními otvory připomínajícími počet hodin jednoho dne. Po staletí tato věž plnila funkci strážní věže města.
Římané využívali ostrov jako obchodní přístav a vojenské předmostí od 1. století před n. l. Caorle se nazývalo latinsky Caprulae neboli kozí ostrov, protože země byla pokryta hustými křovinami, které obývaly divoké kozy. Tak jako Benátky, dosáhl ostrov nového rozvoje v 5. století n. l. v důsledku loupežných nájezdů, které donutily obyvatelstvo náhorní planiny, aby si hledalo úkryt na moři. Od roku 1000 n. l. se Caorle stalo součástí Benátské republiky (Serenissima) a svým spojením v obchodní a politické spolupráci ji následovalo až do jejího pádu.
Až do poloviny 18. století bylo historické centrum městečka protkáno hustou sítí kanálů. Podobnost s Benátkami musela být zřejmá, ale postupem času Caorle našlo vlastní řešení. Cesta, která směřuje do historického centra města, se nazývala Río Terra (význam jako zakrytá říčka), dnes zasypaný kanál. Různé malůvky na starých, původně rybářských domcích okouzlují a přitahují návštěvníky svou neporovnatelnou atmosférou.
Kolorit centra je zvýrazněn večerním osvětlením nedalekého přístavu nabízejícího ve svých přístavních restauracích snad všechny druhy mořských salátů a pokrmů. Nábřežní promenádu dotvářejí velké balvany chránící historické centrum, končící až u kostelíku Madony Andělů. Slouží však nejen k ochraně pobřeží, ale představují současně malou uměleckou galerii pod otevřeným nebem. Již po deset let, každé léto, se zde setkávají desítky umělců pocházejících z celého světa při příležitosti soutěže o oživení útesů, aby je proměnili ve fantastické sochařské výtvory. Na masivu vlnolamů dnes vystupují do popředí koně a fantastická zvířata, delfíni, plazi, fauni a víly. Figurativní umění se střídá, aby vytvořilo abstrakce, které zaměřují práce rukou k nejstarší umělecké tradici, a Caorle je hrdé, že může tuto tradici střežit.
Historie lázeňského městečka Caorle by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili o devótnosti obyvatel. Svůj základ má ve skutečných událostech a v lidových legendách. Jejich původ je neznámý. Tyto pocity jsou hluboce zakořeněny v duši obyvatel, kteří byli a jsou po staletí vydáni na milost a nemilost rozmarům moře. Staří rybáři vypravují či neustále opakují historku o tom, jak jednoho dne, někdy v 7. či 8. století, spatřili někteří mezi vlnami malý mramorový trůn s dřevěným podstavcem, na němž spočívala socha Panny Marie a který směřoval jejich směrem.
Rybáři jej chytili do sítí a pokusili se dopravit na břeh. Vyložili jej na pláž, ale pro další přemístění již neměli dostatek sil, protože byl příliš těžký. Nechali ho tedy na pobřeží.
Podle legendy se podařilo jednomu dítěti s dosud neposkvrněnou duší, aby sochu z vody vyzvedlo a přeneslo do svatostánku archanděla Michala, patrona města (kostelík z 6. století n. l., rekonstruovaný 1751). Od té doby proto kostelík stojící na samém okraji mořského útesu a na konci promenády dostal jméno „kostel Madony Andělů“.Bez bájných příkras je však historie dřevěné sošky Madony Andělů, jinak Madony s dítětem, zcela prostá. Socha pochází pravděpodobně z 15. století a byla objevena rybáři na moři. Každoročně, v měsíci červenci, se připomíná požár zvonice katedrály, s níž tradice spojuje událost z roku 1923, kdy byla socha Madonys dítětem zasažena ohněm.
Nalevo od kostela Madony Andělů se nachází Spiaggia di Levante, neboli východní pláž, a napravo pak je to Spiaggia di Occidente, neboli západní pláž. Tam, kde končí východní pláž, narazíme na území bažin či lagun,bažin či lagun, které je cílem příjemných výletů, jak po suchu, tak po vodě. Tuto oblast obdivují především milovníci přírody, romanticky napodobující Ernesta Hemingwaye, který zde hledal inspiraci pro svá díla. Jsou tady příklady typických obydlí rybářů z bažin. Jedná se o jednoduché a široké chatrče z rákosu, zvané „casoni“. Ernest Hemingway věnoval této oblasti nejhezčí stránky své knihy „Tam od řeky a mezi stromy“, která vyšla v Itálii v roce 1965. Autor přijel poprvé do San Gaetano di Caorle v zimě roku 1948 jako host barona Raimonda Nanuka Franchettiho, s nímž ho spojovala vášeň pro lov a hluboké přátelství. Vracel se sem pak často a ještě dnes si stařečkové připomínají tohoto dlouhána přijíždějícího ve velké limuzíně, který je, jako děti, hladil po hlavě. Hemingway v románu vzdává svůj hold Caorle s mistrovským popisem jeho míst, procházek a atmosféry, která se postupně vytrácí.
Vinařství se traduje v oblasti rozprostírající se od Caorle až po hranice okresů Treviso a Pordenone již z období nadvlády Římanů. Jde o zónu Doc Lison – Pramaggiore. Zde byl dán původ místnímu vínu zvanému Tokai (Tocai). Pěstování tohoto vína se velmi rozšířilo v období Benátské republiky.
Caorle, coby perla Benátska, je místem, které stojí za návštěvu.
Autor: Josef Houžvička – časopis Cestopisy.
